V neděli 8. 11. uběhlo přesně 400 let od bitvy na Bílé hoře u Prahy, v níž spojená císařská a ligistická vojska porazila stavovskou armádu. Událost si pochopitelně vydobyla, a dodnes po právu drží, významné místo v českých dějinách, zejména kvůli vývoji, který po ní následoval, a který její výsledek z velké části zapříčinil. Zároveň je však pravdou, že se z bělohorské bitvy stal mýtus, na který se, jak už to tak bývá, nabalilo nemálo legend značně zkreslující tehdejší události i jejich výklad. V neposlední řadě byl nakonec bělohorský mýtus nejednou zneužit politicky a názory laické veřejnosti dosvědčují, že v jejich řadách přetrvávají dodnes. 

Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers (1592-1666)

Pokud bychom chtěli postihnout v důkladné a hluboké šíři příčiny, jejichž důsledkem byla bitva na Bílé hoře, zaneslo by nás to možná až do roku 1526 a nástupu Habsburků na český královský trůn. Zajisté se setká s pochopením, když se omezíme na bezprostřední a nejbližší příčiny. Tím bylo vypuknutí českého stavovského povstání počátkem léta 1618. Jak vzbouření čeští stavové, tak český král a císař Matyáš, se brzy rozhodli celý spor vyřešit pomocí zbraní, a ještě roku 1618 byly zahájeny bojové operace, vedené se střídavými úspěchy. Nic na tom nezměnila ani smrt císaře Matyáše v březnu roku 1619, po němž nastoupil na uprázdněný stolec štýrský arcikníže Ferdinand, vládnoucí jako Ferdinand II. Ten naopak zastával ještě nesmiřitelnější stanovisko, mimo jiné proto, že si jej české stavy 9. 6. 1617 samy zvolily. Na vojenské a politické situaci českých stavů se velmi záhy projevovala skutečnost špatné koordinace různých diplomatických i politických kroků, a zcela chybný úsudek o mezinárodní situaci. Pomoc od různých protestantských souvěrců v Říši a Evropě očekávaly české stavy marně. Tzv. protestantská unie zůstala neutrální. Fakt, že se vzbouřili proti králi, kterého si zvolili, vyřadila z okruhu jejich případných stoupenců dánského, švédského či anglického krále. Ten momentálně obzvláště usiloval o dobré vztahy se španělskými Habsburky, na stranu stavů jej nepřevedlo ani to, když české stavy 26. 8. 1619 zvolily za českého krále jeho zetě, Fridricha Falckého. Určitou finanční pomoc poskytly Čechům akorát nizozemské provincie. Co hůř, českým stavům se příliš nedařilo. Z mnoha důvodů byly dosti liknavé stavy Horní i Dolní Lužice, a značně zdrženlivé stanovisko dlouho zastávaly i stavy moravské. Pouze slezské stavy, a to obzvláště díky postoji krnovského knížete Jana Jiřího, poměrně záhy vstoupily do celého konfliktu na straně Čechů. Navzdory všem potížím se stavovská vojska dostala dvakrát k Vídni a vždy ji krátce obléhala, vážněji ji však neohrozila. V létě roku 1619 byly stavy na vrcholu moci. Definitivně se jim podařilo zapojit stavy tzv. vedlejších zemí vyhlášením konfederace, k níž přistoupili nakrátko i horno a dolnorakouské stavy. Jednota této konfederace však byla jen teoretická. Na straně českých stavů se ocitl také sedmihradský kníže Gábor Bethlen, vazal Osmanské říše, jelikož si však Vysoká porta v té době konflikt s Habsburky nepřála, nemohl Bethlen počítat s žádnou výraznější pomocí svých ochránců, což dost tlumilo jeho vojenské aktivity.

G. Pomis, Ferdinand II.

Jenže 26. 8. 1619 byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen římskoněmeckým králem právě Ferdinand II., 9. září téhož roku byl slavnostně korunován na císaře. To definitivně zpečetilo postoj protestantů v Říši, kteří zůstali neutrální, vymstilo se jim to až později. Velmi důrazně naopak ve věci obrny katolické víry vystoupila na straně císaře tzv. katolická liga. Ferdinand II. A jeho dvůr se mohli opřít zejména o své španělské příbuzné. Moc Španělska sice již pozvolna klesala, v době českého stavovského povstání se to ale ještě výrazněji neprojevilo. Ferdinanda pochopitelně podporoval také papež a veškeré ostatní habsburské državy. Určitou vojenskou pomoc poskytlo i Polsko v rámci plnění smlouvy o ochraně katolické víry, kterou uzavřelo s Habsburky v roce 1616. Katolickou Francii sice děsila moc Habsburků a fakt, že jimi byla de facto obklíčena, v prvních desetiletích 17. století však ráda zůstala stranou dění výměnou za neutralitu. Situaci stavů zhoršil postoj jednoho z předních vůdců protestantské unie, saského knížete Jana Jiřího, který, ač luterán, nejen že české stavovské povstání nepodpořil, ale bez skrupulí vpadl se značně početným vojskem do Horní Lužice.

