Záznamy o příjímání k měšťanskému právu v Krnově
Nenápadný unikát moravsko-slezského pomezí
Pozoruhodným písemným pramenem, který je uchováván ve fondu Archiv města Krnova ve Státním okresním archivu Bruntál se sídlem v Krnově, je nejstarší dochovaná městská kniha Krnova, založená již roku 1520.1 Je to poměrně masívní kniha o rozměrech 44 × 29 × 8 cm svázaná v dřevěných deskách potažených vydělanou kůží. Název originálu je německý (Burgerbuch der Stadt Jägerndorf), kniha je z ručního papíru, obsahuje 462 folií a číslována je dvojím způsobem. Evidentně starší foliaci doplnila později paginace.
Jedná se o úřední pramen univerzálního charakteru obsahující několik různých typů zápisů. Mezi nejpočetnější typ zápisů patří záznamy o prodeji nemovitostí v Krnově, zápisy o dědických šetřeních a jejich výsledcích, soudní záležitosti a zápisy majetkoprávních jednání, vše z období 1520 až 1570. Dále zde najdeme seznamy schvalovaných cechmistrů z let 1560 až 1570, seznamy obnovovaných městských rad a přísežných městského soudu z druhé poloviny 16. století a řadu dalších, někdy solitérních zápisů. Krom toho obsahuje rozsáhlé seznamy měšťanů přijatých v Krnově k měšťanskému právu, na něž se blíže podíváme.
Tento typ zápisů dochovaných do dnešních dnů je totiž na moravsko-slezském pomezí, ale prakticky v celém historickém Horním Slezsku, dosti unikátní. Ačkoliv k aktu přijímání měšťanů do komunity města docházelo v každém předmoderním městě nejen v českých zemích, a tudíž dříve či později si v každém městě vedli jmenné seznamy přijímaných, ne všude se do dnešních dnů písemné prameny s těmito seznamy dochovaly. To je případ výše vzpomenuté oblasti, v níž leží město Krnov. Z celé široké plejády měst významnějších než Krnov v minulosti, či naopak v současnosti, či nikdy významnějších, se může podobným typem historického pramene pochlubit pouze Opava a Těšín. Jenže pro Opavu se tyto seznamy dochovaly v nedlouhé periodě od roku 1723, pro Těšín od roku 1620, a to jen v mladším opise. Pouze Krnov se může pyšnit tím, že záznamy o přijímání do řad plnoprávných krnovských měšťanů má dochovány od roku 1522 až do prvních desetiletí 19. století právě v městské knize založené roku 1520.
Čím byl akt přijímání k měšťanskému právu v konkrétním městském sídle tak významný? V životě každého obyvatele středověkých a raně novověkých měst představoval důležitý mezník z toho důvodu, že jím byl přijat za plnoprávného člena městské obce. Tím se dotyčnému otevřely možnosti čerpat z výhod poskytovaných konkrétní městskou obcí svázané zároveň s povinnostmi plynoucími z členství v této měšťanské společnosti. Ovšemže míra práv poskytovaná nově přijatým měšťanům nebyla vždy pro každého jedince stejná, ne každý nově přijatý mohl kupříkladu usilovat o místo v městské samosprávě apod., význam přijímání do řad „plnoprávných“ to však nikterak nesnižuje. Jenže tento akt byl významný i pro město samotné a danou měšťanskou obec. Nově příchozí, ať již dokázali vstoupit do vrstvy plnoprávného obyvatelstva, či nikoliv, umožňovali městům udržovat vyrovnaný stav populace, nebo dokonce její nárůst. Proto byla jména nově přijímaných tu méně, tu více pečlivě, zaznamenávána. Tyto záznamy představují v závislosti na své vypovídací hodnotě cenný materiál pomáhající poznat sociální i ekonomické aspekty vývoje středověkých a raně novověkých měst.
Nejstarší dochovaná městská kniha Krnova byla založena roku 1520 a dnes je uložena v SOkA Bruntál se sídlem v Krnově v archivním fondu Archiv města Krnov. Má poměrně masívní, monumentálnější rozměry 44 × 29 × 8 cm, folia jsou z ručního papíru, desky dřevěné potažené kůží. Výzdoba desek je typicky renesanční.
1 Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově (dále jen SOkA Bruntál v Krnově), Archiv města Krnova (dále jen AMK), inv. č. 35.
Část 2.
Není divu, že se záznamy o přijímání nových měšťanů dočkaly pozornosti historiků již počátkem 20. století. Nelze však přehlédnout tu skutečnost, že zvláště přitažlivé téma činily z těchto záznamů, obzvláště pro historiky střední Evropy, moderní dobové problémy v podobě bujícího nacionalismu a národnostních rozporů. I toto se lehce zrcadlilo ve faktu, že v českých zemích již v třicátých letech 20. století záznamy o přijímání nových měšťanů zpracovali a publikovali pro některá města českých zemí němečtí historici1. Právě původ nově příchozích do města bylo to, čeho si ve svých studiích obzvláště všímali. Závěr měl pak nepřímo či poměrně okatě podporovat německé nároky na danou oblast. I přesto mají tyto studie dodnes svou hodnotu. Výrazněji se u nás bádání vycházející ze zápisů nově přijímaných měšťanů prosadilo až po druhé světové válce, teprve tehdy se k pracím německých historiků přidali také čeští a slovenští2. V české historiografii představuje jakousi zastřešující práci publikace Jaroslava Millera, která jde dokonce dále a pokouší se sestavit obraz měšťanské migrace a to pro celou středovýchodní Evropu3. Obdobně si počínali i někteří další autoři, kteří, opírajíc se o záznamy přijímaných, sestavovali obraz migrace do středověkých a raně novověkých měst. Jiní historici a historičky jsou naopak opatrnější s poukazem na to, že záznamy o přijímání do měst, ať již byly vedeny v speciálních samostatných knihách, či v městských knihách univerzálního charakteru, podchycují jen určité spektrum obyvatelstva předmoderních měst. Zástupci prvního proudu si toho jsou vědomi, svůj postup částečně brání podotknutím, že plnoprávní měšťané tvořili nejdůležitější a nejstabilnější složku městské společnosti. A tomuto argumentu zase oponují příznivci nahlížející nové měšťany opatrněji připomenutím problému, že v městech pečlivě zapisovali, kdo byl nově přijat mezi právoplatné měšťany, ale zřídkakde by rovněž zaznamenali, že někdo z města po určité době odešel jinam…
Přestaňme se již věnovat soubojům tezí historiků a historiček, a vraťme se prostě k záznamům o přijímání a Krnovu. Právě jsme předestřeli, že téma přijímání nových měšťanů a záznamy o tom, jsou relativně frekventovaným tématem. Krnov, navzdory tomu, jak rozsáhlé a kompaktní tyto záznamy má, však pozornosti historiků unikal. Ne zrovna právem, řada měst, jimž věnovali i poměrně význační historici a historičky svou pozornost, totiž tak ucelené záznamy jako Krnov nevykazují. V našem regionu, jak jsme se tím pyšnili výše, je situace ještě horší. Jen Opava4 a Těšín5 jsou výjimkami, a přitom ne tak význačnými, jako Krnov.
V případě Krnova a aktu přijímání nových měšťanů budeme záměrně používat termín Přijímání k měšťanskému právu. Vycházíme přímo z pramene, v němž jsou záznamy o přijímání nových členů měšťanské obce takto označovány, respektive, akt nese takovýto název6. K postesknutí si, že zápisů o přijímání k měšťanskému právu v Krnově si čeští historici neprávem nevšimli, doplňme, že regionální němečtí historici je naopak příznačně nepřehlédli. Krnovský historik Ernst Kober zpracoval edici těchto záznamů, dovedl ji však pouze do roku 1620 a data Kober uspořádal abecedně, snad s ohledem na tehdejší obyvatelstvo Krnova. K jménům doplnil rovněž profese, naopak, na rozdíl od většiny svých německých současníků, si nevšímal původu nově přijatých, ani se tak nesnažil spekulovat o jejich případné etnicitě.7
Ačkoliv čeští historici krnovskou městskou knihu a záznamy o přijímání k měšťanskému právu v Krnově neznali, neunikla pozornosti historiků německých. Krnovský historik Ernst Kober je zpracoval do roku 1620 a na pokračování vydával v časopisu Jägerndorfer Ländchen v 30. letech 20. století.
1 Například pro Jihlavu Altrichter, A. – Altrichter, H.: Die Iglauer Neubürger 1360–1649 nach Beruf, Herkunft und Volkszugehörigkeit. Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte, 1938, č. 2, s. 91–112.
2 Marek, J.: O studiu městského přistěhovalectví. Sborník Matice moravské, 1960 (roč. 79), s. 86–111.; Marečková, M.: Řemeslná výroba Bardějova a Prešova v prvé polovině 17. století. Československý časopis historický, 1976 (roč. 24), č. 1, s. 91–121.
3 Miller, J.: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500–1700). Praha 2006, s. 47–49. Autorově monografii předcházela vlastní studie publikovaná již roku 2002. Miler, J.: Raně novověká městská migrace – české země, královské Uhry, polsko-litevský stát: Pokus o základní komparaci. ČČH, 2002 (roč. 100), č. 3, s. 522–553. O významu migrace do měst na stranách 522–524.
4 Státní okresní archiv Opava, Archiv města Opava, inv. č. 428, sig. IBb4.
5 Aloys Kaufmann. Gedenkbuch der Stadt Teschen, II, ed. I. Bcholz – Iwanek, spolupráce J. Spyra, Cieszyn 2007. Výlučnost nejstarší dochované městské knihy Krnova potvrzuje i ta skutečnost, že žádné město české části Horního Slezska nemá dochovány tak staré úřední knihy, ostatně, málokterá další města současného Moravskoslezského kraje se mohou pochlubit tak starými, či dokonce staršími úředními knihami.
