po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
10
17
24

Jedním z nejvýznačnějších a nejcharakterističtějších znaků nejen českých měst v době středověku a raného novověku byly, krom věží farních kostelů, radnic a privátních měšťanských domů, především městské brány a hradby. Plnily důležitou roli vojenskou, policejní, i symbolickou. Naprosto zřetelně oddělovaly prostor, který vymezoval působnost městského práva. Zpravidla několik metrů vysoká kamenná zeď, často doplněná o několik věží, obehnaná z vnější strany příkopem, výrazně zvyšovala obranyschopnost dotyčného sídla a v případě jeho obsazení dostatečně vyzbrojenými, zásobenými a odhodlanými obránci z něj činila pevnost schopnou zcela zhatit nepřátelské válečné akce. Uzamykatelné brány umožňovaly kontrolovat a regulovat, kdo do města vcházel a opět jej opouštěl. A do výšky hrdě čnící zdi a věže jasně demonstrovaly výlučnost měst a jejich zvláštní postavení, kterému se těšila po celý středověk a zpravidla přinejmenším ještě v 16. století. To podtrhovala skutečnost, že ne každé město smělo fortifikaci vybudovat, muselo být nadáno právem hradebním. V českých zemích tak existovala řada měst, jejichž menší význam a nižší postavení již na první pohled signalizovala absence opevnění. Stejně tak nebylo náhodou, když vrchnosti trestaly města za odpor tím, že městským radám dočasně odebraly klíče od městských bran.1  

Krnov již hluboko ve středověku patřil do té „lepší“ společnosti hrazených měst. Osudy jeho bran a hradeb pak kopírovaly osud městských fortifikací celé řady měst v českých zemích. Vzhledem k významu, jaký sehrávaly a jakou stopu dlouhou dobu zanechávaly mimo jiné v půdorysu městského centra, nepřekvapí, že pozornost různých autorů na sebe dovedly připoutat již dříve. Ty z vás, kteří sledujete nejen naše stránky, ale trochu i historii Krnova, zajisté nepřekvapí, když na prvním místě uvedeme Johanna Spatziera. Ten značný popis všem krnovským branám věnoval na několika stránkách ve IV. svazku své sbírky.2 Na rozdíl od všech ostatních pozdějších autorů měl tu ohromnou výhodu, že krnovskou fortifikaci měl možnost téměř celou vidět na vlastní oči, samotnými branami i fortnou nepochyby mnohokrát ve svém životě procházel. Speciální pozornost věnovali krnovské fortifikaci a jejím osudům až o mnoho desetiletí později Heinrich Kinzer a Ernst Königer ve své práci Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte.3 Pomineme li různé syntetičtější práce o pevnostech a pevnostních systémech, středověkých městech a historicko-vlastivědné práce různých autorů, objevuje se téma krnovských hradeb v archeologické literatuře, v níž byly publikovány výsledky archeologických výzkumů probíhajících v Krnově v roce 2009.4 A značně podrobného zpracování problematiky krnovské fortifikace přinesla publikace Krnov - historie, archeologie z roku 2015.5

Jedno z nejznámějších vyobrazení Krnova. Mědirytina podle kresby Friedricha Bernharda Wernera z 30. let 18. století. Celkový pohled na město od severu. Toto vzácné, vzhledem k malému množství ikonografických pramenů zachycujících Krnov v předmoderní éře, a po estetické stránce velmi povedené vyobrazení Krnova zachycuje na jednu stranu některé zajímavé detaily, co se však týče zobrazení krnovské fortifikace, je dosti schematické a nepřesné.


1 Bůžek, Václav a kol.: Společnost českých zemí v raném novověku. Struktury, identity, konflikty. Praha 2010, s. 359–360.

2 Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově (dále jen SOkA Bruntál v Krnově), Spatzier Jan, inv. č. 4, fol. 710–723.

3 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. Jägerndorf 1927.

4 Kolář, F.: Ulice u Požárníků, U Fortny, Školní, p. č. 61, 105, 106, 112, 123/2, 123/1, 39/1, 62. Středověk, novověk. Město. Záchranný výzkum. Přehled výzkumů, 2010 (51), s. 442.

5 Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M.: Krnov – historie, archeologie. Ostrava 2015. Problematika městské fortifikace viz s. 144–183.

 

Část 2.

Doba vzniku krnovské fortifikace byla dlouho nejasná. Starší literatura tvrdila, že Krnov obepjala kamenná hradba nejpozději do konce 13. století. Není jasné, jak k této hypotéze někteří autoři došli, ne až tak četné archeologické výzkumy však platnost této hypotézy potvrdily.1 Písemné prameny dávají tušit existenci kamenné fortifikace až zmínkou z 25. 3. 1335, kdy je jeden z krnovských radních označen jako „bydlící u brány“.2 Kde byla brána, musela být logicky také hradba. Další zmínka je až z 15. století, 25. 4. 1437 je při záznamu majetkové transakce řeč o Hlubčické bráně.3 Existence hradeb je písemně doložena teprve zápisem v česky sepsaném urbáři krnovské komory z roku 1523 ...miesto Krnow dobre a znamenite i dosti pewne k brani w swe wohradie...4 Jinak však o středověké podobě krnovské fortifikace nevíme mnoho. Ikonografické prameny z doby středověku neexistují, ani podrobnější popisy, ostatně sám zápis z urbáře z roku 1523 nesděluje o krnovských hradbách a branách více, než jsme zde uvedli.

Určitou představu nám dokázaly poskytnout až archeologické výzkumy z let 2009 a 2014. Ty v ulici U požárníků, Školní a U fortny, tedy na někdejší Pekařské ulici na severním okraji historického jádra Krnova, stejně jako v areálu zaniklé textilní továrny v sousedství koncertní síně, odhalily zbytky hradeb, případně dalších prvků krnovské fortifikace.5 Jednak potvrdily, že Krnov měl kamenné opevnění vskutku již před rokem 1300, jak jsme zmínili výše. Dále nám však prozradily, že hlavní krnovská hradba měla značnou tloušťku – cca 2,4 m. Tvořena byla lomovým kamenem větších a středních rozměrů, v jádru byly kameny nepravidelně uspořádané a prolité maltou, hradba byla oboustranně lícovaná většími, částečně opracovanými kameny.6 Spolu s částí severního úseku hradeb se podařilo odkrýt také základy půlválcové věže. S hradební zdí bylo její zdivo vzájemně provázáno, obojí pak bylo poměrně mělce založeno, jen jednou řadou nelícovaného kamení. Věž měla tloušťku minimálně 2,3 m a původně byla dovnitř otevřená. Patrně s nevelkým časovým odstupem byla uzavřena 1,5 m silnou vyzdívkou.7  

