Jestliže Rakousko dokázalo už před polovinou 19. století aspoň částečně podchytit kvas průmyslové revoluce, který v druhé polovině 19. století ještě více bujel, sociální obtíže, které to přinášelo, naopak dlouho zůstávaly problémem. Ostatně tím Rakousko nebylo žádnou výjimkou. Přitom podmínky dělnictva i po polovině 19. století, zejména těch méně kvalifikovaných nebo nekvalifikovaných, byly opravdu mizivé. Pracovní doba byla 12 – 14 hodin denně a výdělky často tak nízké, že sotva pokryly základní životní náklady. V případě méně kvalifikovaných dělníků tak často pracovala celá rodina, také žena i děti. Zvláštní ohledy na ně nikdo nebral, a moc nepomáhalo ani to, že zákony z konce 18. století zpravidla stanovovaly, aby majitel továrny dětem zajistil školní docházku i učitele, a že děti mají být jednou týdně umyty a učesány. Komunistická propaganda ráda zdůrazňovala utrpení dělníků a zneužívala jej, těžké podmínky dělnického živobytí si však zřídkakdy vymýšlela.
Vítkovické železárny v Ostravě, obraz Stanislava Lolka z roku 1909.
Stále více bylo zřejmé, že nepostačí ponechat podmínky pracovního vztahu na zaměstnavatelích a dělnících samotných, a bude nutná intervence státu. Od 40. let 19. století tak postupně přicházejí zákony, které zvolna zlepšovaly podmínky dělníků – mužů, žen i dětí. Ve 40. letech 19. století byl vydán dvorský dekret, který zakázal dětskou práci v noci, a stanovil, že děti mladší 12 let nemají být zaměstnávány vůbec. Jenže zároveň dětem mladším dvanácti let přikázal 10 hodinovou pracovní doby a dětem ve věku 12 – 16 let stanovil maximálně 12 hodinovou pracovní dobu. Výraznější pokroky v ochraně dělníků a zejména dětí přišly v 80. letech 19. století. Roku 1883 byla zřízena živnostenská inspekce, která měla hlídat dodržování právních předpisů, roku 1885 byla stanovena maximálně 11 hodinová pracovní doba mužů, byl zaveden nedělní klid a prohloubena ochrana dětí, mladistvých a žen. Byla zakázána práce dětí mladších 12 let, v továrnách nesměly být zaměstnány děti mladší 14 let. V praxi však všechny tyto zákonné normy nebyly vždy důsledně dodržovány. A tak přicházely další zásahy státu. Jedním z posledních, které mocnářství na poli sociálního zabezpečení dělnictva a zlepšení jejich podmínek vykonalo, byl zákon z roku 1903. 31. 1. 1903 přijala říšská rada v druhém čtení zákon o práci dětí v průmyslu, jímž se omezovala pracovní doba dětí, zároveň se požadovalo šetření o dětské práci v zemědělství.
Sociální téma bylo široké a vyplňovalo druhou polovinu 19. a první půli 20. století. Patřilo sem také nezdravé a nedostačující bydlení nemajetných či nižších vrstev, zejména dělnických, obzvláště v centrech měst. Opava, městské centrum v červnu 1942.
Byl to další značný pokrok, tlak dělníků a zaměstnanců na zkracování pracovní doby, zvyšování mzdy a zlepšování podmínek však pokračoval nadále. Často se jej dařilo do značné míry vyřešit až v druhé polovině 20. století.