6 „...Burgerrecht empfangen“ (1524), „...nachgesetzte Personen zum Burgerrecht gelassen...“ (1664), „...nachgesetzte Personen zum Burgerrecht und Statutum Religionis geschworen“ (1668) atd.
7 Kober, E.(ed.): Bürgeraufnahmen in Jägerndorf. 1 Abschnitt 1522 bis 1620. Jägerndorfer Ländchen, 1935 (Jahrg. 9), Folge 10, s. 74–75.; 1935 (Jahrg. 9), Folge 11, s. 82–85.; 1935 (Jahrg. 9), Folge 12, s. 90.; 1936 (Jahrg. 10), Folge 1, s. 3–5.; 1936 (Jahrg. 10), Folge 2, s. 12–13.;1936 (Jahrg. 10), Folge 3, s. 19.; 1936 (Jahrg. 10), Folge 8, s. 78.; 1936 (Jahrg. 10), Folge 9, s. 87.; 1936 (Jahrg. 10), Folge 10, s. 95.; 1936 (Jahrg. 10), Folge 11, s. 100.; 1936 (Jahrg. 10), Folge 12, s. 109–111.
Část 3.
Novodobá edice přijímání k měšťanskému právu v Krnově přišla téměř po 80 letech od dvojice autorů Ireny Korbelářové a Alexandra Michl-Bernarda, přičemž data zápisů byla zpracována až do roku 17421. Tato edice zpřístupnila data v rozmezí let 1522–1742. Spodní hranici tvořilo nejzazší datum, k němuž jsou záznamy o přijímání vedeny, respektive, nejstarší rok, k němuž jsou záznamy dochovány. Horní hranicí byl zvolen rok 1742, který byl přelomový jak pro české dějiny, tak především pro dějiny Slezska a Krnova samotného, ukončením tzv. I. slezské války a rozdělením Slezska mezi Pruské království a Habsburskou monarchii.
Za oněch 220 let se přijímání k měšťanskému právu v Krnově nekonalo pouze v jedenácti letech: 1526, 1527, 1528, 1547, 1557, 1621, 1622, 1626, 1648, 1649 a 1682. Abychom byli přesnější, výstižnější je napsat, že v dotyčných letech nikdo neprojevil zájem o přijetí k měšťanskému právu. Příčinu nekonání se přijímání v letech 1526, 1527 a 1528 spatřoval Ernst Kober v zahájení reformace v Krnovském knížectví horlivě podporované samotným knížetem Jiřím Braniborsko-Ansbašským2. Proč se přijímání nekonala v letech 1547 a 1557 nejsme schopni vysvětlit, roky 1621 a 1622 se překrývají s pokračováním fáze tzv. České války odehrávající se na severovýchodní Moravě, přesněji, s tažením Jana Jiřího Krnovského na Krnovsko, Opavsko, do Uher a k Olomouci, a následnými protiakcemi habsburské strany3. Obdobně byla pravděpodobnou příčinou nekonání se přijímání k měšťanskému právu roku 1626 dánská okupace celého Opavska a Krnovska, v Krnově konkrétně pobývala dánská posádka od 22. 8. 1626 do 2. 7. 16274. A opět neklidná válečná léta byla patrně tím nejpodstatnějším důvodem, proč se nenašel nikdo, kdo by v letech 1648 a 1649 projevil zájem o přijetí k měšťanskému právu v Krnově5. Časový rozsah a značná kompaktnost zápisů je nepochybně impozantní a nesmírně cenná. Při bližším rozboru samotných zápisů však jejich exkluzivita lehce bledne. Ostatně o tom píšeme dále.
Ukázka edice záznamů přijímání k měšťanskému právu v Krnově sestavené Ernstem Koberem vycházející na pokračování v časopise Jägerndorfer Ländchen. Kober záznamy uspořádal abecedně. Důvod neuvádí, snad se tak stalo s ohledem na tehdejší krnovské obyvatelstvo německé národnosti. I. Korbelářová a A. Michl-Bernard naopak svou edici sestavili chronologicky.
1 Korbelářová, I. – Michl-Bernard, A.(eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). Opava 2014.
2 Kober, E. (ed.): Bürgeraufnahmen in Jägerndorf. 1. Abschnitt 1522 bis 1620, Jägerndorfer Ländchen, 1935 (Jahrg. 9), Folge 10, s. 74.; Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. 1490–1763. Praha 2012, s. 32–39, 42.; Podrobně rovněž Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005, s. 31, 40, 105, 110–112.
3 Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. c. d., s. 94–97.; podrobně také Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky. C. d., s. 185–242.; k tématu rovněž Korbelářová, I. – Michl-Bernard, A.: 2.4. Osudy města v době Lichtenštejnů. In: Kolář, F. – Prix, D. – Zezula, M. (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 44.
4 Korbelářová, I. – Michl-Bernard, A.: 2.4. Osudy města v době Lichtenštejnů. C. d., s. 46.; podrobně také Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. c. d., s. 105–113.; dále Zukal, J.: Slezské konfiskace 1620–1630. Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově. Praha 1916, s. 71–74.; Zukal, J.: Die Liechtensteinische Inquisition in den Herzogthümern Troppau und Jägerndorf aus Anlass der Mansfeldischen Rebellion 1626–1627, Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte österreichisch Schlesiens, 1912 (77)
5 Blíže Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. c. d., s. 124–130.; dále také Korbelářová, I. – Michl-Bernard, A.: 2.4. Osudy města v době Lichtenštejnů. C. d., s. 46.; podrobně také Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. c. d., s. 46–48.
...aby se jeden měšťanem krnovským stal I.
Nyní se začneme zabývat rozborem písemných záznamů přijímání k měšťanskému právu v Krnově. Prvním problémem bude hledání odpovědí na první otázku, kterou si možná nejen historik při zkoumání záznamů o přijímání položí. A to, jaké podmínky musel splňovat či splnit uchazeč o přijetí k měšťanskému právu v Krnově.
Určitě všichni tak nějak vytušíme, že k měšťanskému právu nebyl zájemce přijat jen tak tím, že by zabouchal na dveře radnice a po předstoupení před radu města sdělil, že si přeje být krnovským měšťanem. Jak jsme výše zmínili, přijetím do měšťanského stavu se stával prostý obyvatel města plnohodnotným měšťanem majícím možnost čerpat různé výhody, a zároveň s nutností plnit leckteré povinnosti. Jenže ani ve zmiňované městské knize Krnova se záznamy o přijímání nenacházíme jasný výčet toho, co by takovýto zájemce o přijetí měl splňovat. Těžko říci, zdali se tak dělo nedůsledností písařů, či prostě tím, že všem byly zásady pro přijetí nových měšťanů natolik známy, že se nikdo neobtěžoval jejich zbytečným zapisováním (takže vlastně opět tak trochu nedůslednost písařů…). Pokud však důkladně prozkoumáme všechny záznamy o přijímání v městské knize, povšimneme si, zejména v záznamech z 16., 17. a první půle 18. století občasných drobných noticek, které nám pomohou poodhalit podmínky pro přijetí do měšťanského stavu v Krnově. Poznatky z těchto sporých poznámek můžeme následně bezpečně opřít o poznatky z odborné literatury, která dosti dobře zná principy a podmínky přijímání obecně na základě poznatků z jiných měst.
Patrně prvořadým kritériem, které muselo platit pro každého uchazeče, bylo prokázání legitimního, tj. manželského původu. To jednoznačně vyplývá i ze záznamů krnovských. Zápisy přijímaných měšťanů za rok 1582 začínají kratší poznámkou znějící následovně: „Následující osoby získaly měšťanské právo a svůj manželský původ nechaly písemně doložit. Každý měšťanskou přísahu složil.“1 Nutnost potvrzení počestného manželského původu se však v záznamech o přijetí k měšťanskému právu v Krnově objevuje i jinou formou. V těch z předbělohorské doby se několikrát setkáme s poznámkami písařů, které zmiňují, že dotyčný nově přijatý měšťan měl jednoho či více svědků z řad měšťanů2. Poprvé se tak stalo 12. 11. 1544, kdy Blaschke Greupner měl tři svědky – Valtena Bartosche, Hanse Grithnema a Lorenze Meisnerna, kteří dosvědčili sňatek mezi otcem Blaschkeho Greupnera, Georgem, a jeho matkou, Agnes. Čili, dosvědčili Blaschkemu Greupnerovi manželský původ3. Matthes Kinel, zvaný Guttbrer, byl přijat 12. 12. 1554. Za svědky měl dva měšťany – Mathese Hegnichta a Hanse Kreuffela. Důvodem bylo opět dosvědčení manželského původu, což koneckonců dotvrzuje pasáž sdělující, že Mathes Kinel musel do osmi dní po letnicích předložit svůj rodný list4. Ve zbývajících třech případech příčina přítomnosti svědků z řad měšťanů není blíže uvedena, na základě výše zmíněných případů je však zřejmá. Samozřejmě, uchazeč musel manželský původ doložit nejlépe písemně, písemný doklad však mohlo, přinejmenším dočasně, potvrdit svědectví či záruka již plnoprávných měšťanů.
Záznamy o přijímání k měšťanskému právu v Krnově za rok 1582. Začínají nadpisem v polokurzívě sdělujícím že: Volgende Personen haben Burger Rechtt gewohnnen, und sich yhrer Ehelichen gepurtt vnd verhaltung briefflich aus-geweisett. Čili, doslovněji přeloženo: Následné osoby měšťanské právo získaly a své počestné narození a zachování písemně doložily. Jedná se tak o jednu z nejpřímějších zmínek jedné ze základních podmínek, jejichž splnění umožňovalo přijetí mezi krnovské měšťanstvo.
1 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 176r/347.
2 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol 205r/405, fol. 209r/413, fol. 233v/462.
3 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 233v/462.
4 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 209r/413.
