německá nedělní postila Mikuláše z Dinkelsbühlu

rozměry: 41 × 28,5 cm

datace: kolem roku 1500

V pomyslném žebříčku největších, nejtlustších a nejtěžších knih z knižního fondu Městského muzea v Krnově zaujímá zcela bezkonkurenčně první místo masivní rukopis z konce 15. století. První středověký rukopis krnovského muzea, bibli Václava Korandy mladšího, jsme našim příznivcům představili již v loňském roce, a to jak písemně, tak videem v rámci muzejního pondělí. Nyní trochu podrobněji představíme právě ten druhý.

Přesnou dataci knihy nemáme. Ruční papír, na nějž je psána, nese filigrány z roku 1434, tomu však písmo ani sporá výzdoba neodpovídá. Ty naopak korelují s druhou polovinou či dokonce spíše se samotným koncem 15. století. Je patrné, že rukopis vytvořil jeden písař, kniha je psána gotickou knižní texturou. Celkem je kniha napsána na 482 foliích, postrádá jakékoliv ilustrace i iluminátorskou výzdobu, v celé knize najdeme pouze tři iniciály, jinak je zdobena pouze rubrikací. Vazba knihy je celokožená, desky dřevěné. Desky knihy zdobí slepotisk a mosazná kování a puklice, podtrhující zvnějšku majestátnost a krásu knihy.

Obsahem knihy je, vcelku nijak překvapivě, náboženský text, konkrétně německá evangelijní postila. Vysoce cenným a originálním z této knihy činí fakt, že se jedná o německou evangelijní postilu rektora vídeňské univerzity Mikuláše z Dinkelsbühlu. Na území dnešní České republiky se kdysi vyskytoval ještě jeden stejně znějící exemplář evangelijní postily Mikuláše z Dinkelsbühlu, a to v zámecké knihovně Ditrichštejnů v Mikulově. Ten pocházel z roku 1439, roku 1645 jej však uloupili Švédové, a coby válečnou kořist jej odvezli do Stockholmu, kde je dodnes součástí královské knihovny, jako řada jiných kulturních a uměleckých památek u nás vzniklých, či Rudolfem II. či jinými mecenáši získaných. Exemplář ve sbírkách krnovského muzea je tak v Česku jediný svého druhu.

I krnovský exemplář přitom zažil lehce pohnuté osudy. V první polovině 17. století jej do znovubudované knihovny kláštera minoritů v Krnově získal tehdejší kvardián kláštera, Cornelius Ottweiler. Po uzavření kláštera komunistickou mocí v roce 1951 patřil k těm kouskům, které se dostaly do majetku Městského (tehdy ještě Okresního) muzea v Krnově. Přežil i neslavné období existence krnovského muzea coby pobočky Okresního muzea v Bruntále od roku 1960–1993. Odbornou veřejností byl spolu s druhým manuskriptem bible Václava Korandy mladšího objeven během průzkumu muzejních a galerijních fondů v České republice v letech 1999–2001, což odborníky překvapilo o to více, že ve zprávě pro oddělení pro soupis rukopisů Ústředního archivu ČSAV zaslané v roce 1972 z Krnova pisatel či pisatelé tvrdili, že krnovské muzeum žádné rukopisy nevlastní.

Nicméně ono jakési opomenutí tohoto vzácného originálu spolu s dlouhodobými neutěšenými poměry krnovského muzea jakoby se odrážely ve stavu postily Mikuláše z Dinkelsbühlu  na přelomu tisíciletí. V roce 2014 byl stav manuscriptu tak vážný, že byl v podstatě nevystavitelný. Obě desky byly podélně rozlomené a prožrané červotočem, většina kování chyběla a samotný knižní blok byl vytržen z vazby. V letech 2015–2016 prošla kniha důkladným restaurátorským zásahem, který ji uvedl do bezvadného stavu a vrátil ji ztracenou nádheru. Zároveň bylo restaurátorských prací využito k tomu, že byl rukopis zcela digitalizován. Navzdory své výtečné kondici se prozatím přímo krnovské veřejnosti tolikrát na vlastní oči nepředstavil, ale to je jen otázka času. Jako perlička tak může působit, že nejvíce si ho užili žáci ze ZŠ Janáčkovo náměstí. Ti na jaře roku 2011 hojně navštěvovali výukový program městského muzea v Krnově pro školy „Od obrázku k písmu“, v jehož rámci byly malým návštěvníkům předvedeny také některé z knih ze sbírek muzea, jako přímá ukázka starších typů písma u nás užívaného. A tuto největší a nejmohutnější knihu si na konci programu mohli malí školáci, po nasazení muzeem zapůjčených rukavic, k jejich nemalé radosti a zájmu, vlastnoručně potěžkat.

Rukopis – stav před restaurováním

Stav rupkopisu po restaurátorském zásahu

technika: pískovaný křišťál

rozměry: 25,5 cm

datace: 2003 (signováno na dně)

Nové sbírkové předměty se do našeho muzea dostávají různými cestami. Chtěli bychom se s Vámi podělit o jednu takovou zkušenost.

Dne 23.2.2021 jme obdrželi e-mail s tímto obsahem: "Dobrý den, při pořádku ve skladu jsme našli vázu se symbolem Vašeho města, kterou jsme kdysi pro město vyráběli (objem 255 ml). Jedná se o křišťál s pískováním (foto v příloze). Rádi bychom Vám ji věnovali. Pokud budete mít zájem, pošlete nám, prosím, adresu. Dovolíme si jen požádat o úhradu nákladů na poštovné. Neznámý podpis a odkaz www.facebook.com/zampachatelier". Informace nás potěšila a hned jsme se s atelierem spojili a o vázu požádali.