Plán vytvořený Heinrichem Kinzerem podle starších předloh zaznamenává, že na severním úseku krnovských hradeb bylo takovýchto věží zpevňujících nejdelší úsek krnovských hradeb celkem 6, přičemž jedna z nich chránila a zpevňovala fortnu pro pěší.8 Sedmá nárožní věž měla pravděpodobně rovněž válcový půdorys, ačkoliv v ikonografických pramenech někdy působí dojmem čtvercového půdorysu. V 17. století je často označována jako Pulver Thurm, což nás vede k domněnce o jejím využívání pro uskladnění střelného prachu palných zbraní města. Nejkratší západní úsek městské hradby nezpevňovala žádná věž. Zato ji nepochybně výrazně vylepšoval přemyslovský hrad, situovaný pravděpodobně na místě dnešního zámku v jihozápadním rohu městské fortifikace. V případě jižního úseku hradby se prameny částečně rozcházejí. Kinzerův plán na tomto úseku nezaznamenává žádnou věž, naopak některé ikonografické prameny zobrazují jednu válcovou či půlválcovou věž. Bez možnosti rozhodnout tento rozpor na základě archeologických či písemných pramenů lze snad zaujmout stanovisko, kdy budeme více důvěřovat Kinzerově variantě.

Plán Krnova zobrazující Krnov v letech 1790–1890 vytvořený Heinrichem Kinzerem, do nějž zanesl průběh a půdorys krnovské fortifikace v podobě, jakou měla ještě ke konci 18. století. Vše doplnil vysvětlivkami, a publikoval ji v knížce věnované historii krnovských bran a hradeb sepsané spolu s Ernstem Königerem. Všimněte si šesti válcových věží v severním úseku hradby, pod číslem 3 je fortna. LT je Hlubčická brána, TT Opavská brána, OT Horní brána. Pod číslem 7 je nárožní věž na místě stýkání severního a východního úseku hradby zvaná později Pulver Thurm, pod číslem 8 věž nacházející se jižné od Opavské brány.


1 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13. – 15. století. In: Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M.: Krnov – historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 150–156.

2 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13. – 15. století. C. d., s. 157, 165.

3 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13. – 15. století. C. d., s. 157, 165.

4 Zemský archiv Opava, Velkostatek Krnov, inv. č. 1.

5 Kolář, F.: Ulice u Požárníků, U Fortny, Školní, p. č. 61, 105, 106, 112, 123/2, 123/1, 39/1, 62. Středověk, novověk. Město. Záchranný výzkum. Přehled výzkumů, 2010 (51), s. 442.; Podrobněji také Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13. – 15. století. C. d., s. 150–165.

6 Kolář, F.: Ulice u Požárníků, U Fortny, ... Přehled výzkumů, 2010 (51), s. 442.; Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13. – 15. století. C. d., s. 155–156.

7 Kolář, F.: Ulice u Požárníků, U Fortny, ... Přehled výzkumů, 2010 (51), s. 442.; Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13. – 15. století. C. d., s. 156–157.

8 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. Jägerndorf 1927, plán vlepen na předsádce knihy.

 

Část 3.

Patrně druhou nejdelší, východní, část hradeb zpevňovala na její jihozápadní části, jižně od Opavské brány, věž obdélníkového půdorysu rovnoběžná svou delší osou s hradební zdí. Můžeme-li věřit ikonografickým vyobrazením, nesla na vnější straně středový arkýř.

Jiná, již méně známá mědirytina, zachycující pohled na Krnov od jihovýchodu, odněkud z úpatí Předního cvilínského kopce. Dílo Johanna Adama Delsenbacha z let 1718–1721. Ačkoliv je pohled zajímavý a opět značné estetické úrovně, důvěryhodnost zobrazení je komplikovaná. Všimněte si, že v jižním úseku hradby nevidíte žádnou fortnu, koruna části hradby je zakončena tzv. vlaštovčími ocasy, Opavská i Hlubčická brána jsou dosti schematické a nepřesné, atd. Naopak věž jižně od Opavské brány je zaznamenána v podobě velmi blízké i perokresbám Heinricha Kinzera.1

Nicméně, tuto podobu věž dost možná získala až pozdějšími přestavbami či úpravami. Další válcová věž se předpokládá přímo v jihovýchodním koutu hradeb. Velmi pravděpodobně již od doby vzniku městské fortifikace následoval za hradbou příkop, který bylo možno naplnit vodou z řeky Opavy prostřednictvím Mlýnského náhonu protékajícího areálem zámku a částí města. Mlýnský náhon byl zasypán až v padesátých letech 20. století. Řeka Opava obtékala město z jihu a částečně z východu a zesilovala tak v těchto místech bezpečnost města. Je nasnadě, že nejexponovanějším místem hradeb byl nejdelší severní úsek, proto jej také zpevňovalo celkem 6 věží. Nejlépe chráněnými naopak byly, jak je patrno z plánů Heinricha Kinzera a koneckonců i dnešní situace, jižní a nejkratší západní úsek. Tento navíc v době vzniku opevnění či o něco později zpevnil městský hrad. Řeka Opava do jisté míry pomáhala chránit i druhý nejdelší východní úsek, byť po stočení se na sever se pozvolna odkláněla k východu, což směrem od Opavské brány k Hlubčické rozšiřovalo prostor mezi řekou a městskou fortifikací.

Jedna z věží severního úseku krnovských hradeb, jak ji na své perokresbě, možná podle starší předlohy, zachytil na konci 19. století Heinrich Kinzer. Její válcový půdorys by odpovídal archeologickým zjištěním. 

Žádného Krnovana patrně nepřekvapí sdělení, že opevnění Krnova bylo prostupné třemi bránami ležícími na třech hlavních obchodních komunikacích přicházejících do města, a fortnou uzpůsobenou pouze pro pěší. Vzhled bran, který pro budoucí generace zachytil svými nezapomenutelnými perokresbami Heinrich Kinzer, bychom nejspíš každý dokázali popsat zpaměti se zavázanýma očima. Problémem je, že nám tak důvěrně známá podoba všech tří krnovských bran je prakticky ze závěrečné etapy jejich existence. Ve 13.–15. století mohly vypadat poněkud odlišněji. Odborníci se zpravidla shodují na tom, že ještě počátkem 16. století měly krnovské brány nejpravděpodobněji podobu průjezdných věží o čtvercovém půdorysu, jak bylo tehdy u bran měst českých zemí běžné.2 Zda byly nějak náročněji architektonicky pojaty, zdobeny zednickými či kamenickými prvky, nemáme ničím doloženo a přesnější podobu krnovských bran ve středověku musíme ponechat fantazii. Fortnu tvořil objekt obdélníkového půdorysu osou kolmý k hradbě a přimykající se k ní z jihu, lehce nad ní převýšený a s východní stěnou přiléhající k jedné z válcových věží. Ústil do dnešní ulice U fortny, jíž dal koneckonců název už na sklonku předmoderní doby.3 Je dost možné, že podoba fortny se naopak v průběhu staletí nijak zásadně neměnila. Co už i pro historii Krnova milující Krnovany překvapením být může, jsou tvrzení o existenci ještě jedné fortny. Ta, vcelku logicky, zpřístupňovala předpolí a prostor parkánu jižního úseku krnovských hradeb. Měla se nacházet takřka „naproti“ fortně v severním úseku hradeb, na jižním konci dnešní Dělnické ulice.4 Zmínky o ní jsou přitom velmi vzácné, nevíme o ní z žádných ikonografických pramenů, a nevěděl o ní ani Spatzier, ani Kinzer s Königerem.