...aby se jeden měšťanem krnovským stal II.
Počestný původ, tj. skutečnost, že jedinec byl manželským dítětem, byl patrně tou nejzákladnější podmínkou pro přijetí k měšťanskému právu, to v předmoderní době (a dokonce i docela nedávno) ostatně pro leccos. Vyhověním této nejzákladnější podmínce však uchazeč ještě neměl splněno. Dále totiž musel uhradit určitý finanční obnos do městské pokladny. I v tomto případě jsme však odkázáni na nepřímé indicie. Tou první je zápis z 15. 9. 1590. Tehdy byl přijat majitel robotní usedlosti z Kostelce Hans Kuzmig vlastnící zároveň hamr na Ježníku. Zápis říká, že: „svou přísahu učinil ve formě, jak měšťané tutéž činili, a nařízený jeden groš přenechal“1. Druhý nepřímý doklad tvoří poznámka učiněná u záznamů přijímání z 15. 12. 1609. Pod jmény přijatých k zmíněnému datu následuje přípis znějící přibližně takto: „...dal jeden každý zde svobodný mladý tovaryš celých 30 grošů. Každý ženatý dal 1 zlatý 2 groše.“2 Zdá se tak, že poplatek, přinejmenším koncem 16. a počátkem 17. století, nebyl jednotný a jeho výše byla proměnlivá v závislosti na jiných faktorech.
Finanční obnos však patrně mohl pomoci k přijetí mezi měšťany i při svízelnějších situacích. Poměrně obsáhlejší přípis z roku 1732 nám podává svědectví o přijetí jistého Jacoba Hoffmanna. Ten byl přijat 24. 5. 1732, magistrát města si ale navíc vyžádal svolení krejčovského cechmistra. Jacob Hoffmann se totiž měl dopustit blíže nespecifikovaného přečinu či ilegálního jednání. Dle zápisu bylo před magistrátem Hoffmannovo provinění projednáno a jeho přijetí do měšťanského stavu nepřekáželo, Hoffmann však musel zaplatit na přímluvu 1 tolar slezský, což měl po roce na zmíněný den zopakovat.3
Předchozí odstavec krom jiného přináší také svědectví o možnosti zasahování cechovních korporací a cechmistrů do aktu přijímání nových měšťanů, popřípadě o určitém vlivu na něj. To se přímo ze záznamů o přijímání dokonce ještě jednou potvrzuje. V současnosti dosti kuriózně, v dobovém kontextu však naprosto logicky, zní poznámka z 27. 8. 1561 u přijatého novoměšťana Gregora Augustina, pekaře přicházejícího zpoza hranic města Krnova. Ten musel při aktu přijímání mezi krnovské měšťanstvo slíbit, že nechce pracovat více než pekařští řemeslníci.4 U současného čtenáře či čtenářky tato zmínka možná vyvolá úsměv či dokonce pobavení. Zajisté si leckdo dovede představit tu situaci, kdy po příchodu do zaměstnání, vida kolegyni s časopisem v ruce a kolegu surfujícího jen tak po internetu, zasedne pohodlně za stůl a dá ruce za hlavu s tím, že přeci slíbil, že nebude pracovat více jak ostatní… Nahlíženo dobovým prizmatem je však tato podmínka v podstatě normální a není na ni nic zvláštního ani zábavného. Takový příslib můžeme chápat jako nezbytný a samozřejmý projev respektu nově příchozího k vnitřním ustanovením subkultury, do které se Gregor Augustin musel tak jako tak zapojit. Slib pravděpodobně zapadal do ustanovení pekařského cechu a zajišťoval vřazení nově příchozího do ekonomicko-sociálních struktur města a tím pádem i jeho snazší asimilaci. Není to však v rámci měst střední Evropy nic neobvyklého, odborná literatura si je takovéto praxe dobře vědoma.
Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Fond archiv města Krnov, inventární číslo 35, městská kniha Krnova z let 1520–1802, folio 211v/418 se záznamy o přijímání k měšťanskému právu. Záznamy o přijatých v roce 1561 začínají zápisem o Gregoru Austinovi přijatém 27. 8. 1561 a jeho slibu, že nebude pracovat více, než ostatní členové pekařského cechu.
1 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 178A/351.
2 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 180A/355.
3 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 143B/282.
4 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 211B/418.
...aby se jeden měšťanem krnovským stal III.
Na základě zápisů přijímání měšťanů v Krnově se naopak prozatím nepodařilo nijak prokázat či vyvrátit povinnost zakoupení nemovitosti a v tomto případě bude velmi nutná budoucí analýza a následná komparace s dalšími písemnými prameny.
V zápisech pokrývajících tzv. předbělohorské období nenacházíme žádné stopy dosvědčující či naznačující kladení požadavků na uchazeče stran konfese. Poprvé se náboženský požadavek otevřeně prosadil až roku 1623. Roku 1622 dostal od císaře a českého krále Ferdinanda II. celé krnovské knížectví lénem Karel z Lichtenštejna a spolu s ním přišlo od roku 1623 i staronové náboženství – katolictví1. Písař tak cítil potřebu v několikařádkovém záznamu informovat současníky i budoucí pokolení nejen o změně zeměpána, ale také o nutnosti přísahat přijímané k měšťanskému právu na katolické náboženství. Formule typu auf Statuta Religionis Catholica se od roku 1654 ze záznamů o přijímání vytrácí a znovu je součástí záznamu až roku 16682. Později opět mizí.
Zdroje:
Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnov, inv. č. 35.
Kolář, František – Prix, Dalibor – Zezula, Michal (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015.
Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr (eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). Opava 2014.
Miller, Jaroslav: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500–1700). Praha 2006.
Městská kniha Krnova, fond Archiv města Krnov, i. č. 35, fol. 183r/361. Vpravo nahoře – přijímáním za rok 1623 předchází odstavec zaznamenávající ve stručnosti změnu vrchnosti v Krnovském knížectví a povinnost přijímaných přísahat při aktu přijímání ke katolickému náboženství. Ze sbírek SOkA Bruntál se sídlem v Krnově.
1 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 183r/361.
2 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 131v/258.
Počty přijatých I.
Nyní se budeme blíže věnovat počtu přijatých. K čemu je dobré podrobněji řešit počty přijímaných? Bez ohledu na širší celek problematiky přijímání, fungují prosté počty jako indikátor. Vysoké číslo přijímaných může poukazovat na atraktivitu konkrétního sídla pro nové příchozí – podobně jako dnes, čím více „přistěhovalců“, tím evidentně větší zájem o život v dané lokalitě, či náznak velmi dobrého žití v dané destinaci. Může to ale také ukazovat, v případě předmoderního města, na populační krizi, kdy městská rada značně rozvolnila podmínky pro přijetí a „brala“ kde koho. Takže, na otázku hloubavějšího čtenáře či čtenářky můžeme dát jednoduchou a obecnou odpověď, že to je prostě schůdek k dalšímu výzkumu a nadto zajímavé, ve snaze být ale konkrétnější se již naše odpověď větví do vícero směrů, jak tomu nezřídka u historie bývá. Tedy zpět ke Krnovu.
Kdo již někdy vzal do rukou práce Radka Fukaly věnované poslednímu krnovskému knížeti z rodu Hohenzollernů, Janu Jiřímu Krnovskému, nemohl minout kapitolu popisující rozkvět Krnovského knížectví v době vlády posledního Hohenzollerna, a zejména pasáž, která na několika stranách líčí podobu Krnova za vlády Hohenzollernů a jeho proměny. Všeobecný vzestup Krnova je dokumentován mimo jiné následovně: „ Je zřejmé, že vzestup Krnova přitahoval venkovské obyvatelstvo a že tamní řemeslnické dílny vstřebávaly nové příchozí i ze vzdálenějších regionů. Rok od roku stoupal podle zápisů v městské knize počet nově přijatých měšťanů, kteří ve většině případů neměli velké problémy s asimilací.“1 Citovaný úryvek je spíše ilustrativní, má dokreslovat ekonomický, populační a společenský rozmach města v době vlády Hohenzollernů, s čímž samozřejmě naprosto souhlasíme. U čtenáře to však může vyvolat dojem, že dle zápisů v městské knize počet nově přijatých stabilně rok od roku vzrůstal. Podrobný průzkum zápisů ale odhaluje, že tomu tak úplně nebylo.
Zkusme vzít delší časový úsek. Jako počátek uchopme rok 1522, z nějž pocházejí nejstarší dochované záznamy, jako pomyslný konec zkusme stanovit rok 1742, rok ukončení tzv. první slezské války, která učinila Krnov poprvé v historii, a vlastně již napořád, pohraničním městem. Získáváme tak etapu 220 let, navíc dosti variabilního historického vývoje. Promítneme-li pak pro přehlednost a názornost počty přijatých za každý rok, v němž se akt přijímání konal, do grafu (viz níže), není výsledkem ani mírně konstantně stoupající přímka, natož třeba úhlopříčka. Zodpovědně můžeme říci, že v průběhu této dlouhé periody nevykazovaly zápisy přijímaných ani trvalý růst počtu přijatých, ani trvale konstantní počet. Takřka jediným pravidlem byla značná rozkolísanost počtu přijímaných, ačkoliv jisté tendence jsou postřehnutelné.
Graf vývoje počtu přijímaných k měšťanskému právu v Krnově v letech 1522 - 1742. Křivka nevykazuje stabilní průběh, naopak poměrně divoce kolísá.
1 Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005, s. 108.
Počty přijatých II.