Po pro vzbouřené stavy nešťastném politickém a diplomatickém obratu v létě roku 1619 se začala situace rozhodovat během léta 1620. Ve stavovských plucích docházelo ke vzpourám pro zadržovaný žold, nicméně v Dolních Rakousích prodlévající císařská armáda pod vedením Karla Bonaventury Buquoye se však příliš neměla k akci. Císařské však ještě v průběhu léta posílila silná a pevně organizovaná armáda ligistická vedená velmi schopným knížetem Maxmiliánem Bavorským. Koncem léta přešla spojená císařsko-ligistická armáda do ofenzívy a pronikla dvěma proudy do jižních a západních Čech. Vrchní velitel stavovské armády Kristián Starší z Anhaltu-Bernburgu zvládl se stavovskou armádou velmi zdatně manévrovat a nutil nepřítele po delším oblouku táhnout Čechami. Spojení císařských a ligistických sil u Plzně 21.10. však zabránit nedokázal. Tu za značnou sumu 400 000 zlatých vydal císařským jeden z předních vojevůdců stavů Petr Arnošt Mansfeld. To pochopitelně zlepšilo postavení císařských, kteří měli „krytá záda“. Spojená armáda pak společně postupovala k severu a mířila k Praze. 25. 10. se ocitla stavovská armáda u Rakovníka, zaujala velmi výhodnou pozici a opevňovala se. 30. 10. dorazily nepřátelské oddíly a rozhořely se drobné jezdecké potyčky a zejména prudké dělostřelecké přestřelky. Císařští a ligističtí dosáhli drobného úspěchu, když zatlačili předsunuté jednotky k hlavnímu postavení a boje tak pokračovaly i 31. 10. a první listopadové dny. Boje probíhaly se střídavým štěstím, brzo však bylo zřejmé, že útok na hlavní postavení stavovského vojska nemá naději na úspěch. Císařští a ligističtí navíc začali mít vážné problémy se zásobováním. Ty se nakonec podařilo odstranit, a 5. 11. se rozhodli Maxmilián i Buquoy opustit beznadějné postavení u Rakovníka a obejitím pravého křídla stavovského vojska zamířit k Praze. 

Vrchní velitel stavovského vojska se brzy dozvěděl o změně situace i o záměru nepřátel. Jindřich Matyáš Thurn dostal rozkaz, aby s částí vojska zamířil co nejkratší cestou ku Praze a se zbytkem vojska vyrazil ráno 6. 11. tamtéž. Předhonit císařské a ligistické dokázal nakonec nejen Thurn, ale i Anhalt. 8. 11. v 1 hodinu ráno dosáhlo celé stavovské vojsko Prahy a zaujalo velmi výhodné postavení na Bílé hoře. I přes únavný noční pochod, navíc v pomalu nastávajícím zimním období dělal vrchní velitel Anhalt vše, aby stavovské vojsko důkladně připravil na možnou bitvu. V ranních hodinách dorazil k Ruzyni, kde tábořil pomocný sbor stavovského vojska tvořený uherskými jezdci, předvoj spojeneckých katolických sil posílený oddílem kozáků, a spící Uhry dokonale překvapil. Ti ztratili několik set mužů a ve zmatku prchali k hlavnímu postavení stavovského vojska, kterému tím způsobili nepříjemný budíček a částečně jej uvrhli ve zmatek. Zatím dorazil další ligistický předvoj a po silnici dorazil k můstku přes rozbahněný a částečně rozvodněný Litovický potok. Ten tvořil přirozenou překážku pro císařsko-ligistická vojska na postupu k Praze a Bílé hoře, překročit jej bylo možné po jediném můstku. Ten hájilo 500 mušketýrů stavovského vojska. Jenže ti se po krátké přestřelce dali na ústup k hlavnímu vojsku. Přibližně v 9 hodin ráno, kdy Anhalt rozdával rozkazy a obhlížel postavení na bílé hoře, dorazili k němu moravští plukovníci Šlik a Stubenvoll a upozornili jej na možnost udeřit na ligistický předvoj, který překračoval potok, zatímco hlavní síly spojené armády byly vzdáleny přibližně 2 km a musely by překonávat bažinatý terén. Na nátlak Hohenloha však Anhalt tuto možnost zamítl, což byla vážná chyba. V důsledku toho celá císařsko-ligistická armáda nastoupila do bitevního postavení hladce a bez potíží, byť to bylo prováděno v těsné blízkosti nepřítele.