1 MIKS – Městské muzeum v Krnově, fond Obrazy, grafiky, ev. č. 482, př. č. 168/99

2 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 3, obr. 2, s. 9., obr. 6, s. 15, obr. 8.; Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13.–15. století. C. d., s. 157.

3 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 22, obr. 12, s. 24, obr. 13.

4 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.1. Opevnění ve 13.–15. století. C. d., s.157, 165.

 

Část 4.

O případných proměnách či modernizacích krnovské městské fortifikace v průběhu středověku toho moc říci nemůžeme, lze se pouze domnívat, že přinejmenším k opravám jistě docházelo po roce 1474, kdy město dobyla vojska českého a uherského krále Matyáše Korvína. K výraznějším proměnám městské fortifikace a k její modernizaci došlo patrně až za vlády knížat z rodu Hohenzollernů. Stejně tak netušíme, zda a kolikrát byla fortifikace Krnovu v epoše středověku prospěšná vojensky. Je však zároveň dosti možné, že kamenné hradby prostupné branami a zpevněné na nejdelší severní straně věžemi budily dostatečný respekt, a každého, kdo uvažoval o puštění se do křížku s městem Krnovem, od nepřátelských úmyslů odradily. Nehledě na to, že téměř na dohled od Krnova stál relativně pevný hrad Cvilín. Teda až na ono zmíněné vojsko Matyáše Korvína. To však byla velká vojenská kampaň, k níž Korvín shromáždil na dobové poměry značné a zkušené vojsko. 

Na druhou stranu, odborníci na středověké městské fortifikace pohlížejí na krnovské opevnění s mírným despektem. Ve srovnání s královskými městy v Čechách či na Moravě byla krnovská fortifikace, aspoň dle toho, co o ní víme, poněkud méně důkladná. Ba dokonce i fortifikace kolem 16 km vzdálených Hlubčic byla o něco důkladnější než ta krnovská. Bylo to mimo jiné tím, že Hlubčice tehdy ležely blízko tehdejší česko-polské hranice? I přes tyto výtky však nelze určitý vojenský, a zejména symbolický i prestižní význam krnovské fortifikace, včetně jejího vzniku nejpozději na sklonku 13. století, nijak zásadně zpochybňovat. Není ostatně náhodou, že písař sepisující před téměř 500 lety urbář krnovské komory v okamžiku, kdy počal charakterizovat Krnov, uvedl hned na počátku jako první, že město Krnov je dobre i znamenite a pewne k brani w swe wohradie. Neuváděl ihned na počátku krnovské kostely, klášter, radnici či práva, jimiž byl Krnov nadán, ale fakt, že se jedná o hrazené město, a má hradby. 

Každopádně, i před krnovským opevněním v průběhu 16. století zvolna vyvstávala výzva a nutnost vypořádání se s prudkým rozvojem palných zbraní a vojenství, obdobně jako u jiných měst a hradů. Jak se případně měnila krnovská fortifikace a jaké byly její osudy v dalších stoletích, si povíme dále. 

Plán města Krnova, kresba Kajetana Kuntze z roku 1819 podle originálu vyhotoveného krnovským městským stavitelem Johannem Mihatschem z roku 1784 (originál orientován k jihu). Obdobně jako Kinzerův plán, i tento půdorysný plán zachycuje krnovské opevnění výrazně věrohodněji než různé veduty. Zajímavé je, že věže severní fronty krnovských hradeb jsou zobrazeny jako půlválcové, včetně té u fortny. 

 

Část 5.

Již jsme zmiňovali, že koncem 15. a počátkem 16. století se pevnostní architektura začínala proměňovat vlivem rozvoje palných zbraní a jejich stále masovějším užíváním. Než si povíme o tom, co se dělo s krnovskými hradbami a bránami v raném novověku, ohlédněme se ještě jednou a lehce podrobněji za obecným vývojem. Na rozmach planých zbraní stavitelé zpočátku reagovali zesilováním zdí. To však bylo velice nákladné, a hlavně pramálo účinné, neboť sebesilnější zeď soustředěné palbě dlouho neodolala. K tomu všemu množství trosek z bortící se hradby často zasypalo vnější příkop, a tak ještě usnadnilo útočníkovi proniknutí dovnitř.1 A tak přišla na řadu druhá možnost, jež se už v našich zemích objevovala od husitských válek, a která také logicky zvítězila. Roztažením obrany do šířky a vysunutím před samotnou hradbu za využití různých předsunutých valů či samostatných pevnůstek držet dělostřelbu nepřítele co nejdál mimo účinný dostřel od hlavní hradby.

Problematika raně novověkých fortifikací je značně obsáhlá a košatá, vydala by sama o sobě přinejmenším na několik stránek. Připomeňme stručně, že se v českých zemích objevovaly dva typy opevnění – rondelové a bastionové.2 Rondelové opevnění bylo starší a spočívalo v nasypání zemních valů uvnitř hradeb či naopak před hradbami. Druhý způsob byl levnější a praktičtější, neboť v tomto případě byly vytvořeny zemní valy před hradbou, byly nižší než hradba samotná a hůře se zasahovaly, byly ale náročnější na údržbu. V případě průlomu však nezasypávaly příkop větším množství rozvalin a nepomáhaly obléhatelům v průniku.3

Okrouhlé a oválné valy měly ale své slabiny – hluchá místa, která nebyla možno vůbec, nebo jen obtížně, pokrýt střelbou. Znovu bylo hledáno řešení, které by zefektivnilo fortifikační systém. Za pomoci geometrie se stavitelé dopracovali k bastionu. Kruhový rondel nahradila bašta pětiúhelníkového tvaru s rovnými stranami. Dvě strany – líce – svíraly špičku vysunutou do příkopu, další dvě rovné – kurtiny, či též boky – je napojovaly na spojovací hradbu. Pátá strana, hrdlo neboli šíje, byla obrácena do nitra bráněného místa. Výhodou bastionů, oproti rondelům, bylo odstranění hluchých míst a díky rovným stranám možnost vedení palby z více děl naráz jedním směrem.4 Bastionový fortifikační systém pocházel z Itálie, poprvé byl na sklonku 15. století použit na ostrově Rhodu. Tento moderní a propracovaný systém bychom však u našich měst v 16. století nenašli, ta povětšinou v lepším případě měla vybudované rondelové opevnění. V celé habsburské monarchii, jejíž součástí byly od roku 1526 také země Koruny české a zbytek Uherského království, byl tento systém budován v Podunají a na Slovensku, kde bylo velmi akutní turecké nebezpečí.5

Pevnost Nové Zámky, která dlouho platila za nejmodernější pevnost v podunajské habsburské monarchii. Její opevnění už v 16. století reflektovalo, ačkoliv ne zcela dokonale, řadu moderních pevnostních prvků. To o krnovském opevnění ještě na počátku 17. století pravděpodobně tolik neplatilo.