Zcela vůbec se přijímání nekonalo v následující roky: 1526, 1527, 1528, 1547, 1557, 1621, 1622, 1626, 1648, 1649 a 1682.1 Nejméně nových měšťanů bylo přijato, nebereme-li v úvahu roky, kdy k přijímání vůbec nedošlo, roku 1647 – pouzí dva uchazeči. Naprosto ojediněle vysoký počet přijatých je zaznamenán roku 1623 – 85 nových měšťanů. Druhý nejvyšší počet je totiž 66 přijatých k měšťanskému právu. Tolik mužů nově rozmnožilo řady plnoprávných měšťanů roku 1610. Celkem bylo za oněch 220 let přijato 4 184 osob. Průměrně to činilo 19,01 osob za rok. Když jen pro velmi, velmi ilustrativní příklad nahlédneme do některé odborné literatury, která se fenoménem přijímání měšťanů zabývá, můžeme se setkat s údaji počtu celkově přijatých a ročním průměru pro různá města středoevropského prostoru.
Třeba pražská města přijala 14 335 měšťanů s ročním průměrem 93,7 %, a to v období 1618–1770. Krakov přivítal 6 544 nových měšťanů s ročním průměrem 65,4 % v letech 1502–1601. Brno v letech 1561–1683 přijalo 3 570 měšťanů s průměrem 29 %. Do Olomouce bylo přijato v letech 1668–1696 748 měšťanů s průměrem 25,8 %. Cheb v letech 1501–1650 přijal 2 306 osob a roční průměr činil 15,4 %. Broumov, který by zřejmě Krnov předčil v počtu obyvatel v době svého vrcholícího rozkvětu na přelomu 16. a 17. století, přijal v letech 1563–1674 2 141 měšťanů s ročním průměrem 19,1 %. Královské město Žatec získalo v nedlouhém úseku let 1584–1660 875 měšťanů s průměrem 11,4 % a třeba do královského města Most bylo v letech 1578–1680 přijato 893 měšťanů s průměrem toliko 8,7 %.2 Téměř výlučně byly mezi přijatými do Krnova jen muži. V celém námi sledovaném období byly přijaty pouze 3 ženy – vždy jen jedna v letech 1554, 1580 a 1589.
Pro lepší přehlednost si rozdělme námi sledované období na tři základní etapy, dobu předbělohorskou, dobu třicetileté války a dobu pobělohorskou. Tzv. doba předbělohorská, která se v Krnově takřka překrývá s dobou vlády knížat z rodu Hohenzollernů, znamenala patrně stříbrnou dobu dějin města Krnova. Během 98 let, od roku 1522 do roku 1620, bylo přijato 1 915 uchazečů.3 Nejvíce v jednom roce bylo přijato roku 1610 – 66 osob. Nejméně přijatých bylo zaznamenáno hned prvního roku 1522 – pouze 4 noví měšťané. Průměrně na rok připadá 19,54 osob, což je vskutku více, než kolik činil průměr za celé námi sledované období, i než jakékoliv z dílčích období. Pokud počty přijatých za celé toto období promítneme do grafu (viz níže), pozorujeme přibližně do poloviny 16. století stoupající křivku, která se poté relativně ustaluje, aby v prvních dvou desetiletích 17. století vystoupala na nejvyšší hodnoty z celého námi sledovaného celkového dějinného úseku. Počty přijatých tak přitakávají odborníky poměrně obecně přijímané tezi o pokračujícím rozkvětu Krnova vrcholícím počátkem 17. století. Byla to zároveň doba, kdy v Krnovském knížectví vládl Jan Jiří Krnovský, jediný z Hohenzollernů, který na krnovském zámku skutečně stabilněji pobýval a měl zde svůj dvůr.
Při vynesení získaných hodnot (počtů přijatých za každý rok v letech 1522–1620) získáme graf, jehož křivka poměrně divoce kolísá. Přesto je možno pozorovat určitou stoupající tendenci s vrcholem v prvních desetiletích 17. století.
1 Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr (eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). Katalog nově přijatých měšťanů – příspěvek k výzkumu sociálních strategií a mobilit. Opava 2014, průběžně.
2 Miller, J.: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500–1700). Praha 2006, s. 59–60.
3 Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr (eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). c. d. průběžně.
Počty přijatých III.
V druhé etapě námi sledovaného úseku 220 let, v době neklidných roků třicetileté války, se nekonalo přijímání k měšťanskému právu v pěti letech: 1621, 1622, 1626, 1648 a 16491. Jiné roky se tento akt konal nerušeně dál, postupně však můžeme sledovat určitý pokles. Od roku 1623, kdy se po dvouleté pauze přijímání konalo, až do roku 1650, roku odchodu švédské posádky z Krnova, bylo přijato 499 osob. Pokles přijatých měšťanů dokládá průměr přijatých za jeden rok. Toto číslo totiž pokleslo na cifru 17,82 přijatých osob za rok, což je zcela nejnižší průměr, propadající se i pod dlouhodobý průměr 19, 01 osob za rok. Přitom roku 1623 bylo přijato 85 uchazečů, což je naprosto rekordní číslo. I následující dva roky, 1624 a 1625, bylo dosaženo poměrně vysokých čísel. Roku 1624 bylo přijato 41 osob a roku 1625 44 uchazečů. Nejnižší počet nově přijatých v této periodě je zároveň nejnižším číslem přijatých měšťanů za námi sledované období. Bylo to roku 1647, kdy byli přijati pouze dva uchazeči. Za enormním číslem 85 přijatých uchazečů z roku 1623 stojí možná určitá kumulace zájemců během let 1621 a 1622, kdy se akt přijímání nekonal. Jako jednoduché vysvětlení se nabízí čekání uchazečů na uklidnění a vyjasnění poměrů rozčeřených vojenskou akcí Jana Jiřího Krnovského z léta a podzimu roku 1621, a následně převzetí knížectví Karlem z Lichtenštejnu roku 1622. Stejně tak se podbízí podezření, že roku 1626 se akt přijímání nekonal pro momentální nezájem způsobený neklidnou vojenskou situací a dánskou okupací Krnova.
Zkusme si opět celé období od roku 1623 po rok 1650 spolu s počty přijatých promítnout do grafu.
Graf znázorňující počty přijímaných k měšťanskému právu v Krnově v letech 1623 – 1650. Zatímco roku 1623 dosáhl zájem o přijetí mezi právoplatné měšťany Krnova rekordního čísla, přišel následující roky drtivý propad.
Ještě značně vysoké počty přijímaných z let 1623–1625, jakoby pokračující z druhého desetiletí 17. věku, naráz přetne doba dánské okupace roku 1626. Ačkoliv roku 1627, kdy Krnov přešel zpět do císařských rukou, bylo přijímání obnoveno, či byl opět zájem o přijetí mezi krnovské měšťanstvo, je zcela zřejmý viditelný propad počtu přijatých. Křivka zůstává ve výrazném propadu v porovnání s předcházejícím obdobím. Nejníže se křivka propadne s druhou polovinou čtyřicátých let 17. století, až se v letech 1648 a 1649 dotkne nuly. Zajisté je do značné míry oprávněné svalovat největší vinu za tento vývoj na válečnou situaci na Moravě a ve Slezsku vyplněnou taženími švédských a císařských vojsk. Mimo jiné měla patrně svůj vliv i dvojí okupace Krnova Švédy. A to zřejmě i přes ten fakt, že po druhém dobytí Krnova Švédy v roce 1645 byla válečná situace v blízkém i širším okolí Krnova klidná a nemáme zprávy o výraznějších válečných akcích, které by výrazně narušovaly každodenní život. Možná však nízký až nakonec nulový zájem o přijetí mezi plnoprávné krnovské měšťany ovlivňovala mírová jednání a první léta po skončení bojů, která mohla vyvolávat pocit nejistoty a nutit k vyčkávání na konečné vyjasnění situace. Pro to by mluvil ne vyloženě malý počet nových přijatých měšťanů v roce 1650, kdy bylo přijato 16 mužů, nejvíce od roku 1645.
1 Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr (eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). c. d. průběžně.
Počty přijatých IV.
Odchod Švédů představoval pro Krnov poslední tečku za celým konfliktem. Uklidnění poměrů, zdá se, odráží i samotné pořádání aktu přijímání k měšťanskému právu. To se vůbec nekonalo pouze roku 1682. Od roku 1651 do osudového roku 1742 bylo přijato 1770 mužů a roční průměr přijatých osob za rok se zvedl, až na 19,23 osob za rok1. To přesahovalo celkový průměr a zejména průměr z doby třicetileté války, naopak to nedosahovalo úrovně z doby předbělohorské. Nejvíce uchazečů bylo přijato roku 1721 – 42 osob. Nejméně, 6 osob, bylo přijato roku 1676. Zhodnoťme si naše data opět za pomocí grafu.
Doba druhé poloviny 17. století a první půle století 18. vykazuje pozvolné oživení přijímání k měšťanskému právu v Krnově. V prvním desetiletí 18. století se již dokonce začíná blížit vrcholu zájmu o přijetí do Krnova z první dekády 17. století.
Již výše nám výčet údajů naznačil, co z grafu ještě snáze vyčteme. Od roku 1650 se křivka přijatých zvedla v porovnání s předchozí periodou třicetileté války, nebo přesněji, s obdobím od roku 1626. To dokládal již i vyšší roční průměr přijatých. Zároveň je však patrné, že míra přijímaných do Krnova nedosáhla takových parametrů, jako tomu bylo do roku 1620, respektive do roku 1625. V užším pohledu na dobu 1651–1742 můžeme rozlišit čtyři fáze. V letech 1651–1663 se setkáváme s relativně nemalým počtem přijímaných. V letech 1664–1676 se křivka přijímaných naopak značně propadá a pouze roku 1675 dosáhne počet přijatých 20 osob. Jinak se pohybuje počet přijatých uchazečů kolem 15 osob za rok. Od roku 1677 do roku 1709 se počet přijímaných měšťanů znovu zvedl a drží se v poměrně konstantní mezi, kdy se počty přijatých zpravidla pohybovaly mezi 18–25 přijatými osobami za rok, až na rok 1682. V poslední závěrečné fázi, v letech 1710–1742, pozorujeme poměrně výraznější nárůst počtu přijímaných, který překročil i růst z let 1651–1663 a výraznější etapou bylo pouze období let 1609–1620.