Bylo 8. 11. 1620 krátce po poledni. Stavovské vojsko mělo 20–22 000 mužů. Bylo sice početně slabší, bylo však ve velmi výhodném postavení. Za zády mělo dobře opevněné město, pravým křídlem se opíralo o oboru letohrádku Hvězda. Krom toho se k Praze blížily posily z Uher čítající kolem 8 000 mužů. Na druhou stranu byli vojáci stavovské armády dosti vyčerpaní dlouhým nočním pochodem a silně roztrpčeni a demoralizováni dlouho nezaplaceným žoldem. To bylo v době, kdy voják bojoval za toho, kdo mu lépe a řádněji zaplatil, téměř fatální. Navíc řada vojáků, důstojníků i velitelů očekávala, že nepřítel se neodváží na výhodné postavení stavovského vojska zaútočit, k žádné bitvě nedojde a nepřítel odtáhne do zimních kvartýrů. Spojená císařská a ligistická armáda měla pravděpodobně 26 000 mužů, nevýhodou byla nutnost překonávat nemalé převýšení a k tomu nutnost útoku na velmi dobré postavení nepřítele. Vrchní velitel Buquoy vyznačující se značnou opatrností, by asi vskutku možnost bitvy nakonec nepřijal, jiného ražení a mínění byl však Maxmilián Bavorský a další z významných velitelů ligistické armády, hrabě Tilly. Ti přesvědčili Buquoye, aby bitvu podstoupil, své zde vykonalo také působení karmelitánského řeholníka Dominika a Jesu Maria, který nesl v čele vojska poničený obraz Panny Marie nalezený ve Strakonicích. 

Dobové vyobrazení bitvy

Velitelé katolických vojsk nakonec rozhodli o provedení demonstrativního útoku části vojska, aby prověřilo připravenost stavovských a podle výsledku tohoto výpadu mělo k bitvě buď dojít, nebo nikoliv. Bitvu tak zahájila císařská armáda, kdy zaútočili na pravém křídle jezdecké pluky Valdštejnův a Gauchierův, ty však zahnal protiútok jezdectva Bubnova a Solmsova. Proti vítězícím českým jezdcům zasáhli kyrysníci hraběte z Meggau a donutili je k ústupu. Útok císařských kyrysníků měl na levém křídel zastavit Thurnův pěší pluk, značně zkušený a prověřený řadou bojů. Jenže když se císařští jezdci přiblížili asi na 300 kroků, Thurnovi pěšáci pouze vypálili z mušket, a dali se okamžitě na útěk. Spatřivše to Bubnovi a Solmsovi jezdci, v útěku je následovali. Současně zaútočilo levé křídlo císařských proti středu českého stavovského vojska, opět to byli kyrysníci, tentokrát Marradasovi. Proti nim vyjeli jednak jezdecký pluk českých stavů, jednak jezdecký pluk samotného vrchního velitele Anhalta. Vrchní velitel české královské armády pak na vlastní oči viděl, jak jeho jezdci pouze jednou vystřelili a okamžitě se obrátili na útěk. Totéž učinili také jezdci stavovského pluku, aniž by výrazněji zasáhli do boje. Mezitím nalevém křídel českého stavovského vojska, kde prchal první sled, se dal na útěk také druhý sled ihned poté, co na něj zaútočili císařští jezdci, pouze část pěchoty, části pluků Kaplíře ze Sulevic a Thurna mladšího, se postavila na poměrně účinný odpor. Katoličtí spojenci prozatím nasadili do bitvy pouze jezdectvo prvního sledu, přesto se zhroutilo prakticky celé levé křídlo stavovského vojska, což vyřadilo z bitvy 4–5 000 mužů a bitva začínala být prakticky rozhodnuta. 

