Ve slezském Falkenberku 13. 9. 1422 vévoda Jan II. Opavsko-Ratibořský z vedlejší větve Přemyslovců, zvaný pro svou prudkou, vznětlivou a nebojácnou povahu Železný, potvrdil reprezentaci krnovské městské rady všechna privilegia a výsady, jimiž byl Krnov dříve nadán. Stalo se tak poté, když 15. 3. 1422 přísahal Jan II. v Kroměříži Zikmundovi Lucemburskému věrnost z Krnovska, čímž vévoda završil své 38 let trvající úsilí o znovuzískání Krnovska. V roce 1384 jej totiž, coby 24letý mladík, musel prodat, aby zaplatil alespoň část dluhů, které mu zanechal jeho otec Jan I.
Lenní přísaha Zikmundovi Lucemburskému zachycená v ilustrované kronice Ulricha von Richentala. Vnější kulisy lenních přísah mívaly různé podoby, zde zachycena poměrně prostá forma. Akt potvrzování privilegií městu novým zeměpánem byl v zásadě to samé. Zástupci města svou žádostí o potvrzení privilegií zároveň obnovovali přísahu zeměpánovi, tudíž podoba rituálu byla rovněž podobná.
Dnešnímu čtenáři bude zřejmě význam aktu potvrzení privilegií městu Krnovu Janem II. unikat. Přitom to byl akt významu vskutku nemalého, a nešlo zde pouze o to, že se pánem Krnova a Krnovska opět stal člen rodu, který zde vládl téměř přes dvě století a odvozoval svůj původ od českého krále Přemysla Otakara II.
Vyobrazení obnovování lenních přísah do rukou Václava IV. roku 1389 (vlevo) a Zikmunda roku 1437 v Chebu (vpravo) zachycuje kronika Pankráce Engelharda z roku 1560. K tomuto aktu docházelo buď v sídle panovníka, nebo během návštěv jednotlivých hradů a měst.
Ve středověku, ale ještě také v raném novověku, měly na rozvoj a fungování samotného města i jeho společnosti zásadní dopad soubory právních norem, jež kodifikovala jednotlivá městská privilegia, udělovaná městu zeměpánem – šlechticem, vévodou či knížetem, církevním hodnostářem či samotným panovníkem. Byl to jeden ze základních pilířů, který zajišťoval ochranu městských svobod, upevňoval dosavadní práva, zaručoval kontinuitu v dosavadním vývoji města. Zároveň také chránil obyvatele města, zejména ty plnoprávné, před vnějším světem a vymezoval je vůči ostatnímu, zejména venkovskému obyvatelstvu. Tato privilegia uděloval zeměpán městům zpočátku ústní, později již písemnou formou. Jejich platnost se zpravidla uváděla „na věčné časy“ či „pro trvalé užívání“. Realita však byla taková, že se skonáním jejich vydavatele, který byl v privilegiích vždy jmenován, dočasně teoreticky končila i platnost těchto privilegií. V případě, že by se města a měšťané potřebovali na tato privilegia odvolávat, hrozilo, že jejich platnost bude zpochybněna s tím, že autorita, která je vydala, je již nezaštiťuje a není třeba je tak respektovat. Tato právní bezprizornost bývala často vyřešena poměrně rychle a jednoduše tím, že městská reprezentace předstoupila před nového pána. Ten privilegia městům zpravidla potvrdil, a ta opět nabyla platnosti, jsouce zaštítěna autoritou nového zeměpána. Akt potvrzení starších výsad byl oboustranný a měl svůj význam i pro nového zeměpána, ať se ujímal vlády nad konkrétním městem jakožto dědic, či nový vládce nabytého území. I zeměpán zpravidla toužil krátce po svém nastoupení znovu stabilizovat situaci a zajistit si klid a oddanost svých poddaných. Městské samosprávy navíc už svou žádostí o potvrzení privilegií činily vstřícný krok, jímž nabízely svou loajalitu. Zeměpán tak v naprosté většině případů vyhověl, někdy dokonce městská práva rozšířil udělením nějaké další výsady, či „polepšením“ výsady již dříve udělené.
Mapa dělení historického Opavska mezi syny Mikuláše II. Opavského. Území Jana I. bylo nedlouho poté zmenšeno ještě o Hlubčicko, kde vládl Mikuláš III. V takové podobě čtvrtinu Opavska zdědil také Jan II.
(převzato z publikace Slezsko v dějinách českého státu I.)