Zastaralost a nefunkčnost městských fortifikací v plné nahotě odhalila třicetiletá válka, především její švédská fáze, kdy nebyla řada míst schopna odolat švédským vojskům. Jak švédské, tak císařské posádky tak byly nuceny provádět aspoň provizorní opevňovací práce.6 Po skončení třicetileté války však žádná rozsáhlá fortifikační modernizace v zemích Koruny české neprobíhala. Bylo tomu jednak proto, že až do roku 1740 bylo naše území poměrně daleko od hlavních bojišť habsburských armád, jednak proto, že výstavba nového fortifikačního systému tolika lokalit byla ekonomicky neúnosná. To finančně totálně vyčerpaná města, i státní pokladna, nebyly absolutně schopny zaplatit. Prosazoval se tak trend budování moderní fortifikace jen u některých strategicky položených měst či hradů, které byly prohlášeny za zemské pevnosti. V Čechách se jednalo o Prahu, Cheb, Kladsko a na čas Loket, na Moravě, která byla blíž válečné oblasti Uher, to byla Olomouc, Brno, Uherské Hradiště a Jihlava, určitou hodnotu si zachovával i Helfštýn, Hukvaldy, Kroměříž, Mírov, Sovinec, Strážnice a Krnov. Nicméně u většiny těchto míst nebylo opevnění dostatečně moderní a jejich opevňování se často nesmírně táhlo či zůstávalo nedokončené.7 U ostatních měst, hradů či zámků měly být fortifikace zcela zbourány. Z toho sice většinou pro odpor dotčených měst, šlechticů a dalších sešlo, znamenalo to však pouze to, že opevnění celé řady měst, městeček a hradů bylo ponecháno svému osudu.

Na počátku 18. století se i v habsburské říši definitivně prosadily moderní teorie pevnostního stavitelství. Výrazně tomu napomohlo založení Inženýrské akademie ve Vídni 1. 1. 1718, což mimo jiné položilo základ vzniku ženijního vojska.8 Na zoufalém stavu fortifikací v českých zemích to však nic nezměnilo. Krutě se to vymstilo před polovinou 18. století, kdy propukly války o rakouské dědictví, které po sto letech učinily hlavní bojiště opět z českých zemí. Už po skončení první slezské války roku 1742, jejímž důsledkem byla ztráta téměř celého Slezska, bylo přistoupeno k modernizaci fortifikací v českých zemích. To se však týkalo pouze vybraných měst – Olomouce, Brna a později také Hradce Králové. Zároveň bylo rozhodnuto o vybudování nových moderních pevností, jejichž základem již nebylo město – takto byl na sklonku 18. století vybudován Josefov a Terezín.9 Následné období sice nepřineslo konec budování pevností, avšak až na jmenovanou Olomouc a Hradec Králové to znamenalo definitivní ztrátu vojenského významu fortifikací všech ostatních měst nejen v českých zemích.

Krnova a jeho opevnění se samozřejmě tyto trendy v pevnostním stavitelství a v přístupu k městským fortifikací bytostně dotýkaly. Jaký byl osud a vývoj krnovské fortifikace od počátku 16. až do sklonku 18. století? Díky písemným zmínkám, z 16. století stále spíše ojedinělým, naopak ze 17. už poněkud četnějším, a určitým poznatkům archeologie, jej dovedeme poněkud přesněji mapovat. Česky sepsaný urbář krnovské komory z roku 1523 za účelem prodeje celého krnovského knížectví Hohenzollernům potvrzuje pouze holou existenci fortifikace. Jen o něco málo mladší písemné zmínky přidávají poznatek o opravách a modernizaci opevnění města, ačkoliv je z nich nemožné zjistit celkový rozsah prací a čeho se konkrétněji týkaly. Nový majitel Jiří Ansbašský přistoupil k opravám a modernizacím fortifikace města Krnova patrně roku 1529 v souvislosti s tureckým nebezpečím. Je dost možné, že došlo pouze k celkové obnově zvolna chátrajícího opevnění, či k vyspravení škod vzniklých za tažení Matyáše Korvína. Práce na opevnění Krnova pokračovaly i ve 30. a 40. letech 16. století, a to i díky požárům z 30. 12. 1544, z 25. 3. 1546 a 26. 5. 1546.10 Ty, krom městských domů a různých staveb ve městě i na předměstí, poškodily i brány a hradby. Část už provedených prací tak zřejmě požáry znehodnotily, v některých jiných případech naopak možná definitivně iniciovaly stavební zásahy a uspíšily jejich zahájení.

Jak konkrétně se opevnění Krnova změnilo pracemi prováděnými před polovinou 16. století, není úplně zřejmé. Můžeme-li však věřit ikonografickým pramenům z 18. století, došlo k proměně hradebních ochozů. Byly-li ještě počátkem 16. století završeny, jak to bylo ve středověku obvyklé, cimbuřím s prolukami a stínkami, došlo k dozdění proluk a vytvoření střílen. Velmi pravděpodobně byl ochoz hradeb opatřen jednoduchou krytou střeleckou chodbou, což mělo zejména ten důležitý praktický dopad, že bych střelný prach daleko lépe chráněn před zvlhnutím. Nasvědčují tomu i písemné zmínky z městské knihy Krnova z let 1544–1558.11 Předpokládat můžeme, že úpravami procházely i hradební věže, přinejmenším takovými, které adaptovaly střílny pro použití palných zbraní. Zde nám však nedostává žádné pevnější opory v podobě konkrétnějších písemných zmínek či ikonografických vyobrazení. Zřejmě nejvýraznější modernizace se patrně dočkaly brány, před nimiž byly vybudovány barbakány, dobře patrné i na plánech z 18. století. Výraznějšími stavebními úpravami prošly i branské věže.12 Část literatury zmiňuje, že kolem hradeb byly vybudovány za Jiřího Fridricha valy.13 Co tím bylo konkrétně míněno ve zdrojích, z nichž dřívější autoři čerpali, je však problematické určit. Novější literatura naopak předpokládá, že výrazy jako Pasteien (1543) a Bolwerkhen (1621), což zřejmě starší literatura považovala za valy, patrně ve smyslu bastionů známých z mladší doby, zastupovaly barbakány, nikoliv nějaké rozšířené zemní valy.14 Nástavba renesanční atiky italského typu na západním úseku krnovských hradeb, vycházející z Horní brány, však možná vznikla až za přestaveb na krnovském zámku, které měly být prováděny za Jana Jiřího. 15

