Dne 6. května 2021 uplyne již 76 let od okamžiku, kdy druhá světová válka skončila pro Krnov. Přestože od tohoto zlomového okamžiku uběhlo již tolik let, naše poznání posledních válečných dní v Krnově a samotného osvobození zůstává stále stejné. Memoáry důstojníků a vojáků Wehrmachtu sice Krnov občas zmiňují, vždy však jen letmo, navíc žádný z nich neměl na starost obranu Krnova v květnové dny a k osvobození Krnova se tak nevyjadřují. Osvobození Krnova nereflektují podrobněji ani čeští autoři. Svůj díl viny zde nepochybně má fakt, že Krnov neležel na hlavních útočných směrech, ani jeho osvobozování nedostali na starost českoslovenští vojáci. Pokud již se našli čeští autoři, kteří si všímali závěrečných bojů války v okolí Krnova, zpravidla jejich výzkum skončil pojednáním bojů v prvních dubnových dnech severovýchodně od Krnova. Našimi zdroji tak zůstávají zápis Oldřicha Rumla publikovaný v časopise Krnovsko roku 1960, vojenský deník I. N. Vinogradova, bakalářská práce Martiny Nowakové, a nečetné vzpomínky nevelkého množství pamětníků. Nelze vyloučit, že se v německých či ruských archivech dochovaly prameny, které by nám umožnily zpřesnit podobu posledních válečných dnů v Krnově a samotného osvobození. Čeští historici, kteří se však případně do archivů v Německu či Rusku vypravili, neměli pravděpodobně v prvé řadě na zřeteli osvobození Krnova... A tak dokonce ani nemůžeme zatím zcela rozhodnout, která z verzí osvobození Krnova platí, zda ta, že o Krnov se bojovalo, či ta, že Krnov byl vydán Rudé armádě bez boje. Ano, i takto se, navzdory či spíše díky, našemu omezenému poznání, situace zamotala.
V Krnově samotném byla pociťována blížící se fronta již od počátku roku 1945, zásadněji se její blízkost projevovala až od měsíce března. Tehdy bylo osvobozeno Osoblažsko a blízkost fronty podnítila evakuaci civilního obyvatelstva. 1. dubna se frontová linie po intenzívních bojích severovýchodně od Krnova v poslední březnové dny zastavila na návrších severně od našeho města. Již od konce března bylo město vystavováno hloubkovému bombardování především vojenských budov, jiné zdroje uvádějí, že speciální jednotky wehrmachtu prováděly v rámci plánu ARLZ (plán na systematickou likvidaci ekonomického potenciálu ztrácených území) plánovité sabotáže na strategických a průmyslových objektech, zničeny byly některé tovární objekty či např. krnovské hlavní nádraží. Přípojky elektrického vedení byly přestříhané, město bylo bez plynu a vody, skončilo zásobování. Vojenské přípravy naopak zahrnovaly vykopání zákopů, vybudování protitankových zátarasů a barikád, levé břehy Opavy a Opavice byly zaminovány.
Většina dubnových dnů a první květnové dny byly v Krnově poměrně klidné. 5. 5. 1945 začala mezi vojáky, kteří v Krnově doposud tvořili německou posádku, stoupat nervozita a kolem 21. hodiny se z Krnova stáhla část německých vojsk. Podle I. N. Vinogradova, který velel 159. dněstrovské obranné (někdy také pevnostní) skupině před Krnovem, bylo naše město bráněno 56. a 168. pěším plukem, 68. pěší divizí a 105. praporem 17. německé obranné divize.
Podle první verze ráno 6. 5. po silné dělostřelecké a minometné palbě a pod její ochranou překročil 20. dělostřelecký kulometný prapor, 493. dělostřelecký kulometný prapor a 500. dělostřelecký kulometný prapor řeku Opavici proti křídlům německé obrany a vnikl do města. Po nedlouhém pouličním boji začali mít Němci obavy z obklíčení a z města začali ustupovat. Ve 12 hodin bylo celé město osvobozeno. V domě na dnešním jihovýchodním konci Hlavního náměstí, č.p. 21, v jehož přízemí je dnes cukrárna Algida, se usídlilo v květnových dnech roku 1945 velitelství posádky Rudé armády.
Druhá verze naopak tvrdí, že Krnov byl vydán prakticky bez boje. Poměrně demoralizované německé vojenské síly, které v Krnově dlely ještě 5. května, začaly ve večerních hodinách město opouštět a sovětské síly se následujícího dne nesetkaly prý s žádným odporem. Tuto verzi podávají krnovští němečtí rodáci či jejich potomci, ale také český pamětník, železničář Josef Vaníček, který patřil k hrstce Čechů trávicích poslední válečné dny v Krnově. Co víc, ani pamětní zápis Oldřicha Rumla nepodává obraz lítých bojů ze dne 6. května, naopak, pasáži o vítání Rudoarmějců liduprázdnými ulicemi a opuštěnými domy svědčí pro verzi druhou. Ať už se jednou prokáže definitivní pravdivost verze o poklidném obsazení Krnova, či o odporu wehrmachtu, nic nebude rozhodně změněno na faktu, že pro Krnov 6. května 1945 válka skončila.
Pro celou Evropu však až o dva dny později, 8. 5. 1945. Sovětské velení si krom toho vymohlo „své“ zvláštní podepsání německé kapitulace 9. 5. Jak však víme, poslední výstřely druhé světové války v Evropě padly na našem území ještě 11. 5. Navíc dále probíhaly boje proti Japonsku v Tichomoří a na Dálném východě, které skončily až kapitulací Japonska 2. 9. 1945.
Ačkoliv pro Krnov válka skončila 6. 5. a je stále záslužné si toto datum připomínat, pro tehdejší obyvatele Krnova nebyly následující dny, týdny, a dokonce ani měsíce dobou klidu a míru. Životní podmínky nejen v Krnově byly stále poměrně extrémní, daleko horší, než jaké mnozí pamatují po opadnutí velké vody v červenci roku 1997. Situaci nepomáhalo ani silné napětí mezi Československem a Polskem kvůli vzájemným územním nárokům. Ještě hůře se vedlo většině Krnovanů německé národnosti. Ti sklidili, mnozí zcela či do značné míry neoprávněně, bouři, kterou zasel německý nacistický režim a téměř sto let trvající česko-německé spory vyvěrající z moderního nacionalismu a vzájemně se křížících politických plánů snoubících se s neochotou ke kompromisu na obou stranách. Většina německých obyvatel skončila v odsunu, jímž pro ně přestal být Krnov domovem, posvěceném vítěznými velmocemi, aby již německé menšiny nemohly zavdávat záminku pro další válku. Ale ani Češi neměli první dny a měsíce v Krnově na růžích ustláno. To vše je již ale jiná historie, jejímž prvopočátkem byl právě 6. květen 1945.
Mgr. Alexandr Michl-Bernard, Městské muzeum Krnov