Když si to tedy závěrem shrneme. Od prvních dochovaných zápisů z roku 1522 pozorujeme nárůst počtu přijatých trvající až do roku 1551, vyjma propadů v některé roky. Jinými písemnými či dokonce hmotnými prameny takový vývoj potvrzujeme těžko, byť zápisy z urbářů krnovské komory z 1. poloviny 16. století by s tím souzněly2. Poté dostává křivka grafu relativně konstantní podobu, až na občasné propady a s výjimkou roku 1578, kdy naopak dosáhl počet přijatých 57 osob. Na počátku 17. století můžeme rozlišit třetí etapu končící rokem 1620, kdy, jak se zdá, míra přijímání měšťanů do Krnova pravděpodobně kulminovala. Křivka grafu šplhala do téměř maximálních hodnot a několik let se udržovala v historicky vysokých hodnotách.Krátká čtvrtá etapa se překrývá s prvními roky po porážce stavovského povstání a nástupu Lichtenštejnů jakožto krnovských knížat. V letech 1623–1625 byla míra přijímání měšťanů do Krnova stále dosti vysoká. V roce 1623 je zaznamenán dokonce naprosto rekordní počet přijatých – 85. Dokument, známý jako Ranzion Wallensteins3, vzniklý roku 1627 po dobytí Krnova Valdštejnem, výčtem 568 držitelů domů ve městě a na předměstí jako by ještě zachytával odlesky rozkvětu předbělohorského Krnova vrcholící počátkem 17. století. Konec této éry započal zřejmě dánskou okupací města roku 1626, a přestože po vyhnání Dánů roku 1627 se akt přijímání měšťanů do Krnova konal opět téměř každoročně, došlo k dlouhodobému výraznému propadu počtu přijímaných a křivka grafu se pohybuje velmi nízko v porovnání s jinými epochami. Absolutně nejhlubší propad přichází v druhé polovině čtyřicátých let, v letech, která se kryjí s průběhem švédské okupace Krnova.
Ranzion Wallenstein, které zachránil Johann Spatzier v 19. století a včlenil do druhého svazku své sbírky. Na první pohled nepříliš esteticky vyvedený dokument má pro historiky zabývající se staršími dějinami Krnova ohromný význam – zachycuje totiž všechny majitele domů v Krnově k roku 1627. Vznik této vzácné písemnosti je přitom více než prozaický. Když v létě roku 1627 dobyl Albrecht z Valdštejna Krnov, stanovil měšťanům vysoké výpalné. A ti se na něj museli poctivě složit. Písař přitom vše poctivě, ač nikoliv příliš úhledně, zapsal, včetně částky, kterou konkrétní měšťan „položil.“
1 Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr (eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). c. d. průběžně.
2 Korbelářová, I. – Michl-Bernard, A.: 2.3. Krnov za vlády Hohenzollernů. In: Kolář, František – Prix, Dalibor – Zezula, Michal (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 37.
3 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, Pozůstalost Jana Spatziera, inv. č. 2, sig II. (Prameny a opisy pramenů k dějinám města Krnova a Krnovska 1608–1852).
Počty přijatých V.
Po odchodu švédské posádky roku 1650 nastalo v přijímání nových měšťanů k měšťanskému právu v Krnově krátké oživení, kdy se na dvanáct let křivka přijatých měšťanů výrazněji zvedla. Rokem 1663 ale opět křivka přijatých k měšťanskému právu mírně klesne a zůstává několik desetiletí sice relativně stabilní, byť s příznačnými výkyvy. Jakoby odchod Švédů přinesl radostné nadechnutí, či množství nových zájemců o přijetí k měšťanskému právu v Krnově, což však po několika letech vyprchalo a dostavila se tvrdá realita nelákající ke vstupu mezi plnoprávné měšťanstvo. S počátkem 18. století došlo k novému boomu. Se začátkem druhého desetiletí se již křivka dotýká úrovně nastoupené v krátké etapě po odchodu švédské posádky a se začátkem dvacátých let 18. století, v době vytváření Karolínského katastru slezského, dosahuje křivka grafu i čísla přijímaných měšťanů nejvyšší úrovně, již předčila pouze etapa vrcholícího rozkvětu města v prvních třech desetiletích 17. století. Zdá se ta, že až 18. věkem se do Krnova naplno vracel život a nová konjunktura, které pak daly zřejmě tvrdý direkt války o rakouské dědictví a proměna Krnova v město na hranicích.
Tyto komentáře dat jsme však získali pouze na základě prostých počtů měšťanů přijatých k měšťanskému právu. Bude nezbytné je potvrdit dalšími výzkumy, ačkoliv několik opor pro naše tvrzení jsme našli již nyní. Prozatím tak obraťme list a pokusme se podívat na jiný, nepochybně zajímavější aspekt, a to, z jakých lokalit nově přijatí do Krnova přicházeli. O tom však dále.
Zdroje:
Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnov, inv. č. 35.
Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Pozůstalost Jana Spatziera, inv. č. 2, sig II. (Prameny a opisy pramenů k dějinám města Krnova a Krnovska 1608–1852).
Fukala, Radek: Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005.
Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr (eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). Katalog nově přijatých měšťanů – příspěvek k výzkumu sociálních strategií a mobilit. Opava 2014.
Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr: 2.3. Krnov za vlády Hohenzollernů. In: Kolář, František – Prix, Dalibor – Zezula, Michal (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015, s. 37.
Miller, Jaroslav: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500 – 1700). Praha 2006.
Původ přijatých I.
Už nějakou chvíli se věnujeme tématu přijímání k měšťanskému právu v Krnově, a to na základě zápisů v nejstarší dochované městské knize Krnova uložené v SOkA Bruntál se sídlem v Krnově. V posledním příspěvku na toto téma jsme si přiblížili počty přijímaných. Zápisy o přijímání nám však umožňují sledovat také původ některých přijímaných, což bude zajisté pro leckterého čtenáře a čtenářku daleko zajímavější, než prostá čísla přijatých. Zároveň to však bude poněkud složitější, jak se dále přesvědčíte.
Objektem našeho výzkumu se stalo přijímání k měšťanskému právu v Krnově v časové periodě dlouhé 220 let, od roku 1522 do roku 1742. Za toto období bylo přijato 4 184 osob. Avšak jen u 276, což je pouhých 7 %, písař poznamenal, že pocházeli z Krnova. U dalších 409 osob byla poznamenána lokalita jiná než Krnov. To je bohužel jen cca 10 %. A jak asi tušíte, u 3 489 osob, takže plných 83 %, není nikterak určen původ přijatých. Nejhorší to je v tzv. době předbělohorské, tam nejasný původ má 94 % přijatých. Z dob třicetileté války není zřejmé, odkud nově přijatí přišli u 92 %, a teprve v době po třicetileté válce v epoše baroka klesá nejasný původ na „jen“ 69 %.
Pod dojmem nekompromisní řeči čísel se nám může jevit pokus analyzovat původ nově příchozích jako poměrně zbytečný, když je výpovědní hodnota záznamů nově přijímaných do Krnova v tomto případě výrazně omezená. Co s tím? Řešení se nabízí, a je na první pohled relativně prosté – komparovat záznamy o přijímání s dalšími dochovanými písemnými prameny, to pro 16. století a pozdější dobu díky bohu je možné. V prvé řadě můžeme zmínit urbáře krnovské komory, z nichž ten nejstarší je z roku 1523, mladší z roku 1531 a 1535.1 Ještě větší význam pro možnost vyřešení původu přijímaných osob do Krnova by bezpochyby představovaly matriky, které jsou pro Krnov dochovány od poloviny 17. století. A třetím okruhem nejdůležitějších písemných pramenů představují pozemkové knihy Krnova, jež jsou dochovány od poloviny 16. století.2 To by ale znamenalo pokusit se dohledávat víc jak 3 000 osob v 17 trhových registrech, pěti knihách kupních smluv, šesti knihách radních protokolů a čtyřech svazcích matrik. Musíme se přiznat, že zejména z časových důvodů jsme k něčemu takovému prozatím nepřistoupili, i když nás to nemálo lákalo. Přitom ty měšťany, u nichž není původ nijak zaznamenán, nelze vskutku ani v žádném konkrétním případě bezpečně přiřadit buď mezi místní, nebo mezi přespolní. To můžeme totiž názorně demonstrovat níže.
Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, fond Archiv města Krnov, inventární číslo 38, Gruntovní kniha, díl I. pokrývající transakce s nemovitostmi v Krnově v letech 1581–1612. Představuje pro nás, stejně jako její „následnice“ takřka nedocenitelný zdroj informací, a to zdaleka nikoliv pouze k problematice původu přijímaných měšťanů.
1 Zemský archiv v Opavě (dále jen ZA v Opavě), Velkostatek Krnov (dále jen VS Krnov), inv. č. 1–3.
2 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, AMK, inv. č. 37–54.
Původ přijatých II.
