Gustav Aulehla (*13. 6. 1931 – †19. 12. 2021)
projektant, básník a FOTOGRAF, který zasvětil svůj pracovní život Krnovu a okolí
Učil se zedníkem, potom absolvoval stavební průmyslovku. Od roku 1956 žije v Krnově, kde působí jako projektant. Zajímal se také o umění, psal verše, fotografoval. Je možno přiřadit jej k nejvýznamnějším osobnostem české dokumentární fotografie 2. poloviny 20. století. Ve svém archivu má na 100 tisíc negativů.
O jeho snímcích napsal teoretik Vladimír Birgus, že „jsou většinou komponovány velmi jednoduše, ale jsou v nich eliminovány rušivé podružné prvky a často je v nich kladen záměrný důraz na kontrasty dvou i více motivů a paralelních dějů. I když jeho snímky patří do humanistického dokumentu, oslavují obyčejný život a nepostrádají humor a lyričnost, jsou syrovější a nekompromisnější, než u nás je zvykem.“
Gustav Aulehla patří k představitelům čisté fotografie. Velkou část jeho fotografické sbírky tvoří snímky zachycující osudy a životní příběhy rodin z nižších sociálních vrstev a životy řeckých přistěhovalců. Fotografuje skutečný život kolem sebe i s jeho negativními obrazy doby a formou syrového dokumentu vytváří pravdivý, mnohdy nelichotivý obraz společnosti. Nevyhýbá se ani dokumentování politických změn. Fotografie Gustava Aulehly se nachází ve mnoha veřejných i soukromých sbírkách. 
foto: F. Kuba, Deník
Gustav Aulehla se narodil 13. června 1931 v Olomouci jako syn služebné Eleonory Greipelové, pocházející z Rakouska, a německého úředníka Gustava Lamela. Oddáni však nikdy nebyli a zřejmě spolu nijak dlouho nežili. Ani Gustav Aulehla nic bližšího o svých rodičích neví, jen to, že jeho pravé jméno je Gustav Greipel. Už tři týdny po jeho narození se matka rozhodla vyhledat pro syna náhradní rodinu, neboť by se o dítě nedokázala sama postarat. Malého Gustava se ujala rozvedená pradlena z Olomouce-Hodolan. Františka Aulehlová nemohla mít vlastní děti a možnost získat do péče malého chlapce, byť nevlastního, byla pro ni naplněním mateřství. Vyrůstal v činžovním domě v chudé čtvrti Stará Víska, kde se o jeho výchovu spolu s nevlastní matkou starala babička. Počátkem války byl otec povolán k nuceným pracím do Německa a společná myšlenka začít žít jako rodina se rozplynula. V této době měl nad chlapcem dohled německý institut, protože byl po svých biologických rodičích Němec. Chlapcův německý původ poměrně značně ztížil jeho vzdělávání. Zprvu navštěvoval českou základní školu. Když však v roce 1939 vypukla druhá světová válka, byl nucen přejít do německé školy. Ve vyučování se potýkal s jazykovou bariérou. Rodina, ve které vyrůstal, byla totiž ryze česká. V roce 1945 se rodina Ludvíka Aulehly rozhodla chlapce adoptovat a Gustav přejímá příjmení Aulehla.
