14. 9. 1871
českému sněmu předloženy fundamentální články
Od počátku roku 1871 se vláda tzv. Předlitavska pokoušela najít dohodu s Čechy, což by uklidnilo vnitřní poměry monarchie. Po neúspěchu Alfreda Potockiho se pokusil o nová jednání hrabě Karel Hohenwart, jehož vláda zahájila jednání s českými vyjednavači 21. 2. 1871. V létě 1871 se podařilo jednání úspěšně uzavřít, za české politiky se na jejich výsledku podíleli tzv. staročeští politici. Výsledkem bylo 18 základních článků o česko-rakouském vyrovnání, do českých dějin vešly pod označením jako tzv. české fundamentálky, jelikož šlo o základní čili fundamentální články vyrovnání. Byť šlo o kompromis, více ústupků učinili čeští vyjednavači. Jednak ustoupili z požadavku, aby všechny české země tvořily autonomní celek s císařem v čele, fundamentálky se týkaly pouze Čech bez Moravy a Slezska. Druhým ústupkem byl souhlas s vytvořením uzavřených německých oblastí v pohraničí a faktické rozdělení Čech na české a německé území. Navíc se nemělo jednat o „trialismus“, ale o jakýsi subdualismus, Čechy by rozhodně neměly takové postavení jako Uhry. I přesto všechno měly fundamentálky potenciál saturovat české politické požadavky a byly by nemalým úspěchem české národnostní politiky. Místodržící Bohuslav Chotek je tak 14. 9. 1871 předložil českému zemskému sněmu, kde byly bez problémů schváleny. Konference ze všech ministrů monarchie je však neschválila. Proti se stavěli jednak čeští Němci, neboť ti pražští či jihlavští by se ocitli v „českém státě“. Rozhodně proti byli také Maďaři, kteří tušili, že český úspěch by podpořil nemaďarské národy Uher, aby se také dožadovaly zrovnoprávnění, což Maďaři značně netolerantně odmítali. A proti bylo i v lednu 1871 sjednocené Německo. To mělo ve středoevropském prostoru vlastní plány, mimo jiné i s Rakouskem, a jakákoliv politická práva Čechům jim byla proti srsti. Později se proti fundamentálkám vyslovili i radikálnější čeští politici, tzv. mladočeši, kteří je prohlásili za zradu na českém státním právu. Tak skončil jeden z nadějných pokusů na politické dohodě Čechů s Rakousko-Uherskem.
Ministerský předseda Karl Hohenwart si jako hlavní cíl vytkl urovnat vztahy s Čechy. Zdálo se, že způsob našel. Vše však zhatil odpor Němců, a to nejen těch „domácích“, ale také zahraničních v podobě sjednocené velmoci – Německého císařství. Silný odpor proti fundamentálkám vyvinuli ale také Maďaři. Krch fundamentálek přinesl i pád Hohenwartově vládě.
Mladý František Palacký, první český profesionální historik, a význačný politik nejen roku 1848. Již za svého života získal označení Otec národa, v politice zastával nesmlouvavé principy a nerad činil kompromisy. Pod fundamentálkami a pokusem o česko-rakouské vyrovnání, byl pochopitelně podepsán také.
Vůdcem české politiky byl od roku 1861 František Ladislav Rieger (1818–1903). Ostatně, jeho úloha mu vynesla přízvisko „Vůdce národa“, což jen podtrhoval fakt, že byl zetěm Františka Palackého.
Bohuslav hrabě Chotek (1829–1896) se věnoval diplomatické kariéře. V roce 1871 byl však jmenován místodržitelem v Čechách, a z této pozice se podílel na přípravě fundamentálních článků. Jednou z jeho dcer byla Sofie Chotková, manželka následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este.
Císař původně přislíbil českou korunovaci, coby završení rakousko-českého vyrovnání, což se objevilo v královském reskriptu českému zemskému sněmu 12. 9. 1871. Po pádu fundamentálek byla slova reskriptu slavnostně tištěna coby „pamětní tabulky“, které se záhy objevovaly na veřejných budovách, v kostelech, domácnostech i hospodách.
V míře odporu a výsměchu císařovým slovům zašli brzo Češi ještě dále. Tehdejší mediální magnát J. S. Skrejšovský nechal císařův reskript z 30. 10. 1871, jímž bylo prakticky rakousko-české vyrovnání pozastaveno, tisknout na toaletní papír. Zobrazený exemplář dokládá, že byl použit ke svému primárnímu účelu… Právě až poté, co mnozí výtečníci zasílali takovéto exempláře místodržitelství, úřadům, a jeden dokonce doputoval až k císařskému dvoru, zasáhla policie, a veškeré výtisky takovéhoto toaletního papíru zabavila. Přitom císař nebyl hlavním viníkem krachu česko-rakouského vyrovnání.
