V roce 1872, kdy do Krnova dospěla železnice a byla zbourána Horní brána jako poslední z krnovských bran, došlo také k velké stávce textilních dělníků. Téma boje dělníků za lepší životní podmínky komunistický režim velmi rád zdůrazňoval a glorifikoval natolik, že jej v očích většiny současné laické veřejnosti takřka zdiskreditoval. Pravdou však zůstává, že podmínky dělníků jak v 19., tak nezřídka i v první půli století 20. vskutku nebývaly růžové. Pracovní doba byla výrazně delší, než jak je tomu v současnosti u nás standardem. Za práci dělníci dostávali zaplaceno, avšak výdělek nezřídka sotva pokrýval základní potřeby. Komu by se nechtělo „prosívat“ skutečná historická fakta a propagandu v literatuře vydané před rokem 1989, či vyhledávat a studovat mladší, propagandou nezatíženou literaturu, lze doporučit projekt České televize Dovolená v éře páry. V této „doku reality show“ byly účastníkům v připraveném areálu záměrně dočasně nastaveny, s drobnými výjimkami (např. povolení současných zubních kartáčků a zubní pasty pro vykonávání ústní hygieny), životní, pracovní a sociální podmínky na úrovni, jakou ji zažívali dělníci a dělnice po polovině 19. století. Nejen samotní účastníci, ale i diváci se mohli přesvědčit, že dělnický chlebíček přes sto a více lety býval častokrát doopravdy dosti tvrdý a pramálo chutný.
Kolorovaná pohlednice z počátku 20. století. Četné kouřící komíny a objekty továren dokládají, že Krnov se ještě před koncem 19. století stal městem továren, tudíž i městem dělníků…
Krnov zasáhla průmyslová revoluce naplno krátce po polovině 19. století, kdy v Krnově začaly stále rychleji a v hojnějším počtu přibývat továrny. S těmi přicházela nejen konjuktura a rozvoj Krnova po všech stránkách, ale také rostoucí počet dělníků. Ti, stejně jako kdekoliv v monarchii, ale nakonec i jinde ve světě, se začali domáhat většího podílu na průmyslnickém bohatství a blahobytu, který přitom velmi výrazně pomáhali vytvářet. Někde byli páni průmyslníci poměrně osvícení a filantropičtí, a sami přicházeli se způsoby, jak dělníkům pro ně pracujícím pomáhat – formou aspoň menších příspěvků na děti, podporou dětí na studiích, výstavbou či financováním na tu dobu solidního bydlení, které pak dělníci se svými rodinami získávali zdarma či za výrazně dostupnějších podmínek aj. Jinde naopak nechtěli majitelé podniků o zvyšování mezd a zkracování pracovní doby ani slyšet. Dělníci, kteří si brzo začali uvědomovat své množství a sílu, tak přicházeli s tvrdšími postupy, jako byly stávky, manifestace, někdy ale přímo nepokoje. Na politickém poli přitom od poloviny 19. století začala nižší společenské vrstvy zastupovat sociální demokracie, která jako jedna z mála stran dokázala často překračovat i hranice národností, které přitom monarchii nakonec zcela rozbily.
Pozice sociální demokracie v Krnově byla natolik silná, a týkala se tak velkého množství lidí, že si mohla nechat vystavět monumentální sídlo na březích řeky Opavy. Dodnes dělnický dům, který dnes známe daleko více jako kino Mír, patří k výrazným dominantám Krnova.
Nebylo divu, že vzhledem k rostoucímu počtu dělníků se Krnov záhy stával jednou z bašt sociální demokracie ve Slezsku. Manifestace dělníků a jejich stávky se před koncem 19. století začaly stávat koloritem společenského dění v Krnově. Stávka v 24. 4. 1872 byla jednou z takových, trvala přitom až do konce května. Dělníci nepožadovali nic menšího, než vyšší mzdy a desetihodinová pracovní doba. V čele stávky stál Hugo Schmidt, jeden z nejvýraznějších německých politiků sociální demokracie v regionu, jenž se v Krnově dlouho těšil značné úctě.
Hugo Schmidt patřil k nejvýraznějším postavám německém sociální demokracie nejen v Krnově, ale v celém regionu. Pozici této strany, ale také osobnosti tohoto muže a významu, jakého dosáhl, připomínal i náhrobek Schmidtovi, který stával na krnovském hřbitově. Později jej, coby připomínku „levičáka“ zničili nacisté.