Při volbě Aulehlova povolání měla velký vliv posudková komise, která přihlédla k jeho výtvarnému nadání a umožnila mu umělecké sklony dále rozvíjet v pozici praktikanta u zkušeného stavitele Rudolfa Hudce. Bez velkých zkušeností a vědomostí ve stavařské profesi začal velmi dobře plnit úkoly, které mu byly zadány, a tak odstartoval dráhu projektanta, která se stala v následujícím životě hlavním zdrojem jeho obživy. V roce 1948 došlo ke znárodňování podniků, které soustřeďovaly více než padesát zaměstnanců. Soukromá firma pana Hudce zanikla hned v první vlně a na místo ní vznikly Československé stavební závody. Po reorganizaci v závodě byl Aulehla spolu s ostatními praktikanty poslán do tzv. pokračovací školy, obor zednictví. Už od počátku jevil zájem o studium na Vyšší průmyslové škole stavební v Olomouci. Po úspěšném vykonání přijímacích zkoušek byl přijat, avšak těsně před nástupem na studia byla škola přesunuta do Prostějova, kam musel dojíždět. Během studií v Prostějově mu však byla zjištěna otevřená tuberkulóza. Závažné onemocnění si vyžádalo dlouhodobé léčení a Aulehla byl nucen na určitou dobu studia přerušit. Po uzdravení pak dokončil studium v Brně. V této době se mu naskytla příležitost zaměstnání v Okresním stavebním podniku v Krnově s možností vlastního bydlení, bez váhání nabídku přijal.
Počátky fotografování Gustava Aulehly můžeme datovat krátce po ukončení druhé světové války, kdy ve svých 14 letech dostal první fotoaparát zn. LORD. Snad se právě tato skutečnost stala předzvěstí jeho pozdějšího zájmu o fotografii a fotografování vůbec. Tímto jednoduchým přístrojem fotografoval dění kolem sebe, z počátku však své příbuzné, sousedy a přátelé ze Staré Vísky. Už v této rané době se z něj stává všímavý pozorovatel s vyhraněným smyslem pro situaci a zároveň s konkrétní představou, k čemu by měl fotografický přístroj sloužit. S nostalgií a úctou dnes vzpomíná na Starou Vísku, kterou má velmi rád, neboť pro něj byla významným místem v rozvoji jeho osobnosti. Aulehla si postupem času stále více uvědomuje, že dokumentární fotografie je zajímavá právě tím, že nestárne a také to, že s časem roste její historická hodnota. Výhodou v jeho tvorbě byla skutečnost, že fotografie se stala především jeho koníčkem. Autor tak nebyl nucen své fotografické cítění měnit se změnami politického systému a podrobit se tak jako většina profesionálních fotografů vládnoucí moci, která počátkem 50. let začala značně ovlivňovat volnou tvorbu. Tato skutečnost však měla jako důsledek to, že většina Aulehlových děl nespatřila až donedávna světlo světa, neboť jejich prezentace na fotografických výstavách byla nemyslitelná.
Velkou část jeho fotografické sbírky tvoří snímky zachycující osudy a životní příběhy rodin z nižších sociálních vrstev a životy řeckých přistěhovalců. Fotografuje skutečný život kolem sebe i s jeho negativními obrazy doby a formou syrového dokumentu vytváří pravdivý, mnohdy nelichotivý obraz 50. a 60. let. Nevyhýbá se ani dokumentování politických změn, které mu v mnoha případech značně znepříjemnily život. Všechny tyto skutečnosti považoval za velmi důležité, neboť jedině tak mohl vytvořit komplexní a zároveň citlivý obraz doby.
Zpočátku fotografuje fotoaparátem značky Flexaret, ale ten po velmi krátké době vymění za mnohem pohotovější kinofilmový přístroj značky Wera. Zastával názor, že pro fotografování momentek bylo velmi důležité rychlé ostření s průhledovým hledáčkem. Ani tento přístroj však nesplňoval všechna důležitá kritéria, a tak ho po čase vystřídá vysněný fotoaparát Leica, který se stává nepostradatelnou součástí jeho každodenního života.
