Jedním ze zásadních přelomů dějin jak českých zemí samotných, tak především Krnova, představovaly války mezi Rakouskem a Pruskem o Slezsko, které nakonec vždy skončili pruským vítězstvím a trvalým připojením celého Dolního Slezska, Kladska a většiny Horního Slezska k Prusku.
Po necelých sto letech, poprvé od skončení třicetileté války, se české země opět staly hlavním bojištěm. Mapa válečných akcí během 1. a 2. slezské války, nazývaných také válka o rakouské dědictví.
Císař Karel VI. Habsburský, který byl zároveň českým králem, vynaložil během své vlády značné úsilí, aby dosáhl uznání nástupnictví pro svou nejstarší dceru Marii Terezii. Krátce po jeho úmrtí se to ukázalo jako zcela marné. O „rakouské dědictví“ se přihlásilo vícero evropských států, na Slezsko si dělalo zálusk mimo jiné Pruské království. V tomto velmi chudém státu s málo úrodnou půdou sousedícím na severu právě se Slezskem nastoupil krátce před Marií Terezií rovněž mladý král Fridrich II., který po svém otci zdědil výbornou, byť v bojích ještě nezkušenou, armádu. Neváhal, a poté, co 26. 10. 1740 dorazila z Vídně zpráva o smrti Karla VI., započal Fridrich II. okamžitě s přípravami na válku.
Pruská pěchota v boji. Armáda, kterou jako svůj nákladný koníček vybudoval pruský král Fridrich Vilém I., se jeho syn Fridrich II. rozhodl efektivně využít. Svým způsobem to bylo jedno z nejlepších dědictví, které mu jeho otec zanechal.
Už 16. 12. 1740 vpadli Prusové do Slezska s armádou v síle 27 000 mužů a 42 děl. Posádky rakouské armády byly slabé, neboť drtivá většina rakouské armády přebývala v Uhrách. Výrazněji na odpor se postavily pouze relativně moderní pevnosti Hlohov, Kladsko, Nisa a Břeh, které museli Prusové obléhat. Zároveň s vpádem do Slezska zahájili Prusové jednání s Marií Terezií, kdy jí Fridrich II. nabízel ochranu a spojenectví za to, že mu bude Slezsko ponecháno.
Reprezentativní portrét Marie Terezie z roku 1755. Do pár měsíců od svého nástupu na trůn po náhlém a neočekávaném skonu svého otce musela prokázat mnohé panovnické kvality a uhájit samotnou existenci monarchie.
To Marie Terezie rozhořčeně odmítla, když v tutéž dobu již pruská armáda mašírovala Slezskem. Jednání definitivně ztroskotala, když byl 21. 1. 1741 odvolán z Berlína rakouský velvyslanec. Zároveň již před koncem roku 1740 shromažďoval vrchní velitel habsburských vojsk Reinhard Wilhelm Neipperg rakouské síly u Olomouce.
Rakouská pěchota v boji. Přestože měla rakouská armáda bohaté bojové zkušenosti z válek s Turky, pruská armáda ji uštědřila lekce z efektivity a modernosti. Už za sedmileté války (1756–1763) byla rakouská armáda té pruské velmi vyrovnaným soupeřem a získala část ztracené prestiže, k vítězstvím na Pruskem to ale nevedlo.
Na konci zimy 1741, daleko dříve, než Prusové očekávali, vytrhli Rakušané do Slezska. Nejdříve osvobodili z obležení Nisu a odtud zamířili k obléhanému Břehu. Fridrich II. rychle zkoncentroval své síly a 10. 4. 1741 se postavil Rakušanům u Molvic poblíž Břehu. Prusové měli 23 400 mužů s 53 děly, Rakušanů bylo 16 000 a disponovali pouze 19 kanony, byli to však ostřílení veteráni z bojů s Turky v Uhrách. Bitva začala pro Rakušany skvěle, neboť prudký útok zkušenější rakouské jízdy zahnal tu pruskou na útěk i se samotným králem Fridrichem II. Velení pruské armády se tak ujal maršál Schwerin, a ten svým protiútokem pruské pěchoty převálcoval rakouskou a v bitvě zvítězil.
Bitva u Molvic z 10. 4. 1741 byla ranou rakouské vojenské prestiži, zatímco ta pruská letěla strmě vzhůru. Přitom Rakušané zahájili bitvu úspěšně a nechybělo zřejmě zas tak mnoho, aby vše bylo jinak.
To bylo pro Rakousko nepříjemným políčkem, navíc se okamžitě plně aktivizovala protihabsburská koalice pod vedením Francie s plány, jak si účastníci Rakousko rozdělí. Na podzim 1741 dobyli za pomoci Francouzů Bavoři téměř celé Čechy, Fridrich II. se však nechtěl o svou kořist dělit, navíc byl znechucen intrikami spojenců, a 9. 10. 1741 uzavřel s Rakušany příměří. Ti napnuli veškeré síly proti Francouzům a Bavorům. Dařilo se jim však až příliš, a tak Fridrich II. v prosinci 1741 vstoupil s vojskem o síle 34 000 mužů na Moravu. Dospěl až k Brnu, to se ale úspěšně bránilo.
Na jaře 1742 se Prusové dozvěděli, že se ve východních Čechách formuje nová rakouská armáda, a vytáhli ji vstříc. Obě vojska se střetla 17. 5. 1742 u Chotusic západně od Chrudimi. Obě armády měly 28 000 vojáků, Prusové dvojnásobný počet děl. Pruská armáda rozhodně zvítězila, a Marii Terezii nezbývalo, než se jednoho z nejsilnějších protivníků zbavit jiným způsobem. Ač nerada, přistoupila na mírová jednání, s čímž souhlasil i Fridrich II., který se i přes vítězství necítil zcela jistý svými zisky. 11. 6. 1742 uzavřely obě strany předběžný mír ve Vratislavi – tzv. preliminiář, který byl 28. 7. 1742 definitivně stvrzen v Berlíně.
Bitva u Chotusic byla již poměrně jednoznačným úspěchem Pruska. Zdokonalená pruská jízda zahájila drtivý útok, vše pak dokonala pruská pěchota, která své kvality prokázala již v předešlém roce.
Marie Terezie se konečně mohla soustředit pouze na ostatní protivníky, ztratila však celé Dolní Slezsko, Kladsko a většinu Horního Slezska, z níž jí zůstalo jen Těšínské knížectví a část krnovského, opavského a nisského knížectví. Po stanovení nové státní hranice mezi oběma státy se tak Krnov stal poprvé v historii hraničním městem, jímž už koneckonců zůstal dodnes.