Fortifikaci celého města bezesporu výrazně zesílilo vybudování zámku Hohenzollerny v letech 1531–34 na místě staršího hradu. Kamenný zámek vystavěný v renesančním slohu si dodnes uchoval pevnostní charakter a přes své organické včlenění do městského opevnění byl od města oddělen a samostatně hájitelný.16 Zajímavé rovněž je, ačkoliv bezesporu nikoliv náhodné, situování zámeckého komplexu poblíž vtoku mlýnského náhonu, původně vedlejšího ramene řeky Opavy, do areálu města. Bylo tak možno ze zámku ovládat a kontrolovat mimo jiné napouštění městského příkopu vodou.17

Dřívější válečné události, zub času, požáry i hrozba tureckého nebezpečí vyvolaly i v Krnově už v polovině 16. století opravy a aspoň některé modernizační úpravy krnovského opevnění. Před krnovskými branami byly vybudovány barbakány, rozšířen byl příkop, některými prvky byla opatřena i parkánová hradba. Schematicky podobu krnovského opevnění v 16. století zanesl do císařského otisku mapy stabilního katastru z roku 1836 František Kolář. Převzato z publikace Krnov – historie, archeologie. 

Za období třicetileté války, jejíž boje několikrát prošly i Krnovem (Jan Jiří pod praporci Fridricha Falckého a českých stavů, císařští, Dánové, císařští, Švédové, císařští a pak opět Švédové), prokázala patrně fortifikace města Krnova určitou pevnost, avšak nikoliv nedobytnost. Je předpokládáno, že vojska v Krnově usazená, ať již té či oné strany, prováděla aspoň menší zemní práce, které měly v rychlosti modernizovat krnovské opevnění, nejvíc se v této souvislosti mluví o Švédech18, kteří Krnov podruhé dobyli 6. 11. 1645 a zůstali v Krnově až do roku 1650.19 Ti provedli určité opevňovací práce, byť provizorního charakteru. Nejprve zredukovali předměstskou zástavbu, která se příliš přibližovala městské fortifikaci, a vytvořili tak hluboké obranné pásmo. Posléze podél města patrně vybudovali tři bastiony, jeden v severním úseku opevnění, další dva pak v jihozápadním a jihovýchodním ohybu městských hradeb. Ty spojovala kurtina ve formě sypaného zemního valu nahrazujícího zde parkánovou hradbu. Městský příkop byl rozšířena a na vnější straně opatřen nízkým valem.20

Po ukončení třicetileté války začínala být zastaralost městské fortifikace Krnova více než zřejmá. S řešením přišel vídeňský dvůr, a nepotěšil jím ani krnovské měšťany, šlechtu z Krnovska, ale dokonce ani samotného knížete Karla Eusebia z rodu Lichtenštejnů. Císař totiž počítal s tím, že opevnění všech míst, která nebyla prohlášena za zemské pevnosti, mají být demolována, a to, aby nemohla být používána povstalci či nepřítelem, když bylo navíc zřejmé, že není reálné důkladně modernizovat každé opevněné místo a zajistit mu dostatek kvalitních obránců. Krnovu, ale i Opavě či Hlubčicím se měl stát osudovým švédsko-polský konflikt. Pod hrozbou, že by Švédové opět vstoupili na teritorium Slezska, rozhodla dvorská válečná rada ve Vídni roku 1655 o zbourání opevnění všech měst a dalších lokalit ve Slezsku, která nebyla prohlášena za zemské pevnosti. Na žádost stavů Opavského a Krnovského knížectví, podpořenou osobní intervencí knížete Karla Eusebia u císaře v srpnu 1656 bylo nakonec rozhodnutí o demolici fortifikace Krnova, Opavy a Hlubčic nejen odvoláno, ale dokonce rozhodnuto o její opravě a rozšíření. Finanční náklady měly být rozloženy mezi stavovské obce, města, knížecí a státní pokladnu.21

Krnovský zemský hejtman se 14. 1. 1657 obrátil na císařského polního maršála Melchiora von Hatzfeldt velícího císařským oddílům podporujícím polského krále v konfliktu se Švédskem, a ten pro změnu pověřil 29. 1. 1657 císařského inženýra Gründela. Ten navrhl zachování prvků budovaných dříve Švédy a doplnit ji o další prvky. Nabízela se dokonce varianta zbourat stávající provizorní opevnění a vybudovat nové důkladně reflektující vývoj pevnostního stavitelství. K tomu však nedošlo, ba co víc, i nakonec zvolená minimalistická koncepce spočívající v doplnění stávající provizorní fortifikace, se dosti vlekla a byla nedůsledná. Do prací zapojené subjekty – stavy, město, kníže a císařský dvůr, se totiž nebyly schopny, či spíše ochotny, domluvit a modernizaci opevnění Krnova koordinovat.22 

Plán opevnění města Krnova pravděpodobně kolem roku 1657 vytvořený císařským fortifikačním inženýrem Gründelem. Ten zaznamenává starší zděné gotické a renesanční opevnění (červená barva) a provizorní švédské opevnění (písmena C, B, A, K, G). Ostatní prvky navrhoval sám Gründel jako vylepšení krnovské fortifikace. Převzato z publikace Krnov – historie, archeologie (originál uložen v Hausarchiv Liechtenstein ve Vídni). 

Z velmi ospalého tempa prací se všichni zainteresovaní rázně probrali roku 1663 v důsledku nové války monarchie s Turky. Poté, co Turci dobyli klíčovou pevnost Nové Zámky 25. 9. 1663, nezdálo se zas tak fantaskní, že by turecká vojska připochodovala až pod krnovské hradby. Ostatně, po pádu Nových Zámků se horečnaté fortifikační aktivity rozproudily kolem řady měst na Moravě a ve Slezsku.


1 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 88–89. Nevýhodou starých hradeb byl i velmi úzký prostor ochozu, který obráncům umožňoval pouze použití ručních zbraní a nanejvýš děl malých ráží, což obránce stavělo do značné nevýhody proti útočníkům.

2 Velmi obsáhle a podrobně rozebírá tuto problematiku Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d. s. 88–126. V závěru publikace je zájemcům k dispozici také slovník vysvětlující veškeré fortifikační pojmy.