Gustav Aulehla patří mezi zastánce čisté fotografie. Jeho vzorem byl světově uznávaný tvůrce Henri Cartier-Bresson – francouzský průkopník tak zvané life photography a humanistické fotožurnalistiky, kterou reprezentovala tvorba agentury MAGNUM, jejímž byl v roce 1947 spoluzakladatelem. Podle něj má fotograf děj zachycovat v nejvýstižnějším momentu, z něhož nejlépe vyplývá jak to, co ho předcházelo, tak i to, co bude následovat, snímky vnějškově nepříliš dynamických a atraktivních témat běžného života, zobecňujících zobrazení lidských situací, emocí, životních hodnot. Aulehla se s tímto názorem plně ztotožňuje a snaží se fotografovat právě tímto způsobem. Samotnou obrazovou skladbu považuje za velmi důležitou. Stejně jako Cartier-Bresson, klade důraz na výtvarné kvality kompozice a odmítá dodatečné výřezy při zvětšování. Odmítá jakýkoli zásah do samotné fotografie, jakož i do fotografované skutečnosti. Manipulaci s fotografií považuje Gustav Aulehla za jakési násilí spáchané na člověku, neboť už to, že se postavíte a vyfotíte danou osobu, aniž máte její souhlas, mu působilo značné obtíže. Ještě nějakým způsobem manipulovat skutečnost – to bylo pro něj nepřípustné! Tvrdí, že fotograf musí umět předvídat a pokud skutečně často fotografuje, tak tyto zkušenosti získá.
Obává se totiž, že fotografie ztratí svou dokumentační hodnotu. Osoby fotografující tímto způsobem považuje Aulehla za zevlouny a uvádí: „Zevlouni jsou lidé, kteří určitý záběr vyfotografují jen proto, že je právě v daném okamžiku zajímavý, ale dále se osudem fotografované skutečnosti nezabývají a tvoří snímky bez hlubšího zamyšlení.“
Takto vytvořené snímky přirovnává k běžným fotografiím přivezené z nejrůznějších zájezdů či dovolených. Fotograf musí být bystrý, znát lidskou psychiku, protože ta mu napoví, zda záběr, který se otevírá v hledáčku fotoaparátu, ukáže právě ten oživující výtvarný nebo mnohdy ironický prvek, jenž dodá fotografii tu správnou hodnotu a to nejen z hlediska strohého dokumentu.
Autorské výstavy
- 1984 Okamžiky života, Výstavní síň Fotochema, Ostrava (CZ)
- 1989 Fotografie, Závodní klub ROH Karnola, Krnov (CZ)
- 1994 Lidé a doba, Starý klášter, Jablunkov (CZ)
- 1995 Město lidé a čas, Městský úřad, Krnov (CZ)
- 2005 Fotografie, Vlastivědné muzeum, Olomouc (CZ)
- 2006 Takoví jsme byli – fotografie z 60.–80. let, Kabinet fotografie v Domu
umění, Opava (CZ) - 2006 Takoví jsme byli – Pražský dům fotografie, Praha (CZ)
- 2006 Takoví jsme byli – Galéria Artotéka, Mestská knižnica, Mesiac
fotografie, Bratislava (SK) - 2007 Takoví jsme byli – Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava
(CZ) - 2007 Fotografien, Forschungszentrum fur historische Minderheiten,
Monat der Fotografie, Wien (A) - 2008 Sametové vzpomínky na stříbře, Výstavní síň městského muzea,
Krnov (CZ) - 2009 Fotografie 1957–1990, Flemmichova vila, Městské informační a
kulturní středisko, Krnov (CZ)
Účast na výstavách
- 1989 Fotografové Bruntálska, Okresní kulturní středisko, Bruntál (CZ)
- 1989 Česká amatérská fotografie 1945–1989, Bruselský pavilon, Praha
(CZ) - 2005 Česká fotografie 20. století, Galerie hlavního města Prahy –
Městská knihovna - 2008 Behind Walls. Eastern Europe Before and After 1989. Noorderlicht
International Photofestival, Fries Museum, Leeuwarden (NL) - 2008 Behind Walls. Eastern Europe Before and After 1989, Mesiac
fotografie, Dom umenia, Bratislava (SK) - 2009 Tsechische Fotografie des 20. Jahrhunderts, Kunst – und
Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland, Bonn (D)
