Lichtenštejnové patří k poměrně starým rodům. Pocházeli z Bavorska, kde je nejstarší písemné zprávy zmiňují v poslední třetině 11. století. Ponejprv se objevují jako družiníci Vohburgů a po roce 1080 Babenberků. Prvním konkrétně písemně doloženým předkem rodu byl Hugo von Petronell, který si nechal kolem roku 1130 vystavět nedaleko Vídně hrad Liechtenstein, od něhož pak počal odvozovat svůj predikát.

Hrad Liechtenstein byl kolébkou rodu. Okolo roku 1130 byl vybudován jižně od Vídně. Mědirytina ze 17. století. V popředí dvůr, na jehož místě byl počátkem 19. století vybudován klasicistní zámek Neue-Liechtenstein.

 

Roku 1142 mu tehdejší německý král Konrád III. udělil do dědičného vlastnictví panství Petronell u Dunaje. Kolem poloviny 13. století náleželi Lichtenštejnové k rakouské vyšší šlechtě a pohybovali se ve vysoké politice. Ponejprv byli straníky moravského markraběte a pozdějšího českého krále Přemysla Otakara II., za tuto podporu získal roku 1249 jeden z Lichtenštejnů, Jindřich, ves Mikulov, a založil tak rakousko-moravskou větev rodu. Na straně Přemysla vytrval až do své smrti, naopak jeho syn Jindřich II. z Lichtenštejnu přešel do tábora Přemyslova protivníka Rudolfa Habsburkého, kde se ocitl také jeho bratranec Otto a strýc Oldřich, původně rovněž straníci Přemysla.

Ulrich (Oldřich) z Lichtenštejnu patřil k prvním velmi významným mužům rodu. Patřil k předním mužům vysoké politiky v Rakousích, dlouho byl straníkem českého krále Přemysla Otakara II., nakonec se však přiklonil k Rudolfovi Habsburskému. Vedle válečnických schopností proslul, přesně v duchu rytířské módy, jako minnesänger a básník. Vyobrazení z Codex Manesse.

 

Syn Jidřicha II. Hartneid II. z Lichtenštejnu, držící nadále dědičně mikulovské zboží, patřil k důležitým postavám mezi moravskou i dolnorakouskou šlechtou a stal se podporovatelem Lucemburků. Důsledkem bylo mimo jiné úspěšné rozšiřování držby na jižní Moravě, roku 1370 získali lednické panství, později rovněž Břeclav či valtické panství. V 15. století často podporovali českého krále Václava IV., za husitských válek jeho bratra, císaře Zikmunda. Zároveň svými dalšími větvemi stál rod blízko Habsburkům v Rakousích. Zpravidla se tak snažili obratně lavírovat mezi hlavními protagonisty středoevropské politiky.

Zvolení Ferdinanda I. Habsburského českým králem, když již vládl v rakouských zemích, tuto dualitu politiky ukončilo. Brzo však vyvstal pro Lichtenštejny nový problém, někdy počátkem 20. let 16. století se přiklonili k reformovaným církvím, zatímco panovnický rod neochvějně hájil katolictví. Navzdory tomu, přes finanční obtíže některých členů a vyhasnutí některých linií rodu, zůstávali velmi důležitým rodem na dolnorakousko-moravském pomezí a mezi moravskou šlechtou. Tu zřejmě nejvýraznější etapu však rod začal psát až počátkem 17. století.

V roce 1596 se hlavními reprezentanty tzv. valtické linie rodu stali tři synové Hartmanna II. z Lichtenštejnu – Karel, Maxmilián a Gundaker. K vzestupu jim pomohlo jednak získání velmi bohatého dědictví Jana Šembery Černohorského z Boskovic a na Bučovicích prostřednictvím sňatku Karla s Annou Marií Černohorskou z Boskovic a Maxmiliána s Kateřinou Černohorskou z Boskovic.

Kněžna Anna Marie, rozená Černohorská z Boskovic dcera Jana Šembery Černohorského z Boskovic a na Bučovicích přinesla Karlovi velmi bohaté věno, které napomohlo nejen Karlově kariéře, ale celkově i novému vzestupu rodu. Karel s ní měl dva syny a dvě dcery. Sestru Anny Marie Kateřinu si vzal Maxmilián z Lichtenštejnu, čímž se dědictví po Janu Šemberovi dostalo zcela do rukou Lichtenštejnů.