A právě tehdy došlo k akci, která málem zvrátila průběh i výsledek bitvy. Ve druhém sledu středu stavovské stál v čele arkebuzírů syn vrchního velitele, princ Anhalt. Iniciativně se rozhodl pomoci pěšákům stále se bránícím na levém křídle, projel skrze celé vojsko na levé křídlo, přičemž s sebou strhl kolem tisícovky pěšáků, a udeřil do boku Marradasových kyrysníků. Těch bylo nanejvýš 400, zatímco Anhalt měl 700 mužů, a jeho protiútok tak Marradasovy jezdce zcela rozvrátil. Na to reagoval císařský velitel druhého sledu, a vrhl na levé křídlo proti Anhaltovi mladšímu, vyslal proti němu 300 jezdců obrista Löbla a 250 jezdců obrista de la Croix. Síly byly takřka vyrovnané, Anhalt však na radu svého zkušeného pobočníka znovu sešikoval svůj pluk a dokázal rozbít oba jezdecké pluky proti němu vyslané. Prchající císařští jezdci uvedli ve zmatek mušketýry za nimi stojící pěchotní tercie tvořené pluky Breunerovými a Tiefenbachovými. Mušketýři se pokusili ukrýt za pikenýry, tím však způsobili rozpad tercie, do níž tak vnikli Anhaltovi stavovští jezdci a oba pěší pluky byly rovněž rozbity, velitel Breuner dokonce zajat. Anhaltův úspěch mohl být završen, kdyby do boje zasáhl i zbytek stavovského vojska. Jenže Anhalt starší již své vojsko neovládal. Císařští do boje nasadili další síly, nejdříve proti arkebuzírům Anhalta mladšího. Tentokrát již Anhaltovi jezdci nedokázali čerstvým silám odolat a byli rozprášeni, sám jejich velitel zraněn a zajat. Proti 4 000 lehkých uherských jezdců stavovského vojska, které přilákal na bojiště předchozí vítězný pokřik Anhaltových jezdců, bylo z bitvy vyřazeno polskými kozáky, které proti nim energicky poslal velitel druhého sledu císařských Maxmilián z Lichtenštejna. Moravský pěší pluk, který se vydal podpořit mladšího Anhalta, dorazil pozdě a byl zatlačen na sever k pravému křídlu stavovského vojska pravou valonskou tercií prvního sledu císařského vojska. Tam se stáhl rovněž Thurn mladší s částí svého pluku a tři dosud bojující pěší praporce Kaplířova pluku. Na bojišti za stavovské české vojsko zůstávalo již jen kolem 3 000 pěšáků, a ne více než 1 800 jezdců. Více než 1 000 jezdců Mansfeldova a slezského pluku podniklo úspěšný výpad proti ligistickým mušketýrům, když však spařili připravené pikenýry pěších pluků a zleva blížící se císařské jezdce, ztratili na dalším boji zájem, a opustili bojiště. Před pravým křídlem stavovského vojska zůstávala opevněná dělostřelecká baterie, tak však byla záhy dobyta pěšáky Florenvillova pluku, čímž byl definitivně uvolněn prostor pro závěrečný útok zbytku katolického vojska. Na útěk se začali dávat i další zbývající stavovští vojáci. U zdi obory se postavil ještě na krátký odpor Šlik s částí moravského pluku. Odrazil nápor jezdců Löblových, následnému útoku pěšího Spinelliho neapolského pluku již neodolal.

Celá bitva skončila po 14 hodině a trvala necelé dvě hodiny. Na straně stavovského vojska padlo asi 2 000 mužů, spojená císařsko-ligistická armáda ztratila asi 500 mužů. Katolická armáda získala veškerá česká děla, celý tábor stavovského vojska i s trénem a všech 100 praporců. Přitom bitva na Bílé hoře nemusela být zas takovou pohromou. Pražská města se dala velmi dobře bránit, do karet stavům by hrála blížící se zima i uherské posily postupující z Moravy. V Čechách stále zůstávala řada posádek ve městech nebo na hradech zůstávající věrná stavům a králi Fridrichu Falckému. Jenže se nenašel nikdo, kdo by organizoval odpor a v bezpečí pražských hradeb shromáždil uprchlé vojáky. Navíc sám král dal velmi nedobrý příklad, když v noci z 8. na 9. listopad kvapně uprchl z Prahy, na nádvoří pražského hradu dokonce zanechal české korunovační klenoty. V táboru stavů došlo k okamžitému a totálnímu rozvratu a defétismu. Řada účastníků začala zasílat omluvné listy císaři, v nichž poníženě prosila o milost, nebo mířila k Maxmiliánovi Bavorskému. Jedním z mála, kdo si zachovali chladnou hlavu, byl vedle některých velitelů a důstojníků vrchní velitel slezského vojska Jan Jiří Krnovský, který v bojích pokračoval i následujícího roku. A poslední posádkou, která bojovala za českého krále Fridricha Falckého, byla posádka pevnosti Kladsko pacifikovaná až na podzim 1622. Katastrofu z Bílé hory učinilo chování většiny stavovských předáků a podání následujících staletí. Přitom ani ona nebyla „počátkem poroby“ či „koncem samostatnosti“ českého národa. Svébytnost českých zemí definitivně zrušila až Marie Terezie víc jak o sto let později. A že se jednalo o porážku Čechů Němci? To není rovněž zdaleka pravdou. Je totiž otázkou, kolik a zda vůbec nějací etničtí Češi byli ve stavovském vojsku, a ve vojsku císařských či ligistickém bychom možná etnické Čechy našli rovněž, ty, kteří byli katolického vyznání. Ostatně ani císařská a ligistická armáda nebyla tvořena výhradně vojáky z etnicky německého prostředí, byli zde Valoni, Neapolci či polští kozáci, což byli s velkou pravděpodobností Ukrajinci. Bělohorská bitva tak má význam spíše s ohledem na další vývoj, a samozřejmě od moderní doby, také jako jeden z mýtů našich dějin.