3 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 90–91.

4 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 92.

5 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 155–156.

6 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 157.; Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury II./2., C. d., s. 487.

7 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 158 - 160.; Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury II./2. Kultura každodenního života od 16.–18. století. Praha 1997, s. 487–492. Vskutku moderními a důkladně vybudovanými pevnostmi v celé tehdejší Habsburské monarchii byly Leopoldov a Komárno. Avšak ani u nich habsburští stavitelé nereflektovali nejmodernější fortifikační trendy a zásady rozvinuté ve Francii a Nizozemí.

8 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 160.

9 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 163–164.

10 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnova, i. č. 36 (Městská kniha 1544–1558), fol. 42 r/83.; Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005, s. 107.; Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. Krnov 1927, s. 25. Kinzer s Königerem uvádí datum požáru Velikonoční pondělí roku 1546, ostatní literatura se shoduje na datu 30. 12. 1544 viz také Pleban, J.: Der Jägerndorfer Schulbezirk. Jägerndorf 1889, s. 110.

11 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnov, i. č. 36 (Městská kniha 1544–1558), fol. 1–4.; Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.2. Opevnění v 16. století. In: Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 169.

12 Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005, s. 105.; Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.2. Opevnění v 16. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 169.; Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 434.

13 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 25.; Pleban, J.: Der Jägerndorfer Schulbezirk. C. d., s. 110. soudí tak Fukala viz Fukala, R.: Role Jana Jiřího Krnovského ve stavovských hnutích. C. d., s. 68.

14 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.2. Opevnění v 16. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 169–170.

15 Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský. c. d., s. 106.

16 Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský. c. d., s. 105–106.; Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.2. Opevnění v 16. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 170–171.; Kouřil, P. – Prix, D. - Wihoda, M.: Hrady českého Slezska. Brno – Opava 2000, s. 240–244.

17 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.2. Opevnění v 16. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 171–172.

18 Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 434.

19 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.3. Opevnění v 17. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 176–178.

20 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.3. Opevnění v 17. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 178.

21 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.3. Opevnění v 17. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 179.

22 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.3. Opevnění v 17. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 181.

 

Část 6.

Plán opevnění Krnova vytvořený inženýrem Theophilem Henelem z Nisy. Převzato z publikace Krnov – historie, archeologie.

Do roku 1667, kdy byl vyhotoven plán opevnění Krnova inženýrem Theophilem Henelem z Nisy1, se podařilo vybudovat sedm bastionů spojených kurtinami – pod barbakánem Horní brány, u jihozápadního rohu hradeb u zámku (rozkládal se přes jižní část dnešní Zámecké ulice a v části zahrady dnešní pobočky ČSOB a jeho špice zasahovala téměř do současné ulice Říční okruh), menší přibližně uprostřed jižního úseku hradeb (přibližně většinu tohoto místa dnes zabírá penzion Larischova vila – někdejší vila Aloise Larische), u jihovýchodního rohu hradeb (sahal téměř do úrovně dnešního kruhového objezdu spojujícího ulice Říční okruh, Opavskou, Sokolovskou a Soukenickou), u severovýchodního rohu hradeb (rozkládal se v současných Smetanových sadech u pivovaru a přes Dvořákův okruh dosahoval až přibližně do míst zástavby dnešní ulice Pivovarské), patrně největší před fortnou (jeho půdorys se dodnes přibližně dochoval v podobě parku před hřbitovem vymezeném Hřbitovní ulicí) a poslední sedmý u severozápadního rohu hradeb (ve Smetanových sadech, přičemž jeden líc bastionu vedl severním směrem přes základní školu, druhý líc pak vedl směrem západním od tělocvičny této školy a hrot tohoto bastionu sahal téměř k Smetanovu okruhu).2 Tři severní bastiony měly navíc vybudovány kavalíry, nejvíce jich bylo na bastionu u fortny. Před Hlubčickou a Opavskou bránou byly vybudovány raveliny – ony pětiboké umělé ostrůvky, na nichž byly barbakány obou bran. Bastiony, jak to již bylo výše řečeno, se vyznačovaly téměř geometricky rovnými liniemi, kurtiny běžely mezi valem hradeb a druhou linií paralelně běžícího valu, za nímž již následoval městský příkop.3 Ten se obzvláště v prostoru mezi bastionem Horní brány a u jihozápadního bastionu u zámku, a dále u Hlubčické a Opavské brány značně rozšiřoval do vakovitého tvaru, což je v případě příkopu u někdejší Opavské a Hlubčické brány dodnes patrné v podobě křižovatek ulic Soukenické, Hlubčické, Dvořákova okruhu a ulice u Sv. Ducha, stejně jako u křižovatky Soukenické, Opavské a náměstí Minoritů. Nicméně modernizace krnovské městské fortifikace nebyla dovedena do konce. Zřejmě ještě v době probíhající modernizace krnovského opevnění měl knížeti vyjádřit italský pevnostní stavitel Bernardino Tonserini ve svých odborných posudcích velké pochybnosti o smysluplnosti přestavby a modernizace opevnění města, navíc dle jeho vyjádření by dokončení fortifikačních prací do tehdejší nejmodernější podoby dosáhlo vysokých nákladů.4 Modernizační práce na fortifikaci Krnova tak nebyly dokončeny, navzdory tomu, a právě díky aspoň těm pracím, které byly provedeny, však dosáhlo přinejmenším na několik desetiletí opevnění Krnova ještě určité vojenské hodnoty, vyšší, než mělo opevnění nedaleké Opavy a Hlubčic. Oceněno to zajisté bylo na sklonku sedmdesátých let 17. století v souvislosti s Thökölyho povstáním v Uhrách.5

Schéma opevnění v 17.–18. století, jak jej do císařského otisku stabilního katastru Krnova z roku 1836 rekonstruoval František Kolář. Převzato z publikace Krnov – historie, archeologie. 

Opevnění Krnova tak naposledy mělo určitý vojenský význam. Jakou mělo podobu, jsme si nastínili výše, přinejmenším, co se týká důležitého fortifikačního prvku – zemních valů. Co však hradby a brány? U samotné hradby zřejmě nedošlo k výraznější proměně ve srovnání s 16. stoletím. Naopak pozornosti, a to především té stavební, se těšily krnovské brány, ačkoliv přestavby a úpravy prováděné patrně před polovinou 16. století jim vtiskly podobu, kterou si z větší části uchovaly až do doby svého zániku, podobu, kterou tak nedostižně zachytil na svých perokresbách Heinrich Kinzer. A jaká že byla podoba a struktura krnovských hradeb? O tom si udělal četné poznámky Johann Spatzier a Heinrich Kinzer s Ernstem Königerem je o přibližně půlstoletí později převedli do knižní podoby. 


