6. 1. 1622
Když 6. 1 1622 ratifikoval po Gáboru Bethlenovi mírová ujednání z Mikulova z 31. 12. 1621 i sám císař Ferdinand II., bylo tím dočasně ukončeno nepřátelství mezi císařem a sedmihradským knížetem Bethlenem. Tvrdou ránou však byl tento mír pro krnovského knížete, Hohenzollerna Jana Jiřího.
Gabriel Bethlen, též Bethlen Gabor, sedmihradský kníže, spojenec českých stavů i Jana Jiřího Krnovského. Mědirytina ze 17. století.
Ten se, na rozdíl od většiny českých stavů, nezalekl po prohrané bitvě na Bílé hoře dalších bojů a odporu proti císaři. Dlouho operoval v Lužici a ve Slezsku, 13. 7. 1621 pak se svým vojskem vytrhl z Nisy a přes Krnov a Opavu mířil k Jablunkovskému průsmyku a do horních Uher. V horních Uhrách, na území dnešního Slovenska, trvaly boje mezi císařskými vojsky a vojsky sedmihradského vévody Gábora Bethlena, který musel po porážce českých stavů na Bílé hoře ustupovat, na druhou stranu jej nedokázala císařská strana vojensky vyřadit. Tlak císařských však donutil Bethlena k povolnosti, a v lednu 1621 bylo uzavřeno mezi Bethlenem a císařskou stranou příměří. Jenže mírová jednání selhala a v únoru 1621 propukly boje nanovo. Císařští zpočátku postupovali a dosáhli úspěchů dobytím některých míst, Skalice, Děvína, v květnu dokonce dobyli Prešpurk (dnes Bratislava), pak se ale jejich postup zastavil u Nových Zámků, tehdy jedné z nejmodernějších pevností na Slovensku. 10. 7. 1621 pak zde zaznamenali císařští citelnou ztrátu, když v bojích padl sám vrchní velitel císařských, Karel Bonaventura Buquoy.
Prešpurk (Pressburg), dnešní Bratislava, byl hlavním městem tzv. Královských Uher od poloviny 16. století. Koncem léta 1622, v držení císařských, sehrál neblahou úlohu v plánech Jana Jiřího a Bethlena.
Krátce nato zahájil své tažení Jan Jiří Krnovský, kterému již na základě spojeneckých dohod poslal v půlce června Bethlen vstříc jezdecký oddíl o síle 2 000 mužů na ochranu pěchoty. Před koncem července zahájil postup i sám Bethlen se svými hlavními silami, ač nebyly ještě plně shromážděné. Po příchodu vojska Jana Jiřího se oba spojenci pokusili dobýt Prešpurk, zde však zaznamenali první neúspěch. Zdatně se bránící posádce vydatně pomáhaly císařské síly, které se koncem jara pod tlakem bethlenových jednotek stáhly na Žitný ostrov.
Mapka zobrazující průběh vojenských tažení od jara 1622, kdy v bojích na Slovensku útočili císařští, aby se v létě definitivně stáhli na Žitný ostrov, zatímco ze Slezska vytrhl Jan Jiří Krnovský, posléze následován Valdštejnem.
1. září oba spojenci přerušili neúspěšné obléhání a třemi proudy zaútočili na Moravu. Ačkoliv dosáhli nejednoho dílčího úspěchu, v průběhu zářijových a říjnových bojů si nedokázali probojovat cestu přes řeku Moravu, na níž všechny přechody dokázal včas zabezpečit pro císařskou stranu Albrecht z Valdštejna. Když začalo být zřejmé, že boje váznou na mrtvém bodě a nepřinesou pokračování tažení k Vídni, natož aby se ji podařilo dobýt, což byl hlavní cíl celé spojené akce Bethlena a Jana Jiřího, začala Bethlenovi docházet trpělivost. Navíc žádná pomoc protihabsburským silám nepřicházela, začaly docházet zásoby i peníze a bylo jisté, že již nikdo jiný je vojensky nepodpoří. Bethlen tak prostřednictvím kardinála Ditrichštejna začal separátně vyjednávat o míru, navíc začal své jednotky stahovat k Uherskému Brodu, čímž nadále komplikoval už tak těžkou situaci Jana Jiřího. Jan Jiří sám našel v sobě dost sil, aby se ještě zmobilizoval k rázné akci. V půlce října nasměroval své jednotky k útoku na Olomouc, jejíž případné dobytí by poskytlo výtečnou základnu pro znovunabytí sil i další akce. Císařská strana však záměry krnovského knížete pochopila a zejména díky energickému jednání Albrechta z Valdštejna se na ně dokázala připravit. 12. 11. 1621 byl zahájen útok na Olomouc, ztroskotal však po mnohahodinových lítých bojích na olomouckých hradbách, kde pomáhali obráncům odolat sami vojevůdci Albrecht z Valdštejna a Torquato Conti. Poté se již armáda Jana Jiřího definitivně hroutila. Sám Bethlen zahájil první jednání s císařskou stranou již dokonce 10. 10. 1621 na zámku v Mikulově, mír byl dohodnut teprve 31. 12. 1621.
Mapka zachycující situaci na podzim 1622, kdy se celá akce protihabsburských spojenců zvolna hroutila. Marné pokusy zejména armády Jana Jiřího proniknout na pravobřežní Moravu.
Císařská strana se zavázala zaplatit Bethlenovi 50 000 zlatých (původně požadoval 200 000), souhlasila s tím, že bude vládnout v Sedmihradsku a části východního Slovenska, uherská šlechta podporující Behtlena měla zaručena amnestii. Kompenzaci dostal Bethlen také v podobě Opolského a Ratibořského knížectví, která mu ale nezůstala dlouho. Na oplátku Bethlen, krom toho, že ukončil boje s císařem, se zřekl titulu uherského krále a vzdal se území drženém na severním Slovensku. Krnovský kníže a jeho spojenci z řad českých stavů, kteří pod jeho velením pokračovali v boji, se však žádného omilostnění nedočkali, císař dal jasně najevo, že jsou pro něj úhlavními nepřáteli, s kterými se hodlá vypořádat po svém. A Bethlen, který získal nemálo, s tím souhlasil. Na nějakou dobu tak skončily boje císaře a Bethlena, což nadále zhoršovalo situaci protihabsburských sil, a ve velmi zlé situaci se ocitl Jan Jiří Krnovský. Bez vojska a prakticky sám bez spojenců, se nakonec uchýlil na východní Slovensko za Bethlenem. V dalším pokračování bojů mu zabránila až smrt.