Ačkoliv jsme, jak již bylo přiznáno v předchozí části, rezignovali na provedení důsledného výzkumu komparativní metodou všech dostupných písemných pramenů se záznamy přijatých osob, provedli jsme takovýto omezený komparativní výzkum formou menší sondy. K té byl využit konkrétně první svazek trhových register Krnova pokrývající léta 1581–1612 uložených pod inventárním číslem 38 ve fondu Archiv města Krnov ve Státním okresním archiv Bruntál se sídlem v Krnově.1 A dílčí poznatky? Inu, nejednoznačné... Mlynář Jiří Rutt byl přijat 11. 12. 1573, záznam o jeho přijetí však nejmenuje žádnou lokalitu.2 V trhových registrech z let 1581–1612 se však s tímto měšťanem setkáváme, když 10. 5. 1582 koupil v Krnově dům. Zápis však krom tohoto prozrazuje také to, že Jiří Rutt byl původem z Chomýže.3 Hans Mickoÿ byl přijat 25. 8. 1582, zápis neuvádí ani jeho profesi, ani případný původ.4 Když 26. 7. 1582 koupil dům a dvůr za 550 tolarů, byla ale v zápise v trhových registrech uvedena rovněž ta informace, že Hans Mickoÿ pocházel z Hlubčic.5 A ještě jeden poslední příklad – Hans Laress je mezi přijatými zaznamenán 12. 11. 1583.6 Profese, stejně jako původ, však zaznamenány již nejsou. V trhových registrech se s ním setkáváme v zápise z 25. 10. 1583, kdy koupil dům ve městě na náměstí od Hanse Weigela za 2 300 zlatých rýnských a dle zápisu přišel Hans Laress do Krnova z Hlubčic.7 Samozřejmě se ihned nabízí jednoduché vysvětlení, že nově příchozí Hans Mickoÿ a Hans Laress zakoupili dle písemných pramenů nemovitost v Krnově již předtím, než byli přijati k měšťanskému právu, a tudíž byli v době konání aktu přijímání považování za „místní“. Jenže z tohoto se nám vymyká Jiří Rutt, u nějž tomu bylo, zdá se, naopak? Nebo i on zakoupil přímo v Krnově nemovitost ještě před aktem přijímání, ale na rozdíl od svých kolegů Jiří Rutt, ani bývalý majitel, necítili potřebu nechat transakci zaznamenat do trhových register...? A pokud těch nejasností nemáte málo, přidáme ještě jednu, jíž si uštědříme podpásovku. Jakou máme jistotu, že se v oněch třech případech jedná vždy o tytéž osoby, a nemáme zde ve skutečnosti co do činění s šesti měšťany? No přece samozřejmě žádnou, nezdá se nám však pravděpodobné, že by se v tak krátkém časovém úseku ve městě velikosti tehdejšího Krnova v privilegované vrstvě obyvatelstva vyskytly hned tři dvojice mužů zcela shodných jmen, ale přitom rozdílných identit. Ctitelé exaktních věd, jako je matematika, fyzika či chemie, kde lze vše přesně propočítat, změřit či ověřit a vypozorovat pokusem, již několikrát dozajista protočili oči v sloup a zaskřípali zuby... Prozatím musíme konstatovat, že důkladná komparace záznamů k přijímání z městské knihy s jinými písemnými materiály je v budoucnu nutná a může být velmi prospěšná. Stejně tak nemůžeme ještě jednoznačně tvrdit, že nově přijatí bez uvedení cizí lokality byli automaticky místní, proto písař místo původu nezaznamenal.
AMK-35-3. SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, AMK, i. č. 35, zápisy o přijímání v roce 1583. Hans Lares pátý svrchu.
SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, AMK, i. č. 38, fol. 161v. Hans Lares kupuje 25. 10. 1583 dům a dvůr od Hanse Weigela. Již v samotném nadpisu je přitom uvedeno, že Hans Lares pocházel z Hlubčic (von lubschutz). Při jeho přijetí 12. 11. 1583 však žádná lokalita uvedena nebyla.
1 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 38.
2 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 221r/437.
3 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 38, fol. 80.
4 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 176r/347.
5 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 38, fol. 95.
6 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, AMK, inv. č. 35, fol. 176r/347.
7 SOkA Bruntál v Krnově, AMK, inv. č. 38, fol. 161v.
Původ přijatých III.
V předcházejících příspěvcích jsme si vysvětlovali obtíže spojené se zjištěním původu nově přijímaných měšťanů. Teď tedy ke konkrétním číslům. Mezi lety 1522–1742 bylo přijato 409 osob, u nichž je výslovně uvedena jiná lokalita než Krnov. V tomto množství je zastoupeno 31 lokalit, které se nepodařilo blíže identifikovat, což tvoří 8 %. Habsburská monarchie1 je zastoupena 13 osobami, činícími pouhá 3 %. Z území Svaté říše římské národa německého2 přišlo 24 osob, což je 6 %. Z ostatní Evropy, jak jsme ji částečně vymezili výše, pocházelo 16 osob, tudíž 4 %. Z toho všeho nám tedy jasně vyplývá, že drtivou převahu mezi nově příchozími měly Země Koruny české3, celkem to bylo 318 osob a závratných 79 %.
Toto rozložení původu přijímaných z různých území se nemění, ani kdybychom se zvlášť podívali na dobu předbělohorskou, dobu třicetileté války i dobu poválečné rekonstrukce a baroka. Stále drtivě převažovali příchozí ze zemí tvořících českou Korunu, v předbělohorském období dokonce až 92 %, zatímco další země spojené tehdy s Českým královstvím osobami panovníků z habsburského rodu, či Říše, kam měly země Koruny české četné kulturní, politické i hospodářské kontakty, byly nově příchozími zastoupeny velmi řídce. Stejně tak některé další evropské země, z nichž do Krnova přicházeli získat měšťanské právo jen ojedinělí jedinci. V době předbělohorské to byli zejména Italové, po třicetileté válce se objevuje nevelký počet příchozích z Polska, ojedinělí jedinci z Alsaska, a Dánska.
Velmi nízký podíl přijatých z oblastí mimo soustátí České koruny činí poměrně bezpředmětnou snahu o podrobnější rozbor lokalit a regionů z Evropy. Vysoký poměr zájemců o přijetí z Koruny české však naopak ospravedlňuje podrobnější rozbor „domácích“ přijatých. Těch bylo na základě záznamů, jak jsme již výše zmiňovali, v letech 1522–1742 přijato 318. Z tohoto počtu pocházelo 22 osob z Čech, což činilo 7 %, z území Moravského markrabství přišlo 35 osob, tudíž 11 % a z území slezských knížectví pocházelo 257 osob. To činilo 82 %.
Poměr mezi jednotlivými zeměmi českého soustátí se nijak dramaticky a pronikavě neměnil v porovnání předbělohorského věku s dobou třicetileté války a barokní epochy. Pravda, v letech 1522–1620 bylo zastoupení příchozích ze Slezska nejvýraznější, tvořilo 94 % všech přijatých. Poté mírně pokleslo na 84 % v letech 1621–1650, a na 75 % v letech 1651–1742, zatímco poměr příchozích z Čech a obzvláště Moravy mírně stoupal. Nic to však nemění na skutečnosti, že do Krnova přicházeli noví uchazeči v naprosté většině ze Slezska.
Do Krnova přicházeli uchazeči o zisk měšťanského práva v drtivé většině ze Zemí Koruny české. Z dalších zemí, v kterých tehdy vládla rakouská větev Habsburků, přicházeli prakticky jen jednotlivci, stejně jako z území Říše a některých dalších evropských zemí. Ze soustátí České koruny pak byla naprostá většina příchozích ze Slezska.
1 Pod pojmem Habsburská monarchie míníme Rakouské země: Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Tyroly, a habsburskou část Uher.
2 Pod pojmem Svaté říše římské rozumíme území Německa přibližně v dnešním rozsahu, k němuž přiřazujeme celé historické Šlesvicko-Holštýnsko a Pomořansko.
3 Do Zemí Koruny české zařazujeme tato historická území: Čechy, Moravu, celé historické Slezsko, a až do roku 1635 rovněž Horní a Dolní Lužici. Skutečnost, že od roku 1635 nepatřila již obojí Lužice do Zemí Koruny české, nám nepřekáží, neboť jediný přijatý z tohoto regionu přišel do Krnova ještě v době předbělohorské.
Původ přijatých IV.
Strukturu nově přijatých měšťanů do Krnova ze Zemí Koruny české bychom však mohli sledovat ještě podrobněji a přesněji. Slezsko si rozdělme na Horní a Dolní, a vyčleňme vlastní Krnovské knížectví a vesnice patřící městu. Z 318 osob přijatých v letech 1522–1742, pocházelo 22 osob z Čech – 7 %, z Moravského markrabství 36 osob – 11 %, to jsme si již říkali. Avšak v oblasti Horního Slezska1 mělo původ 72 osob, což učinilo 23 %. Podíl Dolního Slezska2 byl o něco nižší – 54 osob a 17 %. Ze samotného Krnovského knížectví bylo přijato 70 osob, čímž se podíleli na celkové struktuře 22 % a ze vsí patřících městu Krnovu projevilo zájem o přijetí 63 osob, což činilo 20 %.
Budeme-li se zvlášť dívat na dobu předbělohorskou spolu s dobou třicetileté války, a dobu barokní epochy po roce 1650, prodělává poměr příchozích z jednotlivých regionů zajímavé proměny. Do roku 1650 se příchozí z Krnovského knížectví podíleli 32 %, ze vsí patřících městu 20 %. Překvapivé je, že poté následuje s 30% Dolní Slezsko, zatímco příchozí z Horního Slezska tvořili jen 10 %. Z Moravy to bylo 5 % přijatých a z Čech 3 %. Pro druhou polovinu 17. století a první polovinu století 18. se mezi přijatými nejvíce podílí zájemci z Horního Slezska, celými 30%. Přijatí původem ze vsí města tvořili 20 % a z Krnovského knížectví 16 %. Poté nejvíce zájemců pocházelo z Moravy, tvořili 15 %. Hluboce se naopak propadlo Dolní Slezsko, odkud pocházelo pouhých 10 % přijatých. V Čechách mělo původ 9 % přijatých.