1 Kolář, F. – Michl-Bernard, A. – Rosová, R.: 4.4.3. Opevnění v 17. století. Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 181.

2 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 26–27, obr. 1., s. 3, obr. 2, s. 9, obr. 6, s. 15, obr. 8, s. 22, obr. 12.; také příloha č. 2; Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. C. d., s. 434.; Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. Kolí – Mi. C. d., s. 196.; Jako důležitý bod zemské obrany Slezska byl v souvislosti s tureckým nebezpečím a možností tatarského vpádu Krnov spolu s Těšínem, Opavou a Nisou zamýšlen již od roku 1662 viz. Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. c. d., s. 150.

3 Velmi dobře je bastionové opevnění patrné na jednom z nejznámějších vyobrazení Krnova, na mědirytině od Wernera z roku 1738 (viz 1. část), která zachycuje pohled na Krnov od severu. Z veduty je vidět značné vyvýšení bastionů i linie hradeb za nimi osazená střílnami. Naopak jiné detaily zřejmě nejsou příliš přesné,např. jsou vyobrazeny pouze 4 věže místo 6, započítáme-li i fortnu. Linii bastionového opevnění, barbakánů i hradeb velmi důkladně zachycuje i Plán města Krnova pořízený stavebním mistrem Johannem Mihatschem roku 1784, jehož kopie je uložena v Městském muzeu (MIKS – Městské muzeum v Krnově, fond Mapy, plány, ev. č. 61, př. č. 421/63, inv. č. H 05/9, a kopie téhož plánu pořízená roku 1815 Kajetánem Kuntzem (MIKS – Městské muzeum v Krnově, fond Mapy, plány, ev. č. 126, př. č. 460/63, inv. č. H 05/7) publikována výše jako obrazová příloha 4. části.

4 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 27.

5 Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. c. d., s. 159. Krnov a Opava žádaly o poskytnutí střelného prachu a olova.

 

Část 7. – Horní brána

Horní brána, jak ji na své perokresbě zachytil Heinrich Kinzer. (Jägerndorfer Ländchen 1926)

Horní brána, jíž se říkalo také „knížecí“, byla ve vlastnictví zeměpána. Navazovala na stavbu zámku a spojovala jej se zemským domem, kde až do roku 1742 zasedaly stavy krnovského knížectví, a dále se západním úsekem městských hradeb. Samotná brána byla renesanční kamennou stavbou, jejíž průchod dle H. Kinzera a E. Königera zabíral šířku 11 stop (cca 3,476 m) a sahal do hloubky 10 stop (cca 3,16 m). Portál tvořil lomený oblouk s ostěním, tvořeným pískovcovými plochými kvádry. Uzavírán byl dvoukřídlými vraty z dubového dřeva, vstup byl navíc vybaven padací mříží uzamykatelnou technicky pozoruhodným visacím zámkem.1 Za portálem směrem z města se prostor brány trychtýřovitě rozšiřoval. Odtud bylo možno projít do parkánu zámku půlobloukem zaklenutými dveřmi po levé straně, stejnými dveřmi po straně pravé se zas dalo projít do dvora knížecího zemského domu.2 V patře nad rozšířeným prostorem portálu se v poschodí táhla lodžiová chodba tvořená šesti pilíři a sedmi půlkruhově zaklenutými okny, jak ji známe z vyobrazení a fotografií. Krom původního, snad částečně vojenského účelu, plnila také funkci spojovací mezi zámkem a zemským domem. Brána byla završena osmibokou věžičkou ukončenou jehlancovou střechou s korouhví. Věž měla šest nevelkých půlkruhově zalomených oken v každé stěně vyjma nejnižších severní a jižní, na čelní západní straně bylo v nižší části ještě jedno rozšířené a zamřížované půlkruhově zaklenuté okno. Dvě renesanční okna v ose pod sebou se nacházela také v přízemí brány vpravo od východu směrem z města. Spodní zamřížované a vrchní v úrovni arkády. Z rozšíření portálu brány pokračoval průjezd, který se zužoval tak, že se zde nevešly dva vozy vedle sebe. V tomto průjezdu zaznamenali Heinrich Kinzer s Ernestem Königerem dřevěný domek, přistavěný ke zdi průjezdu po levé straně a sloužící v 18. století různým účelům. Byl-li původně staršího data, pak snad sloužil strážným. Odtud se pokračovalo na kamenný most. Zaklenutý na dvou pilířích překračoval prohloubeninu v městském příkopě, oddělující bastion Horní brány od valu hradeb, a spojoval vnitřní bránu s vnější bránou – barbakánem. Most byl opatřen kamennými zdmi, které prolamovalo po obou stranách 6 střílen. Barbakán, tvořící vnější bránu, měl podobu kulaté věže a zalamoval cestu na severozápad. K jeho jižní stěně přiléhala nejpozději od 18. století, možná že i dříve, stavba strážnice o dvou místnostech. V severní stěně barbakánu byl výstup na část šance, na níž barbakán spočíval. Na barbakán navazovala kratší chodba, sloužící jako prostor hlavní strážnice. Ta měla v pravé stěně místnůstku, po levé stěně vedlo kamenné schodiště k železným dvířkům, kterými mohli obránci vystoupit na čelo šance barbakánu. Na hlavní strážnici navazovala kratší zastřešená chodba obdélníkového půdorysu. Z vnitřní strany, blíže k městu, byla chodba uzavíratelná dubovými dveřmi a 2,5 stopy (0,79 m) vysokou zábranou spouštěnou z 5 stop (1,58 m) širokého stropu. Dveře se zábranou měly posloužit k zadržení protivníků proniknuvších do této chodby, kde jim měl být život znepříjemňován zaléváním horkou smolou a shazováním kamení. Odtud se již vycházelo renesančním, půlkruhově zaklenutým portálem s ostěním z plochých pískovcových kvádrů, uzavíratelným dubovými vraty na nevelké volné předpolí. Nad portálem byl v barvě zlaté, stříbrné a modré vymalovaný znak města. Vpravo od vstupu do chodby vnější Horní brány směrem z města stál domek o jedné místnosti, který údajně náležel strážným, kterými byl užíván kolem roku 1771 neznámo od kdy.3 Na stavení navazovala kratší obranná zeď táhnoucí se několik metrů po hraně náspu šance. Odtud vedl přes městský příkop až do roku 1813 kamenný most nesený jedním pilířem.

Půdorys Horní brány, zachycující situaci popsanou výše v textu.


1 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 3–4. Dle publikace se zámek nacházel ve sbírkách městského muzea.

2 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 5.

3 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 7.