 

Druhou důležitou skutečností byla konverze ke katolictví, nejdříve Karla, a posléze i jeho bratrů. To samozřejmě otevřelo cestu k centrálním a zemským úřadům, Karel z Lichtenštejna se stal v letech 1604–1607 moravským zemským hejtmanem, úřady však získával přímo u dvora císaře a českého krále Rudolfa II. Své vykonaly i půjčky vysokých finančních obnosů panovníkovi. Roku 1614 mu bylo císařem Matyášem uděleno v léno Opavské knížectví, k němuž v roce 1622 získal od císaře Ferdinanda II. také Krnovské knížectví. Počítal se tak mimo jiné mezi slezská knížata. Po vypuknutí českého stavovského povstání zachoval věrnost císaři. To mu vyneslo nejen význačné pozice v politice, ale také možnost se velmi výrazně obohatit na konfiskacích majetku vzbouřenců, čehož Karel z Lichtenštejnu bohatě využil. Záhy se stal jedním z nejvýznamnějších pozemkových vlastníků v celé monarchii a jím vybudovaná držba tvořila v budoucnu téměř polovinu veškerého pozemkového vlastnictví Lichtenštejnů.

Karel I. z Lichtenštejnu patřil k nejvýznačnějším postavám lichtenštejnského rodu v 17. století, ale koneckonců i dějin našich zemí. Lichtenštejnský rod pozvedl po období určitého poklesu mezi nejpřednější dynastie monarchie, v níž se rod držel i po následující generace. Zároveň však některé jeho aktivity byly poněkud kontroverzní. Česká historiografie mu pak pro změnu v 19. století přisoudila úlohu jednoho z hlavních „katů“ 27 českých pánů – vůdců stavovského povstání, byť úloha Karla nebyla tou nejzásadnější.

 

Kníže Karel Eusebius, druhý Lichtenštejn na Krnovsku, se definitivně ujal vlády od roku 1632, kdy mu v Opavě holdovaly tamější stavy. Na rozdíl od svého otce Karla se stáhl z vysoké politiky, i pod vlivem skandálu, který se rozhořel ohledně působení Karla I. z Lichtenštejnu v tzv. mincovním konsorciu. Pobýval spíše na nabytých panstvích, která se snažil zvelebovat, ačkoliv ne všem věnoval stejnou pozornost. Proslul zejména jako stavitel, to se ale projevilo především na jihomoravských panstvích. Až teprve na něj dolehla vyšetřování královské komory sčítající ztráty, které jí způsobili Karel z Lichtenštejnu a jiní dobrodruzi. Karel Eusebius, vědom si hříchů svého otce, nabídl sám císaři vyrovnání, které bylo pořád značně vysoké, avšak nižší, než královská komora původně vyžadovala.

 

Následující generace pak střídavě pobývaly spíše v ústraní, nebo naopak budovaly, a to většinou, kariéru v blízkosti panovníka. Zatímco syn Karla I. Karel Eusebius se stáhl na rodová panství, vnuk Karla I., Jan Adam I. zářil v císařských službách. Pro své schopnosti v oblasti ekonomiky se stal tajný císařským radou, později 14. července 1698 byl jmenován prezidentem komise pro reorganizaci císařského fisku. Svou kariéru završil jako prezident první rakouské banky Banka del Giro založené roku 1703. Také další Lichtenštejnové hojně působili ve vyšších úřadech či v blízkosti panovnického dvora a pohybovali se v nejvyšších společenských kruzích.

Jan Adam I., vnuk Karla I. z Lichtenštejnu a syn Karla Eusebia, dosáhl díky svým schopnostem a vzdělání skvělé kariéry u dvora a ve státních službách, a to v oblasti ekonomiky. Výrazně se podílel na tehdejších ekonomických reformách monarchie, včetně založení první rakouské banky, jejímž ředitelem se po právu stal. Jelikož byl bezdětný, vymřela jím tzv. karlovská linie rodu.

 

Stejně jako v té době mnozí šlechtici z českých a rakouských zemí, i Lichtenštejnové usilovali o to, aby získali pozemek v „Říši“. To se jim podařilo roku 1712, kdy zakoupili za značně přemrštěnou cenu panství Vaduz a Schellenberg, které císař roku 1719 vyhlásil jako Knížectví lichtenštejnské coby 343. stát Svaté říše římské národa německého. Po sjednocení Německa zůstalo Lichtenštejnsko nezávislé a stále více se profilovalo jako neutrální stát, až do první světové války úzce spolupracující s Rakouským císařstvím, respektive Rakousko – Uherskem, s kterým bylo koneckonců silně provázáno politicky, kulturně, i ekonomicky a právně. Po I. světové válce naopak přeorientovalo své sepětí na Švýcarsko. Svou neutralitu zachovávalo i v době II. světové války. Samotná knížata, stejně jako drtivá většina občanů maličké země byla proti nacismu, tehdejší vládnoucí kníže František Josef II. se dokonce velmi rozhodně postavil pokusu o nacistický puč. S velmocí, jakou byla Třetí říše, však vycházeli poměrně korektně, ačkoliv nikterak vřele.

