13. 7. 1621

Zatímco drtivý počet členů českých stavů, ale kupříkladu i těch slezských, pospíchal po bitvě na Bílé hoře s prosbami o odpuštění k císaři Ferdinandovi II., našli se i tací, kteří se nezalekli a nadále energicky pokračovali v ozbrojeném odporu. K takovýmto výjimkám patřil krnovský kníže z rodu Hohenzollernů, Jan Jiří Krnovský.

Jan Jiří Krnovský, poslední krnovský kníže z hohenzollernského rodu, v jeho případě šlo příslušníka braniborské kurfiřtské větve. Jednalo se o muže málo obratného v politickém kličkování, zato o to více zásadového, rázného a energického. To z něj činilo nepříliš obratného politika, zato velmi schopného vojevůdce.

Ostatně sami Habsburkové dali Janu Jiřímu najevo, jak na něj nahlížejí. Když byla po uzavření tzv. Drážďanského akordu 28. 2. 1621 vyhlášena císařem amnestie pro slezské účastníky českého stavovského povstání, Jan Jiří mezi omilostněnými chyběl. Během března shromáždil dosti kvalitní a dobře vyzbrojené vojsko o síle 12 000 mužů a přesunul se s nimi do niského knížectví, kde se jeho vojsko mohlo dobře zásobit na účet vratislavského biskupa.

Jan Jiří vytáhl z Nisy 13. 7. a bez odporu se zmocnil Krnova i Opavy. Jeho armáda měla zamířeno do Uher za Gáborem Bethlenem. Nezdar, kdy byla v noci 21. 7. v Raduni pobita jeho tělesná stráž, vyvážil kníže rychlou a energickou protiakcí, kterou završilo vítězství u Nového Jičína 24. 7. Jednotky Jana Jiřího opanovaly severovýchodní Moravu a spojily se s Bethlenem. Postupně se však kupily obtíže a ani zpočátku úspěšná ofenzíva v září 1621 úspěch nepřinesla. V listopadu díky Albrechtovi z Valdštejna získala iniciativu katolická strana a do konce roku se armáda Jana Jiřího zcela rozpadla. Sám Jan Jiří neustával v aktivitách až do své smrti roku 1624.

Odtud pak 13. 7. 1621 vyrazil k jihu, nejdříve do krnovského knížectví, a z Krnova přes Opavu dál do Horních Uher. Svůj úspěšný postup završil vítězstvím nad císařskými vojsky 25. 7. 1621 u Nového Jičína.

Obraz Antona Bergera Bitva u Nového Jičína roku 1621 vznikl až roku 1841, což vcelku nepokrytě potvrzuje zobrazení vojáků odpovídající reáliím první půle 19. století, nikoliv století 17. Poměrně naivně namalovaná scéna připomíná hořící stodoly na jičínském předměstí, které nechal Jan Jiří zapálit, a vraždění neapolských vojáků, které během vyjednávání pobili vojáci vítězného krnovského knížete. Ušetřeni zůstali němečtí mušketýři, kteří byli zahrnuti do armády Jana Jiřího. V pozadí je zobrazena pověst z Nového Jičína, dle níž se z celého vojska katolických sil zachránilo jen 7 vojáků, ve skutečnosti, nepočítáme li ušetřené mušketýry, uteklo z města na 50 jezdců se svým velitelem, plukovníkem Jeanem Gauchierem, strůjcem raduňského masakru.

Stal se tak pánem severovýchodní Moravy a měl volnou cestu do Horních Uher. Nyní byla cílem Vídeň, k níž měl táhnout společně se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem. Jenže spolupráce s  Bethlenem nefungovala, jak si Jiří představoval. Nejdříve jim postup zkomplikovalo neúspěšné obléhání Bratislavy, poté se jim nepodařilo dostat se na pravý břeh řeky Moravy. Obzvláště nepříjemná byla porážka u Olomouce, kterou srdnatě hájil Albrecht z Valdštejna. Právě on měl lví podíl na konečném neúspěchu tažení Jana Jiřího Krnovského. Na konci roku 1621 se již špatně zásobovaná armáda Jana Jiřího rozpadala a ten ji nakonec raději rozpustil. S hrstkou nejbližších spolupracovníků se uchýlil do Košic, kde připravoval pokračování bojů proti císaři.

Jezdecká pečeť Jana Jiřího