Váza z čirého skla válcovitého tvaru s pískovaným vyobrazením krnovské radnice, evangelického kostela a kostela sv. Martina vysoká 25,5 cm byla vyrobena v ateliéru Žampach.

Jedná se o malý rodinný ateliér v Uherském Brodu, který se zaměřuje na vlastní vývoj, produkci a prodej reliéfně pískovaného skla. Ateliér založil v roce 1990 Stanislav Žampach. Stanislav Žampach pochází ze Šumic, ale žije a tvoří v Uherském Brodě. Na uherskohradišťské UMPRUM vystudoval obor kamenosochařství. Začal sochařinou, zabýval se i olejomalbou.  Zlomem  ve vztahu ke sklu pro něj bylo až zaměstnání ve sklárnách Květná. Staral se o design třech závodů a snažil se pozvednout tamější sklářskou výrobu. Odjel „na zkušenou“ do menší japonské sklárny. Po návratu si otevřel vlastní atelier – nejdřív v něm pracoval sám, později přibral zbytek rodiny. Dnes v činnosti pokračuje jeho syn, designér, Ondřej Žampach. Činnost atelieru byla zpočátku zaměřena na design pro sklárny a obchodní společnosti z celého světa. Od roku 1997 se atelier zaměřil více na vlastní vývoj, produkci a prodej reliéfně pískovaného skla. Pro své záměry objednává sklo dle vlastních návrhů v mnoha českých i zahraničních sklárnách, popř. vybírá zajímavé a netradiční tvary. Prioritou je dávat na trh neustále novinky, ale také zachovávat i starší sortiment. Výrobky můžete objevit nejen v českých galeriích a specializovaných obchodech, ale i zahraničí.

Na dně vázy je datace 2003 a podpis autora návrhu pana Žampacha. Zatím jsme nezjistili, k jakému výročí si město Krnov vázu objednalo, ale jsme rádi, že se ocitla ve sbírkách Městského muzea Krnov.

technika: olejomalba na plátně

rozměry: 113 × 85 cm

datace: kolem roku 1750, podle staršího obrazu

Tzv. požární obraz města Krnova v 18. století předjímá „trojrozměrné“ mapy, které jsou dnes tak oblíbené. Představuje město v hradbách s baštami a třemi bránami (Horní, Hlubčická a Opavská) a celé řady městských domů na středověkých parcelách, tvořících dodnes dochovanou základní uliční síť. Domy jsou zděné, mají vysoké renesanční a barokní štíty a sedlové šindelem kryté střechy. V přízemí mají podloubí a ve dvorech přístavky. Některé fasády jsou barevné. Uprostřed města se nachází velké náměstí (rynek) s kašnou. Zobrazený je i náhon protékající městem, příkop kolem hradeb s alejí i řeka Opava se svými mosty. Nejvýznamnější budovy jsou zvýrazněné mimo měřítko: kostel sv. Martina, radnice, ohrazený minoritský kostel a klášter, špitál a kostel sv. Ducha, zámek, sochy a kříž…

Zajímavá je i zástavba vně hradeb, kde jsou patrné dnešní ulice směrem na Kostelec, Ježník, Hlubčice i Úvalno. Pozadí představuje Jeseníky. V horní části na pásce je nápis Stadt Jägerndorff (Město Krnov).

Obraz je vzácným dokladem – dokumentem doby, zobrazující město před zničujícím požárem v roce 1777.

Autor: Hermann Wilsch, 38 × 48 cm, lepenka, sláma, malba, rám

Práce amatérského umělce zobrazuje populární lázeňský hotel „Lesní zámek“, který vybudoval na Ježníku (dnes součást Krnova) v roce 1932 krnovský podnikatel Josef Irmler (obchod kůžemi a obuvnickými potřebami, Panská 17). Luxusní hotel Lesní zámek nabízel hostům lázeňské procedury, taneční parket, vyhlášenou kuchyni a prosluněnou terasu.

Za války se z Lesního zámku stala léčebna vojáků wehrmachtu. Znárodněn byl vyhláškou ministra vnitřního obchodu ze dne 10. listopadu 1949 o znárodnění dalších velkoobchodních podniků v oboru usní a potřeb pro řemeslníky a začlenění jich a majetkových podstat podniků nabytých státem konfiskací do Řemeslnických potřeb, národního podniku. Později se změnil na plicní sanatorium Ozon pro horníky z Ostravska. Když na Ostravsku, ve Zlatých Horách, v Horním Benešově i v dalších regionech došlo k útlumu a ukončení těžby, skokově se snížilo také množství plicních chorob. Plicní sanatorium Ozon bylo opuštěno.
Areál sanatoria se stal součástí krnovské nemocnice jako léčebna, ale z důvodu restrukturalizace lůžkového fondu svoji činnost ukončilo na podzim roku 2011.
V té době areál již vlastnilo město Krnov, které nemovitost o rok dříve dostalo darem od Moravskoslezského kraje. V plánu bylo zde vybudovat domov pro seniory. Vzhledem k současným celosvětovým trendům, kdy senioři bydlí v menších pobytových komplexech a uprostřed dění ve městě, se tento záměr ukázal jako nevhodný. Budova byla nabídnuta k prodeji.

Novým majitelem Ozonu je Středisko praktického vyučování Renova. Má sloužit žákům, kteří se rozhodli pro obory restaurátor historického nábytku a umělecké zpracování dřeva. V budově vybudovali vlastníci zajímavé muzeum nábytku s důrazem na nábytek ohýbaný.

Celý areál i třípatrový hotel si zachovaly základní původní charakter a dispozici.

Obraz je vytvořený kombinovanou technikou: malovaný na lepence, větší část je vyhotovena z barvené slámy. Zajímavostí je, že vlajka na věžičce byla později vyškrábána.

Ľubica Mezerová, MMK