Po válce Lichtenštejnsko nemuselo na jednu stranu řešit katastrofickou sociální a ekonomickou situaci způsobenou průchodem fronty a válečnými škodami, dotkly se jej naopak hospodářské problémy způsobené poválečnou krizí a zejména ztrátou rozsáhlých nemovitých pozemků vládnoucího rodu, který tak výrazně zchudnul. Ztratil zejména nemovitosti na území Československé republiky, které byly zkonfiskovány. Samotná knížata řešila nelehkou situaci rozprodáváním části svých uměleckých a historických sbírek, ze strany státu jim poprvé v historii byla poskytována menší apanáž. Získané finance velmi uvážlivě a promyšleně Lichtenštejnové vkládali do trvalého rozvoje Lichtenštejnska. Vzhledem k nevelké rozloze Lichtenštejnska, absenci nerostného bohatství a vnitrozemské poloze muselo Lichtenštejnsko sázet na kvalitní vzdělání a výraznou modernizaci. Výhodou pro Lichtenštejnsko byla celní unie se Švýcarskem, stabilní vnitropolitická situace, pevná kupní síla švýcarského franku a liberální hospodářská politika. Po několika desetiletích se pro Lichtenštejnsko situace obrátila a proměnilo se v prosperující zemi, navíc s velmi vysokou životní úrovní. Samotná knížata dokonce započala s pozvolným vykupováním uměleckých předmětů rozprodávaných po válce. Česká republika má s Lichtenštejnskem dodnes poněkud komplikované vztahy. Ačkoliv první drobnější pře vypukly již v meziválečném období kvůli pozemkové reformně v ČSR, jablkem sváru se staly až konfiskace z roku 1945 na základě Benešových dekretů. Přes četná svědectví o tom, že Lichtenštejnové na svých panstvích i za války zaměstnávali v drtivé většině Čechy, které nikterak nediskriminovali, pomáhali nacistickým režimem postiženým rodinám, a naopak, přes četné stížnosti německých úřadů na liknavost Lichtenštejnů k „němectví“, přišli v ČSR o všechno. Ještě 22. 2. 1948 jednaly čs. úřady o výši odškodného lichtenštejnským občanům, ministerstva zahraničí a financí byla pro, ministerstva vnitra a zemědělství, ovládaná komunisty, proti. Po komunistickém puči bylo odškodnění Lichtenštejnům a Lichtenštejncům smeteno ze stolu. Od roku 1990 jsou navazovány styky mezi oběma zeměmi, a přestože základní spory nebyly stále vyřešeny, dochází k oteplování vztahů mezi oběma zeměmi a mění se i pohled na rod Lichtenštejnů u nás. Společná česko-lichtenštejnská komise historiků, založená oběma stranami v roce 2009, dospěla v roce 2014 k závěru, že přínos rodu v historii českých zemí je veskrze velmi pozitivní a poválečné konfiskace byly nezákonné.

Lichtenštejnové – někteří další významní členové

Představme si stručně některé další členy rodu:

Jan I. z Lichtenštejna, nejvýznamnější ze synů Hartneida II. z Lichtenštejna. Svou kariéru spojil s dvorem rakouských vévodů a v roce 1368 se stal hofmistrem vévodů Albrechta a Leopolda Habsburských. Hofmistrovskou funkcí značně vzrostla prestiž rodu. V roce 1370 mu byly svěřeny zemské finance. Tato pocta měla symbolizovat důvěru, které se Jan I. těšil u vévodů Albrechta III. a Leopolda Habsburského. Věnoval se dokonce finančním transakcím, což bylo tehdy velmi neobvyklé. Podepsal se pod ohromné majetkové zisky rodu, díky kterým rod přečkal svůj útlum v průběhu 15. a po téměř celé 16. století. Rozpadu rodové domény pomáhala zabránit také první rodová smlouva, jejímž tvůrcem byl právě Jan.

Hartman II. z Lichtenštejna, z valtické větve rodu, se zasloužil o nový pozvolný vzestup Lichtenštejnů, a to prostřednictvím úvěrových transakcí. Mezi jeho věřitele patřil dokonce i císař Rudolf II. jeho syn Karel I. pak dokázal dobré startovní pozice vybudované otcem náležitě využít.