A z kterých měst či vsí přicházeli nově přijatí nejčastěji? Z Kladska pocházeli 4 zástupci. Z Brantic bylo do Krnova přijato 6 jedinců. Moravu zastupují Šumperk a Město Albrechtice, obě lokality shodně s 8 zástupci. Následují Bruntál, Hlubčice a Blištice (Bližčice), všechny tři lokality byly rodištěm 10 nově přijatých do Krnova, přičemž Bruntál reprezentuje Horní Slezsko, kdežto Hlubčice krnovské knížectví a Blištice (Bližčice) vsi patřící městu. Horní Benešov, další zástupce krnovského knížectví, Krnovu dal hned 11 zájemců o přijetí. Na pátém a čtvrtém místě v četnosti přijatých jsou Opava a Kostelec, z obou lokalit bylo do Krnova přijato 13 jedinců. Opava přitom reprezentuje Horní Slezsko, zatímco Kostelec vsi patřící městu. Třetí a druhá příčka náleží městským vsím Chomýži a Chařové, z obou lokalit získalo v Krnově městské právo 17 nově příchozích. A zcela nejvyšší počet nově přijatých jedinců do Krnova přišel, dosti překvapivě, z dolnoslezské Nisy – 19. Nezapomínejme však, že tento „žebříček“ je víceméně ilustrativní a budoucí komparativní výzkumy zápisů přijatých k měšťanskému právu s trhovými registry a dalšími písemnými materiály by mohl počty a poměry ještě zahýbat.
1 Do Horního Slezska přiřazujeme následující území: Krnovské knížectví, Opavské knížectví, Těšínské knížectví, Opolské knížectví a Ratibořské knížectví. Viz Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. Praha 2012, s. 173–174.
2 Do území Dolního Slezska počítáme následující celky: Vratislavské knížectví, Hlohovské, Lehnické, Břežské, Volovské, Zaháňské, Olešnické, Javorské, Svídnické, MInsterberské a Nisko-Grotkovské. Viz Jirásek, Z. a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. c. d., s. 173–174.
Původ přijatých V.
Na pozadí podrobného rozboru původu přijímaných k měšťanskému právu v Krnově se Krnov rýsuje jako středisko spíše lokálního významu, které přitahovalo obyvatelstvo především z území, pro nějž představoval Krnov přirozené politické a ekonomické centrum.1 Výrazný byl příliv uchazečů o přijetí k měšťanskému právu zejména z oblasti Slezska, především Horního, což potvrzuje silné vazby Krnova právě do této oblasti. S výraznější dávkou opatrnosti můžeme přihlédnout rovněž k struktuře lokalit, z nichž přicházelo, na základě záznamů o přijímání, nejvíce nových měšťanů. Potvrdí-li pozdější výzkumy toto rozložení, zesílí hypotéza o silném vlivu Krnova na blízké okolí. Tím myslíme nejbližší vsi a ostatní města Krnovského knížectví, přičemž o zisk měšťanského práva se ucházelo značné množství příchozích i z některých významnějších měst, která přitom leží v nevelké vzdálenosti od Krnova. Naopak přihlédnutí k poměru mezi přicházejícími z měst na straně jedné a z vesnic na straně druhé by sice zřejmě vyloženě nevyvracely postavení Krnova jako střediska lokálního významu, avšak stále plnícího poměrně dominantní postavení. To mohlo plynout z postavení Krnova jako rezidenčního sídla, a po ztrátě této funkce, jako stále aspoň sídelního města celého knížectví.
Zdroje:
Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnov, inv. č. 35.
Jirásek, Zdeněk a kol.: Slezsko v dějinách českého státu II. Praha 2012.
Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr (eds.): Přijímání k měšťanskému právu v Krnově (1522–1742). Katalog nově přijatých měšťanů – příspěvek k výzkumu sociálních strategií a mobilit. Opava 2014.
Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr: 2.3. Krnov za vlády Hohenzollernů. In: Kolář, František – Prix, Dalibor – Zezula, Michal (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015.
Korbelářová, Irena – Šmerda, Milan – Žáček, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství (na příkladu Těšínska). Opava 2002.
Mathis, Franz: Zur Bevölkerungsstruktur österreichischer Städte im 17. Jahrhundert. Wien 1977.
Krissl, Michaela: Die Salzburger Neubürger im 15. und 16. Jahrhundert. In: Mitteilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde. Salzburg 1988.
Prix, Dalibor: 2. 2. Město ve středověku. In: Kolář, František – Prix, Dalibor – Zezula, Michal (eds.). Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015.
Miller, Jaroslav: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500–1700). Praha 2006.
1 Soudí tak Miller viz Miller, J.: Uzavřená společnost a její nepřátelé. C. d., s. 72–74. Sám Miller však upozorňuje na skutečnost, že jeho závěry nemusí mít a pravděpodobně nemají absolutní platnost pro veškeré městské lokality měst celé středovýchodní Evropy.
Profese přijatých I.
Úplně posledním tématem, než se definitivně rozloučíme s problémem přijímání k měšťanskému právu v Krnově, je profesní skladba, či chcete-li, obživa nově přijatých. To totiž můžeme se záznamů o přijímání vysledovat také, a daleko důkladněji než původ přijímaných.1 Řemesla a povolání, která nově přijatí vykonávali, nám mohou leccos naznačit o ekonomickém zaměření předmoderního Krnova. Profesní skladba nově přijatých k měšťanskému právu však může prozradit, nebo přinejmenším poodhalit strategii jak samotných jednotlivců, tak městské rady. To je právě druhý aspekt záznamů profesního zaměření. Strategii jednotlivců naznačil již rozbor původu nově přijatých, jejich profesní zaměření však vypovídá také o strategii města, a to daleko výrazněji, než tomu je u původu nových měšťanů. Právě v tomto případě vystupuje pronikavěji do popředí záměr městské samosprávy důkladně selektující koho, či přesněji, jaké řemeslníky je v zájmu města přijmout k měšťanskému právu.2
Pokud jsme si oprávněně stěžovali v dřívějších příspěvcích o původu přijímaných na nízkou vypovídací hodnotu historického pramene, v případě zjišťování obživy nově přijímaných do Krnova jsme na tom výrazně lépe. Ze 4 184 přijatých osob je povolání poznamenáno u 2 927 úspěšných uchazečů, což činí plných 70 %. Způsob obživy nám na základě záznamů o přijímání není znám u 1 257 příchozích čili jen u 30 %.
Záznamy nových měšťanů přijatých k měšťanskému právu uvádějí velice pestrý a hojný výčet řemeslníků různých profesí. To není na jednu stranu nic neobvyklého, značná rozkošatělost řemeslnických profesí byla pro pozdně středověká a raně novověká města nejen v českých zemích naprosto běžná, můžeme dokonce říci, že čím větší a více prosperující město, tím pestřejší a početnější škála všelikých řemesel a profesí se v něm vyskytovala.3 Šlo spíše o to, v jakém byla různá řemesla a profese početním poměru, zda byl ve městě také značný počet řemeslníků pracujících se vzácnějším a luxusnějším materiálem a produkujících přepychové zboží, zda byla ve městě také relativně hojná vrstva vzdělanců a úředníků atd.
Nejvhodnějším způsobem se jeví vytvořit skupiny řemesel buď podle materiálu, s nímž pracovali, popřípadě z něj vyráběli své produkty, podle toho, jaký účel měly řemeslníky vyráběné produkty, či zda se jednalo o profese, při nichž se bylo třeba namáhat spíše duševně než manuálně.
Vyobrazení pečetí některých krnovských cechů (převzato z publikace Město mezi dvěma řekami). Zdaleka to nevystihuje škálu řemeslníků, profesí a povolání, jimiž se živili měšťané předmoderního Krnova.
1 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnov, inv. č. 35. Jedná se o knihu smíšeného charakteru, v níž jsou seznamy přijímání k měšťanskému právu vedeny průběžně a jsou různě zpřeházeny nejen z hlediska chronologického, ale také věcného, kdy se střídají se záznamy jiného druhu.
2 Všechna následující data byla získána analýzou zápisů přijímání k měšťanskému právu v Krnově z výše uvedeného archivního písemného pramene.
3 Bartlová, M. – Bobková, L.: Velké dějiny zemí Koruny české. IV.b 1310–1402. Praha 2018, s. 108–109.; Hoffmann, F.: Řemeslník a kupec. In: Šmahel, F. – Nodl, M. (eds.): Člověk českého středověku. Praha 2002, s. 371–372.
Profese přijatých II.
Takto nám vznikne kupříkladu skupina řemesel potravinářských1 (caletníci, cukráři, koláčníci, kuchaři, mlynáři, páleníci, pekaři, pekař světlého pečiva, perníkáři, roznašeči koláčů, roznašeči piva, rybáři, řezníci, sladovníci sládci, solaři a šrotýři), či oděvních (kloboučníci, kožešníci, krejčí, krejčí – kalhotář, rukavičkáři a ševci). Dle obdobného kritéria pak můžeme vytvořit také skupinu řemesel zbrojních a luxusních (hedvábník, houslař, hřebenář, knihvazač, mečíř, papírník, parukář, pažbář, pochvář, punčochář, puškař, sklář, svíčkař, šperkař aj.
Podle zpracovávaného materiálu máme naopak skupinu dřevozpracujících řemesel (bečváři, bednáři, drvoštěpové, koláři, tesaři, truhláři, výrobci dřevěných hřebíčků – floků a další), velmi četnou skupinu řemesel textilních (barvíře, běliče, cíchaře, černobarvíře, česače, krasnobarvíře, pláteníky, pletaře, postřihače sukna, provazníky, prýmkaře, soukeníky, tkalce, nebo valcháře). Obdobně pestrá je skupina řemesel kovodělných (cínaři, jehláři, klempíři, kováři, mědikovci, nožíři, ostružníci, podkováři, soustružníci, špendlíkáři, zámečníci, zlatníci a kupříkladu zvonař). Širokému užití se těšily také výrobky z kůže, řemeslníky používající kůži jako stěžejní surovinu jsme zařadili do skupiny řemesel kožedělných (brašnáře, jircháře, koželuhy, kráječe kůží, měšečníky, pasíře, řemenáře, sedláře a další).