 

Část 8. – Opavská brána

Opavská brána, jak ji na své perokresbě zachytil Heinrich Kinzer. (Jägerndorfer Ländchen 1926)

Opavská brána se rozkládala mezi západní zdí dnešní budovy na adrese náměstí Minoritů 86/7 (dříve pobočka Rakousko-uherské banky, později např. Komerční banky, dnes lékařský dům) po severozápadní roh budovy pošty a Soukenickou ulici. Podoba, kterou známe především z Kinzerových vyobrazení (viz výše), je renesanční. Brána měla podobu trojposchoďové věže obdélníkového půdorysu. V přízemí a prvním patře se protahovala směrem z města obdélníkovou nástavbou, od druhého patra byla šestiboká, ukončovala ji kupolovitá střecha, která poté, co shořela v roce 1779, byla nahrazena jehlancovou střechou krytou šindelem. Ve všech třech patrech byla na každé straně věže okna. Průchod Opavskou branou byl poměrně dlouhý a málo osvětlený, proto se jí říkalo „temná brána“.1 Od města se do ní vstupovalo půlkruhově zaklenutým renesančním portálem, jejž mohla uzavírat zamykatelná padací mříž. Uvnitř brány bylo po pravé straně schodiště vedoucí do vyšších pater věže a v úrovni hradebního ochozu umožňovalo dvířky se zábradlím přístup na městské hradby.2 Pokud se pokračovalo chodbou brány směrem ven z města, došlo se k výpadovým dvířkům po obou stranách chodby, která umožňovala výstup na val hradeb a na s hradbami paralelně běžící val. Chodba brány končila na vnějším svahu kurtiny a vystupovalo se z ní renesančním portálem s ostěním z pískovcových kvádrů uzavíratelným padací mříží. Průčelí nad portálem bylo ukončeno stupňovitým štítem s třemi okny a osazeno obrazem Panny Marie. Od vnitřní brány vedl kamenný most přes městský příkop k barbakánu Opavské brány. Most spočíval na dvou pilířích a po obou stranách měl zdi sahající do výšky dospělého muže osazené střílnami. Na konci mostu na jeho levé straně se nacházela dřevěná nástavba, vybavená bezpečnostní závorou přesahující až nad příkop a plnící funkci strážnice. Barbakán Opavské brány byl kamennou stavbou kruhového půdorysu, vystavěnou na umělém ostrůvku v městském příkopu. Cesta k bráně se v něm stáčela téměř v pravém úhlu na severovýchod.3 Podél jižní a východní stěny barbakánu byla přistavěna stavení sloužící patrně strážným. V severozápadní stěně vlastního tělesa barbakánu, takže vlevo po směru z města, byl suchý klozet. Severovýchodním směrem se barbakán protahoval do zastřešeného a šindelem pokrytého útvaru obdélného půdorysu, který mohl být z vnitřní i vnější strany uzavřen masivními dubovými dveřmi. Na vnějším průčelí tohoto ukončení barbakánu, pod štítem střechy, byl opět jako u Horní brány barevně provedený znak města Krnova.4 Značně stísněné předpolí spojoval s druhou stranou přes městský příkop vedoucí dřevěný a snadno strhnutelný most. Odtud pak vedla cesta severním směrem přibližně podél městského příkopu k Hlubčické bráně. Další cesta vedla na východ k mostu přes řeku Opavu a dále směrem do Opavy. Třetí pak východojihovýchodně kolem domů Hlubčického předměstí k brodu přes řeku Opavu.

 

Půdorys Opavské brány, zachycující situaci popsanou výše v textu.


1 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 10.

2 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 12.

3 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 9, 13.

4 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 14.

 

Část 9. – Hlubčická brána

Hlubčická brána, jak ji na své perokresbě zachytil Heinrich Kinzer. (Jägerndorfer Ländchen 1926)

Hlubčická brána byla údajně nejkrásnější branou Krnov. Stávala na dnešní ulici Sv. Ducha východně od míst, kde se tato ulice (před rokem 1945 Panská ulice) křížila s ulicí U požárníků (dříve Pekařskou ulicí) a s ulicí Barvířskou (dříve U barvířského domu), která tehdy pokračovala severním směrem mezi kostelem sv. Ducha a továrním komplexem vpravo a ústila, jak již bylo zmíněno, do dnešní ulice Sv. Ducha. V 16. století dostala brána svou renesanční podobu, byť nám známá vyobrazení z konce 18. a počátku 19. století dosvědčují užití prvků také pozdně barokních. Věž brány byla vystavěna na čtvercovém základě, nad úrovní městských hradeb byla věž osmiboká. Věž byla dvoupodlažní, opatřená na každé straně v každém patře půlkruhově zaklenutými okny. Druhé patro mělo na čtyřech světových stranách na krakorcích vysazené arkýře zakončené volutovými štíty. Věž zastřešovala jehlancová střecha s korouhví. Z města se do brány vstupovalo renesančním portálem s ostěním z kamenných kvádrů, který bylo možné uzavřít padací mříží.1 Uvnitř věže byla dvířka, kterými se procházelo na schodiště do vyšších pater věže. Brána se natahovala východním směrem ven z města v podobě zastřešené chodby obdélníkového půdorysu až na vnější svah kurtiny spojující valy. Vpravo i vlevo ve stěně chodby brány, hned za úrovní věže, byly výpadové branky, které zpřístupňovaly val hradeb na obě strany od brány. Z chodby brány se vyšlo skrz renesanční portál, uzavíratelný dvojitou mříží, přímo na kamenný most spojující přes západní rameno městského příkopu vnitřní bránu s barbakánem. Most spočíval na dvou pilířích a po obou stranách měl vysoké zdi opatřené cimbuřím a střílnami, most bylo navíc možné přehradit tzv. „španělským jezdcem“ – dřevěným křížem s připevněnými dlouhými ostny. Po levé straně mostu byl výklenek se suchým klozetem a dále dva přístavky – zázemí pro stráž a strážnice. Barbakán o čtvercovém základu spočíval na umělém šestibokém ostrůvku nepravidelných stran. Strop barbakánu měl valenou klenbu a k pravé stěně přistavěnou stavbu sloužící původně patrně jako strážnice. Ze strany k městu byla stavba zajištěna dubovými dveřmi pobitými železem, z vnější strany bylo možno stavbu uzavřít dvoukřídlými dubovými, železem pobitými vraty. Průčelí barbakánu zdobil nad vstupním portálem barevný městský znak a vcházelo se odtud na kamenný most vedoucí jen na vnější svah šance, kde na něj navazoval dřevěný padací most vedoucí na druhou stranu příkopu. Celý komplex Hlubčické brány nikterak nelámal cestu, proto byla Hlubčická brána využívána pro dopravování klád či okapových rour do města. Skrz barbakány Horní a Opavské brány to bylo obtížné či přímo nemožné.2

 

Půdorys Hlubčické brány, zachycující situaci popsanou výše v textu.


1 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 18.

1 Kinzer, H. – Königer, E.: Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. C. d., s. 21.