Hartmann II. z Lichtenštejnu otec Karla I. Maxmiliána a Gundakara, kteří rod povznesli na přelomu 16. a 17. století a v prvních desetiletích 17. století do nejvyšších pater. Jejich otec jim k tomu ale dokázal budovat dobrou startovní pozici. Již on dokázal zvolna pozvedávat Lichtenštejny z vleklého útlumu doprovázeného finančními těžkostmi. Cestu k tomu našel prostřednictvím půjček a úvěrových transakcí.

 

Karel I. z Lichtenštejna pokračoval v politice svého otce, výrazně však znásobil své možnosti konverzí ke katolictví roku 1599 a sňatkem s bohatou nevěstou roku 1592. První úspěšné krůčky podnikl na počátku 17. století, kdy se mu podařilo získat několik úřadů. Jeho vrchol přišel ale po porážce vojska českých stavů na Bílé hoře. V roce 1621 se stal českým místokrálem a svého postavení využil k velkému obohacení rodu. Velmi kontroverzní byl jeho podíl na mincovním konsorciu, jemuž byly pronajaty mincovny v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích. V jejím čele stálo celkem 15 společníků, vedle Karla také finančník Hans de Witte, František z Ditrichštejna, či Albrecht z Valdštejna. Činností konsorcia byla ražena velmi nekvalitní mince, která nakonec vedla ke státnímu bankrotu a ohromným finančním ztrátám, které skončili v rukou členů konsorcia. Nikdo z konsorcia nebyl potrestán, ač ztráty utrpěl i sám panovník. Vyšetřování poté trvalo dvě desetiletí, zaplacení škod bylo vyžadováno až po synovi Karla I. Karlu Eusebiovi. Ten, vědom si hříchů svého otce, nabídl sám císaři vyrovnání, které bylo pořád značně vysoké, avšak nižší, než královská komora původně vyžadovala.

Karel I. z Lichtenštejnu pokračoval v politice svého otce, výrazně však znásobil své možnosti konverzí ke katolictví roku 1599 a sňatkem s bohatou nevěstou roku 1592. První úspěšné krůčky podnikl na počátku 17. století, kdy se mu podařilo získat několik úřadů. Jeho vrchol přišel ale po porážce vojska českých stavů na Bílé hoře. V roce 1621 se stal českým místokrálem a svého postavení využil k velkému obohacení rodu. Velmi kontroverzní byl jeho podíl na mincovním konsorciu, jemuž byly pronajaty mincovny v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích. V jejím čele stálo celkem 15 společníků, vedle Karla také finančník Hans de Witte, František z Ditrichštejna, či Albrecht z Valdštejna. Činností konsorcia byla ražena velmi nekvalitní mince, která nakonec vedla ke státnímu bankrotu a ohromným finančním ztrátám, které skončili v rukou členů konsorcia. Nikdo z konsorcia nebyl potrestán, ač ztráty utrpěl i sám panovník. Vyšetřování poté trvalo dvě desetiletí, zaplacení škod bylo vyžadováno až po synovi Karla I. Karlu Eusebiovi. Karel zemřel roku 1627.
 

Josef Václav Lorenc (1696–1772) Do vínku mu byla dána armádní služba, kterou zdědil po svém otci Filipu Erasmovi. Ten se aktivně účastnil vojenských tažení pod princem Evženem Savojským a padl v bitvě u Castelnuova v roce 1704. Již v roce 1716 vstoupil do armády a bojoval ve válkách proti osmanským Turkům. V roce 1725 obdržel vlastní dragounský regiment a roku 1730 byl jmenován plukovníkem, o tři roky později povýšil na plukovníka – polního strážmistra. Počátkem roku 1734 byl jmenován generálmajorem a za pár měsíců byl již polním maršálem. V letech 1733-1735 se účastnil bojů o dědictví polské a španělské. Poté několik let vykonával úspěšnou roli diplomata, aby se do armády vrátil po roce 1740. V nastalých válkách o rakouské dědictví se kníže vyznamenal v bitvě u Chotusic 17. května 1742. Z bitev si vzal ponaučení a věnoval se reformě rakouské armády, zejména dělostřelectva. Tomu věnoval dokonce i nemalé množství svých finančních prostředků. Značně se vyznamenal i v pozdějších válkách, které monarchie vedla. Za jeho schopnosti a zásluhy se mu dostalo vlastního pomníku.