Naopak velmi pestré skupince profesí jsme dali označení služby – brusiče, brusiče postřihačských nůžek, formany, hostinské, kominíky, lazebníky, mydláře, nádeníky, nunváře (kastrovali hospodářská zvířata) nebo vojáky.
A velice pestré a košaté jsou skupiny různých úředníků a povolání, která si vyžadovala vyšší vzdělání. Potkali bychom městského písaře, městského hajného, německého písaře, rektora školy, soudního písaře, strážného brány, mincmistra, poštmistra, doktora medicíny, lékárníka, očního lékaře či advokáta a celou řadu dalších.
Množství různých profesí a povolání bylo opravdu značné. Celkem bychom v Krnově napočítali, a to jen na základě zápisů o přijímání k měšťanskému právu, na 194 profesí, řemesel a povolání značně rozličného charakteru, jak jsme si částečně ukázali již výše. Zatímco pekařů, pláteníků, soukeníků, řezníků nebo kovářů bylo ohromné množství a objevovali se téměř každoročně, jiná řemesla či profese byla zastoupena spíše sporadicky, v některých případech dokonce jen jednou, či jen v určitých časových etapách.
Koželuh
Pekař
Tesař
Vyobrazení některých řemeslníků, s nimiž bychom se mezi přijímanými rovněž setkali, z konce 15. a samého počátku 16. století. Koželuzi zpracovávající kůži a poskytující ji dalším kožedělným řemeslníkům či sami ji dále zpracovávající, patřili pro zápach mezi neoblíbené, ač jimi zpracovávaný produkt se těšil značnému užívání. Pekaři patřili v Krnově k nejstarším písemně doloženým a patřili mezi „základní“ profese. Obdobně tesaři, kteří navíc byli často poměrně univerzálními řemeslníky.
1 Při volbě kritérií pro tvorbu skupin řemesel, jejich pojmenování a kritérií, podle nichž jsme různé profese a řemesla zařazovali do konkrétních námi vytvořených skupin, jsme se Inspirovali např. také Hoffmann, F.: Řemeslník a kupec. C. d., s. 367–371.; Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury I./2. Praha 1985, s. 679–757.
Profese přijatých III.
V letech 1522–1620 byla nejsilněji zastoupena řemesla textilní, řemeslníci produkující textilie a podílející se na procesu jejich výroby činili plných 25 % mezi přijatými (258 osob). Vysoký byl podíl rovněž řemesel oděvních, 22 % (235 mužů), následovala řemesla potravinářská s podílem 14 % (149 řemeslníků). Dřevozpracující řemesla zabrala 10 % (108 jedinců), řemeslníci pracující s kovem se podíleli 8 % (83 mužů). Poslední výraznější skupinou byla skupina řemesel a profesí označená jako služby, podílela se 7 % (69 přijatých). Ostatní řemesla a profese – kožedělná 4 %, stavební řemesla 3 %, zbrojní a luxusní řemesla 2 %, úředníci 1 %, keramická řemesla 1 %, obchodníci a kramáři 1 %, umělci a vzdělanci 1 % či dvorní řemeslníci a úředníci 1 % - byla výrazně marginálnější, někdy však jen proto, že množství poptávky po konkrétních produktech či službách v Krnově a okolí při svém počtu bezpečně zajistili.
Další období, doba třicetileté války (v případě přijímání léta 1623–1650) a doba baroka (1651–1742) nepřinesla v poměru mezi řemesly výraznější změny. V letech 1623–1650 byla velmi silná textilní a oděvní řemesla (17 %) poté potravinářská (15 %), kovodělná (8 %) a dřevozpracující (6 %), nejsilnější byla skupina řemesel a profesí označená služby (19 %). V druhé polovině 17. století a první půli 18. jednoznačně dominovala textilní řemesla (30 %), následovaná oděvními (14 %), potravinářskými (12 %), službami (11 %), a dřevozpracujícími, kovodělnými a kožedělnými (5 %). Zbývající skupiny řemesel se pak vyskytovaly v obou obdobích, ale opět měly velmi nízké zastoupení. Větší váhu zde bude mít spíš ta skutečnost, že některá konkrétní řemesla a profese se vyskytovaly jen v určitém období. S tím se setkáváme kupříkladu u skupiny zbrojních a luxusních řemesel, výskyt parukáře a punčocháře mezi přijatými až v prvních desetiletích 18. století, respektive v druhé polovině století 17. však neznamená nic jiného, než se že v době předbělohorské paruky a punčocháče v Krnově nenosily buď vůbec, nebo zdaleka ne v takovém množství. Naopak výmluvnější je případ skupiny dvorních řemeslníků a úředníků. Ti, ač se i tak nevyskytovali mezi přijatými ve velkém množství, mizí po roce 1620, popřípadě po roce 1639.
Shrneme-li to vše ještě jednou, jednoznačně nejsilnější byla v Krnově skupina řemesel textilních a oděvních. Inu, textilní výroba má v Krnově vskutku velmi dlouhou tradici… Dále byla velmi silná skupina potravinářských řemesel, dřevozpracujících, kovodělných, kožedělných a profese označené jako služby. Tyto byly nejnosnější, a potvrzují teorii vyřknutou už vícekrát, o úloze Krnova jako nadregionálního obchodního řemeslnického centra, majícího však své jednoznačné limity, bez výraznějšího zapojení do nadregionálního či dokonce nadnárodního trhu. Krnovští řemeslníci tak zásobovali pravděpodobně převážně místní trh. Převaha potravinářských, dřevozpracujících, textilních, oděvních (občas dávaných dohromady s textilními řemesly) a kovodělných řemesel pak byla pro drtivou většinu českých měst typická, včetně těch populačně silných, rezidenčních či velkých centrech obchodu.
Graf struktury přijímaných v letech 1522–1742 podle skupin profesí. Výrazně dominovala textilní a oděvní řemesla, dále potravinářská, služby, kovodělná, dřevozpracující a kožedělná. Textilní výroba prostě ke Krnovu patří dlouhá staletí.
Profese přijatých IV.
V souvislosti s analýzou profesní skladby přijímaných k měšťanskému práv v Krnově můžeme vytknout ještě jeden zajímavý postřeh. Na počátku jsme zmiňovali skutečnost, že měšťanské právo představovalo nepochybně soubor různých oprávnění, která však automaticky neobdržel každý přijatý, naopak se již zde projevovala socioekonomická diferenciace. Přímé zmínky jsme o tomto, alespoň prozatím, nenalezli, nepřímo nám ale takové důkazy podávají právě analyzované seznamy. Při sledování profesní struktury nelze nepostřehnout, že k měšťanskému právu byli přijímání jak zástupci váženějších řemesel a profesí, jako řezníci, zlatníci, puškaři, tak zároveň také řemeslníci vykonávající méně prestižní povolání, jako třeba hrnčíři, ale dokonce také nádeníci, či tovaryši. Všichni tito přijatí k měšťanskému právu byli od okamžiku přijetí krnovskými měšťany, vztahovala se na ně určitá práva a zároveň i povinnosti, rovni si ale nebyli.
Nejstarší dochovaná městská kniha Krnova založená roku 1520 a v ní dochované seznamy přijímaných k měšťanskému právu od roku 1522 až bezmála do prvních desetiletí 19. století představují bezesporu velmi zajímavý pramen, jehož cenu zvyšuje prostá skutečnost takřka ojedinělého dochování na moravskoslezském pomezí a prostředí historického Horního Slezska. Jejich kolísavá vypovídací hodnota však tuto exkluzivitu mírně snižuje, navíc prováděné analýzy prokázaly jistou problematičnost zkoumání těchto seznamů o přijímání samotných o sobě. Jako dílčí výzkum využitelný pro syntetizující práci historie Krnova v raném novověku však poslouží dobře.
Ačkoliv jsme zlatníky (Goldschmied) zařadili mezi kovodělná řemesla, jejich výrobky rozhodně patřily mezi ty dražší a luxusnější produkty mající odbyt mezi bohatšími a společensky výše postavenými vrstvami městského obyvatelstva, či rovnou u šlechty a dvora. Tomu často odpovídala i vyšší společenská prestiž zlatnických mistrů. Naopak nádeníci (Tagelöhner) se takovému postavení těšit nemohli. Jednalo se o muže najímané na různé pomocné práce. Končit tak mohli jako různí kopáči, nakladači hnoje, rumoviska, či jako pomocní sběrači vína na vinici. Přesto mohli být jak jedni, tak druzí přijati k měšťanskému právu, a to nejen v Krnově. V Krnově byli dokonce obě profese, lze-li tak mluvit o nádenících, několikrát přijaty zároveň v jednom roce (1610: 5 nádeníků a 1 zlatník, 1687: 2 nádeníci a 1 zlatník, 1713: 2 nádeníci a 1 zlatník). Považujeme to za velmi výmluvný doklad toho, že míra měšťanských práv získaná přijetím nebyla pro každého stejná.
Zdroje:
SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnov, inv. č. 35.
Bartlová, Milena – Bobková, Lenka: Velké dějiny zemí Koruny české. IV. b 1310–1402. Praha 2018.
Hoffmann, František: Řemeslník a kupec. In: Šmahel, František – Nodl, Martin (eds.): Člověk českého středověku. Praha 2002.
Korbelářová, Irena – Šmerda, Milan – Žáček, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství (na příkladu Těšínska). Opava 2002.
Korbelářová, Irena – Michl-Bernard, Alexandr: 2.3. Krnov za vlády Hohenzollernů. In: Kolář, František – Prix, Dalibor – Zezula, Michal (eds.): Krnov, historie, archeologie. Ostrava 2015.
Mathis, Franz: Zur Bevölkerungsstruktur österreichischer Städte im 17. Jahrhundert. Wien 1977.
Miller, Jaroslav: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy 1500–1700. Praha 2006.