Josef Václav Lorenc na portrétu z roku 1740 patřil k výtečným diplomatům a vojevůdcům. Velmi se zasloužil o rychlou a úspěšnou reformu rakouského dělostřelectva pro prohraných válkách o Slezsko ve 40. letech 18. století. Už v sedmileté válce (1757–1763) se jeho přestavba a modernizace plně kladně projevila na výkonech rakouského dělostřelectva, ačkoliv celkově v konfliktu habsburská monarchie neuspěla.

 

Alois I. (1759–1805) Již jako mladý obdivoval umění a architekturu. V armádě byla jeho kariéra poměrně krátká, neboť jej příliš neoslovila. Svých zahraničních cest využil k řadě poznatků, které se jal zavádět na panstvích Lichtenštejnů. Jednalo se především o ekonomické reformy a především reformy v chovu hospodářských zvířat. Svými aktivitami týkajícími se hospodářství byl velmi osvětový, proslulý se však stal také díky přestavbě některých lichtenštejnských sídel. Za dvorního lichtenštejnského stavitele si vybral Josefa Hardtmuta. Jeho nejzdařilejší realizací je lednický zámek spolu s dalšími stavbami z rozsáhlého areálu.

Alois I. coby voják tolik neproslul, daleko více se zasloužilo rozvoj moderních ekonomických koncepcí na panstvích Lichtenštejnů. Mezi nejviditelnější památky jeho aktivit patří přestavba lednicko-valtického areálu, na niž najal výtečného architekta Josefa Hardtmutha.

 

Zámek Lednice Lednické panství patřilo mezi nejstarší majetky rodu Lichtenštejnů. Do současné novogotické přestavby se pustil kníže Alois II., nástupce slavného vojevůdce Jana Josefa I.

 

Jan Josef I. (1760–1836) Svým četným potomstvem zajistil pokračování rodu de facto až do dnešních dnů. Jako mladý vstoupil budoucí kníže do armády již ve svých 21 letech, kdy se stal poručíkem jezdeckého pluku. V roce 1787 byl povýšen na majora. Velmi se vyznamenal ve válkách s Turky, za což získal vysoké vyznamenání. Nejvíce se ale proslavil v době napoleonských válek. Získal veškeré stupně Vojenského řádu Marie Terezie, vyznamenal se v bitvách u Slavkova a Aspernu. Ze všech Lichtenštejnů byl asi největším vojákem. Věnoval se ale také rozvoji Lichtenštejnska. Roku 1805 tam zavedl povinnou školní docházku a v roce 1808 zrušil poddanství.  V průběhu roku 1818 byla zavedena ústava.

Jan Josef I. byl nejen jedním z nejschopnějších vojevůdců rakouské armády v době napoleonských válek, ale rovněž v dějinách rodu. Krom skvělé vojenské kariéry měl také četné potomstvo, jímž zajistil pokračování rodu.

Jan Josef I. a císař. Vrcholů své vojenské kariéry dosáhl Jan Josef I. v éře napoleonských válek, kdy patřil mezi přední rakouské vojevůdce. Jednou z významných událostí jeho vojenského života bylo, když po bitvě u Slavkova doprovázel císaře Františka na setkání s Napoleonem u Spáleného Mlýna 4. 12. 1805.

 

Jan II. (1840–1929) Dostalo se mu velmi solidního vzdělání, které ho ovlivnilo na celý zbytek života. Technické a hospodářské vzdělání získal mladý kníže ve Vídni, Bruselu, Karlsruhe, Bonnu a Paříži. Sám kníže se spíše orientoval na správu vlastních statků, než na službu na habsburském dvoře. Toho se ujal jeho mladší bratr František, který byl velvyslancem v Rusku. Na svých panstvích začal uplatňovat novo ekonomické a sociální reformy, kterými dokázal nejen ekonomicky rozvíjet svá panství, ale také pozvolna zvyšovat životní úroveň obyvatel a svých zaměstnanců, což pak úspěšně předcházelo případným sociálním nepokojům a otřesům. Právě v polovině 19. století se v Evropě začaly uplatňovat nové metody v hospodářské a sociální oblasti. Prosazoval neutralitu malého státu a zrušil armádu. Po sjednocení téměř všech německých států do Německého císařství v roce 1871 zachoval nezávislost, ekonomicky, politicky a soudně zachovával úzké sepětí s Rakousko-Uherskem. Po I. světové válce inicioval přeorientování země na Švýcarsko. Kníže Jan II. z Lichtenštejna umírá v roce nastupující hospodářské krize. V té době byl nejdéle vládnoucím panovníkem v Evropě (1858–1929).

Jan II. jako většině Lichtenštejnů se mu dostalo velmi kvalitního vzdělání. Patřil k těm členům rodu, kteří rezignovali na vysokou politiku a kariéru u dvora, ve vysokých státních funkcích či armádě, a naopak se soustředil na správu a rozvoj svých panství. Tomu dostál i svou podporou stavebních aktivit v Krnově, podporou různých dobročinných spolků, rozvoji zdravotní péče, kultury i vzdělání, čímž se přímo v Krnově zapsal nejvíce ze všech Lichtenštejnů.

 

František I. (1853–1938) byl mladším bratrem Jana II. Projevil nadání pro politiku, proto byl v letech 1894-1899 vyslancem v Rusku. Dále se věnoval charitativní péči a podporoval umění, kulturu a vědu. To mu dopomohlo k členství ve vídeňské akademii věd. Patřil k velkým odpůrcům nacismu a s nelibostí sledoval vývoj událostí v 30. letech 20. století. V roce 1938 se rozhodl předat vládu v zemi novému následníku princi Františku Josefovi. Kníže František zemřel v polovině roku 1938. Zároveň byl posledním knížetem, který řídil zemi z Vídně a Valtic.

Zámek Valtice další ze zámků rozlehlého a jedinečného lednicko-valtického areálu rovněž patřil k dlouhodobým majetkům Lichtenštejnů již od středověku. Reprezentativní rezidenci zde začal budovat již Karel I. z Lichtenštejnu, tehdy manýristickou, jeho syn Karel Eusebius a vnuk Jan Adam Ondřej, dokončili dílo již v duchu vrcholného baroka. Mimo jiné i odtud vládli pozdější Lichtenštejnové, než o celý areál po roce 1945 přišli.

 

František Josef II. (1906–1989) Mladý František Josef vyrůstal na několika zámcích rodu na Moravě a v Rakousku. Zájem o přírodu přivedl mladého prince ke studiu zemědělství na vídeňské univerzitě. Po roce 1929 se začal věnovat správě majetku v Československu. Oficiálně se ujal vlády až v březnu 1939. Jeho pozice byla nesnadná, s velmocí jako Třetí říše zachovával relativně korektní vztahy. Trval však na zachování neutrality země a tvrdě se postavil nacistickému puči. Natrvalo se přestěhoval na Vaduzský zámek, který se tak stal už na počátku 40. let knížecím sídlem. Za II. světové války se snažil kníže pomáhat obětem nacistické perzekuce. Z větší části úspěšný byl i při snaze ochránit rodinné umělecké sbírky. Rozprodáváním části rodinného majetku zajišťoval finance pro zemi a rod po roce 1945. V současnosti v Lichtenštejnsku vládne jeho syn Hans Adam II. (1945), který ale již v roce 2004 předal výkon svých práv hlavy státu svému synovi, korunnímu princi Aloisi Philippovi Maria.

František Josef II. strávil dětství, mládí i ranou dospělost na zámcích na Moravě a v Rakousku, k nimž tak měl silný citový vztah. Byl otcem nynějšího vládnoucího knížete Hanse Adama II. a provedl zemi přes obtížnou dobu II. světové války a první desetiletí po ní. Na fotografii ze 40. let 20. století se svou ženou Ginou.

Hans Adam II. Vyrůstal na rodinném hradě ve Vaduzu, kde také navštěvoval základní školu. V roce 1956 začal studovat na katolickém gymnáziu ve Vídni, později přešel do Švýcarska na Lyceum Alpinum Zuoz, kde složil švýcarskou maturitu. Po praxi v bance vystudoval univerzitu v St. Gallenu. V roce 1972 dostal plnou moc ke správě rodinného majetku, v roce 1984 mu bylo zcela předáno řízení státu. Výrazně se zasloužil o hospodářský vzestup Lichtenštejnska v 80.–90. letech 20. století, díky prosperitě také počal se zpětným vykupováním rodinného majetku a sbírek, které byl jeho otec nucen prodávat v poválečné krizi.

Alois Philipp Maria Roku 1987 odmaturoval na gymnáziu ve Vaduzu. Následovala studia na Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Po krátké vojenské kariéře studoval práva na univerzitě v Salzburku, která ukončil roku 1993 získáním doktorského titulu. Další zkušenosti získával několik let prací v auditorské firmě v Londýně. V roce 2004 mu otec předal výkon práv hlavy státu.

 

Lichtenštejnové a Krnov

Brána zámku Krnovský zámek byl vystavěn v první půli 16. století coby na tehdejší dobu poměrně přepychové sídlo a vrchol zažíval na přelomu 16. a 17. století za Hohenzollerna Jana Jiřího, kdy nezřídka hostil přední středoevropské diplomaty a agenty. Za Lichtenštejnů tak významnou úlohu ani zdaleka neplnil, přesto zůstával symbolem knížecí moci, i díky znaku Lichtenštejnů nad bránou do čestného dvora. Fotografie z 30. let 20. století.

 

Prvním mužem z rodu Lichtenštejnů, který se stal krnovským knížetem, nebyl nikdo jiný, než Karel I. z Lichtenštejnu. Karel I. z Lichtenštejnu byl přitom již od roku 1614 Opavským knížetem. Na jednu stranu měl situaci mírně usnadněnou tím, že na Krnovsko přicházel v roce 1622, konkrétně mu bylo Krnovské knížectví uděleno v léno císařem 15. 3. 1622, poté, co došlo k pacifikaci vojenských akcí Jana Jiřího Krnovského z léta a podzimu 1621. Po svém nástupu sice potvrdil krnovským stavům i městům jejich privilegia, a mimo jiné i náboženské svobody. Své pověsti horlivého katolíka však nezůstal nic dlužen, když již roku 1623 povolal do Krnova zpět minority a dal jim za úkol rekatolizaci knížectví. Jeho náboženskou politiku poměrně výmluvně dokládá i skutečnost, že od roku 1623 všichni uchazeči o přijetí k městskému právu v Krnově museli přísahat na katolické náboženství. Jinak nám prozatím není známo, že by kníže nějak výrazněji ovlivňoval dění, každodennost, či kulturu obyvatel Krnova a Krnovska, do Krnova nikdy ani osobně nezavítal. Na vině zde byla nejen přetrvávající ukotvenost Lichtenštejnů především na jižní Moravě a v rakouských zemích, ale také skutečnost, že Karel I. coby vládce celého rodu, zastával význačné celostátní funkce a pobýval blízko dvora. Navíc se soustřeďoval na další zisky, k čemuž se mu díky jeho funkci a situaci po Bílé hoře skýtala výtečná příležitost. Přitom mu nově nabytá území nebyla zcela lhostejná. Například roku 1624 sám žádal císaře, aby z Krnova a Opavy stáhl 3 kompanie císařského pluku, které musel kníže nechat zásobovat penězi a proviantem. Tuto žádost listem datovaným 20. 4. 1624 poté opakoval. Poměrně hořkým soustem bylo obsazení Opavska a Krnovska Dány v letech 1626–1627, i jejich následné vytlačení císařskými vojsky. Traduje se, že Karel I. zemřel náhle právě po zprávě o rabování jeho území ve Slezsku císařskými vojáky.

 Také jeho následovník a syn, Karel Eusebius, v Krnově, a dokonce ani v Opavě, nijak nepobýval, a nebylo možno říci, že by obě území byla v centru jeho pozornosti. Navštívil je pouze během své holdovací cesty v roce 1632. V roce 1629 bylo dokončeno císařskou a poté i knížecí inkviziční komisí rozsáhlé vyšetřování a trestání provinilců z doby dánské Potrestání se soustředilo především na šlechtu, vyšetřována však byla i řada měšťanů. V době panování Karla Eusebia musel Krnov, stejně jako Hlubčice či Opava, nezřídka ubytovávat císařské vojáky, což s sebou neslo určité komplikace. Ještě horší však byla tažení Švédů, kteří pod krnovskými hradbami stanuli celkem třikrát, přičemž dvakrát byli úspěšní. Úspěch, který Karla Eusebia určitě potěšil, byla evidentní kapitulace krnovského měšťanstva i samosprávy, když se 18. 5. 1630 podepsali pod přijetí katolického náboženství. Kníže se jim za to odměnil tzv. generálním pardonem, jímž jim byly odpuštěny protilichtenštejnské a protihabsburské postoje a aktivity během dánské okupace. I tak zůstávaly vztahy mezi Krnovem a jeho zeměpánem po nějakou dobu zřejmě napjaté. Svůj díl zde mělo jedno z nejzákladnějších privilegií královských a zeměpanských měst, právo vařit pivo a šenkovat víno. Pravováreční měšťané se ocitli během třicetileté války v krizi, čehož knížecí správa hbitě využila, a zajistila dodávky alkoholu do obcí, do nichž měli původně právo dodávat pivo krnovští měšťané. Spor byl urovnán až roku 1662, kdy kníže Karel Eusebius potvrdil výsadu šenkovat pivo a víno Krnovany i na komorním zboží.

Navzdory tomu, jak i následníci Karla Eusebia na knížecím trůně v Krnově a Opavě byli velice vzdělaní lidé s velkým postavením, jejich působení na slezských panstvích tomu neodpovídalo a projevovali se zde málo. Na vině asi bylo více faktorů, mimo jiné rozsáhlé državy, tíhnutí k jihomoravským statkům, které byly považovány za hlavní sídlo rodu, či vysoká státní politika, která často odváděla jednotlivé protagonisty rodu blíže k Vídni či přímo do ní. Knížata se kupříkladu nijak výrazně nepodílela ani na stavbě nejvýznamnější barokní památky v Krnově, na poutním chrámu Sedmibolestné Panny Marie na Cvilíně.

Velmi výrazně se do dějin Krnova zapsal až kníže Jan II. z Lichtenštejnu, řečený Dobrotivý. Ačkoliv ani za jeho vlády vzhledem k veškerým aktivitám nelze mít pochyb o tom, kde nadále upínali Lichtenštejnové svou hlavní pozornost, a která panství považovali přednostně za svůj domov, Jan II. nezapomínal ani na Krnovsko a Opavsko. Své zde nepochybně sehrála i proměna myšlení urozenců, kteří své bohatství a příjmy od 19. a 20. století nevynakládali pouze na nákladnou a přepychovou sebeprezentaci, ale hojně podporovali vzdělání, kulturu, umění, zdravotnictví či veřejně prospěšné aktivity. Jen prostý výčet toho, na čem a jakým způsobem se kníže v Krnově nějakým způsobem podílel, je velmi výmluvný. Od počátku své vlády v roce 1858 podporoval v Krnově ročně chorobinec částkou 80 korun, do chudinského fondu přispíval ještě vyšší částkou 200 korun. Od roku 1892 přispíval městské nemocnici v Krnově částkou 120 korun, dětskému útulku od roku 1894 60 korun. Bezplatně městu převedl do vlastnictví pozemky, na kterých byla vystavěna budova vyšší reálky (dnes gymnázium) a dívčí měšťanka (dnes ZŠ Smetanův okruh), za který mu přitom město nabídlo částku 60 000 korun.

Reálka (gymnázium) Nemalý podíl měl kníže na zkvalitnění vzdělání přímo v Krnově tím, že zdarma Krnovu převedl pozemky, na nichž posléze vyrostla budova reálky, dnešního gymnázia, a dívčí měšťanské školy (ZŠ Smetanův okruh), přestože mu město za ně nabídlo částku 60 000 korun.

 

Stejně tak daroval městu na vlastní náklady pozemky, na kterých byla později vybudována Mikulášská ulice a některé další ulice a uličky v této části města. Částku 24 000 korun věnoval na stavbu veřejné nemocnice, na vlastní náklady nechal odbourat část vyčnívajícího pravého křídla krnovského zámku pro umožnění rozšíření Zámeckého náměstí, včetně následného položení dlažby.

Krnovská nemocnice. Nová krnovská nemocnice vystavěná na počátku 20. století patřila tehdy k nejmodernějším nemocnicím v regionu. Sám kníže na její stavbu přispěl poměrně značnou částkou 24 000 korun.

 

Za spíše symbolickou cenu nechal převést městu pozemky na stavbu kasáren a dvojnásobné rozšíření hřbitova. Nemalou částku věnoval rovněž na stavbu rozhledny na Cvilíně. Trvale pak finančně podporoval dobročinné ústavy, školy a spolky. Klášterní škole zasílal ročně 100 korun, školskému haléřovému spolku 100 korun, krnovskému živnostenskému spolku 120 korun, krnovskému živnostenskému muzeu 200 korun (krom toho značnou částku na pořízení uměleckých děl), katolickému dělnickému spolku 80 korun, ženskému dobročinnému spolku 160 korun, dobrovolnému záchrannému spolku 20 korun a spolku na ochranu dětí 160 korun. A k tomu přidával kníže jednorázové podpory dalším organizacím, stavbám, spolkům a aktivitám jdoucích do několik tisíc korun...

Rozhledna na Předním cvilínském kopci Výstavbu této dominanty Krnova kníže Jan II. rovněž finančně podpořil, nikterak překvapivě pak až do roku 1945 nesla jméno Liechtensteinwarte – Lichtenštejnova rozhledna.