Na posmrtný život, duši, a možnost návratu duší do světa živých v určitou dobu či dny věřili lidé od pradávna, a to napříč kulturami a náboženstvími. S tím byla spojená také úcta k mrtvým předkům a vzpomínání na ně. Různé předkřesťanské vlivy antického Říma, Keltů, Germánů, u nás i starých Slovanů do nemalé míry překryla, a částečně zřejmě absorbovala víra křesťanská. Ještě v průběhu raného středověku byl ustanoven svátek Všech svatých slavený 1. listopadu, na nějž v našem prostředí navazuje 2. listopadu Památka zesnulých – Dušičky. Hlavní náplní tohoto už spíše lidového svátku je poklidné rozjímání, u věřících modlitby, za zesnulé blízké. To obyčejně spojujeme s návštěvou hřbitova, kde ozdobíme hroby, popřípadě jim věnujeme i další péči.
K projevu úcty k zesnulým patřií také péče o hroby a jejich slavnostní zdobení. To je ale typické až pro současnost a nedávnou historii, dříve se hroby pouze obložily drny.
Po roce 1989, kdy jsme se po víc jak čtyřiceti letech otevřeli západnímu světu, a také jeho zboží a konzumu, vyvstal zvolna Dušičkám silný soupeř – Halloween. Ten se svým rozpustilým skotačením, dýněmi, maskami a strašením snáze získává sympatie zejména mladších ročníků a dětí, pro něž je někdy halloweenská forma zábavnější. Přitom Halloween i Dušičky mají stejné kořeny, předkřesťanské i křesťanské. Ostatně výraz Halloween vznikl z výrazu All Hallow´s Eve – předvečer Všech svatých, slaví se ale již 31. 10. Jeho pravlastí je Irsko, které si (i přes silnou a včasnou christianizaci již na prahu raného středověku) uchovalo nejvíce keltských zvyků. Silná přistěhovalecká vlna Irů do USA během 19. století přenesla i Halloween, který si v USA získával brzo silnou oblibu. Když se do všeho vložila komerce – jak typické pro USA – nejenže halloweenské zvyky nezničila, ač některé upravila či významově drobet posunula, ale dodala jim naopak energii, aby Halloween zcela ovládl anglosaský svět, a začal se zvolna šířit i jinam. Zdá se, že naše klidné a hloubavé Dušičky nemohou tomuto svátku příliš konkurovat. To je ale velký omyl! Musíme se však ponořit do etnografie. Když tak učiníme, bude pro mnohé překvapení, jak košatě naši předci kdysi Dušičky slavili, a že Dušičky ve své původní lidové formě rozhodně měly potenciál směle se Halloweenu postavit.
Základem Dušiček byly vždy zádušní mše a modlitby za mrtvé.
Samozřejmě, že základem Dušiček byla mše svatá za zemřelé, cesta na hřbitov, modlitby za zemřelé blízké a úcta k nim. Jenže člověk si ke každému svátku brzo přidal řadu zvyků a obyčejů, kterými daný svátek slavil, a to jak sám, tak v konkrétní komunitě. V prvé řadě se žádný lidový svátek neobešel bez nějakého svátečního pokrmu či pochutiny. Tím bylo v případě dušiček speciální sváteční pečivo, kterému se říkalo dušičky, kosti svatých, boží kosti, či třeba svaté rohlíky. Často mělo tvar překřížených lidských kostí, někdy zahnutého rohlíku. Pekla se buď slaná, nebo sladká varianta. Pokud šlo o sladké pečivo, sypalo se cukrem, plnilo povidly, marmeládou nebo tvarohem, popřípadě se také sypalo mákem. Také bylo možno takové pečivo v době Dušiček koupit u pekařů. Ještě v meziválečném období se na Dušičky jedlo takové pečivo místo „všedního“ i ve velkých městech. Bylo běžné tímto pečivem obdarovávat žebráky, děti a sociálně slabé. V mnoha krajích bylo běžné, že děti obcházely ves a koledovaly – odměnou jim bylo právě dušičkové pečivo, v polovině 20. století se objevovaly i cukrovinky a třeba čokoláda. Občas hospodyně pekly pečivo dvojí kvality, ze světlé mouky pro nejbližší rodinu, z tmavé pro koledníky a na rozdávání.
Dušičkové pečivo bylo variabilní nejen svými názvy, ale také vzhledem a chutí. (zdroj: pekarnomanie.cz)
Sama katolická církev říká, že na svátek Všech svatých lze zmírnit utrpení duší v očistci modlitbami, ty dokonce mohly zrušit trest, pro který duše dlely v očistci. To se mísilo s lidovou vírou, že v noci z 1. na 2. listopad přicházejí mrtvé duše navštívit své žijící příbuzné, s vírou v ochranný či škodlivý vliv mrtvých, které je třeba si naklonit. Prakticky to naši předci řešili řadou obyčejů. Bylo zvykem pít nebo na sebe stříkat studené mléko, což mělo ochlazovat trpící duše či hasit jejich žízeň. Ze stejného důvodu bývalo studené mléko lito do ohně. Běžné bylo ponechávat na stole zbytky jídla, nebo bylo jídlo do ohně rovnou vhazovat, na přilepšenou duším v očistci. Za okny byly ponechávány rozžaté lampy, aby duše snáze našly příbytek svých příbuzných. Do lamp se dávalo místo oleje máslo, kterým si údajně mohly duše namazat popáleniny. Jindy se máslo vhazovalo či lilo do ohně. Kromě lamp pro označení a osvětlení cesty se používaly i vydlabané řepy, v polovině 20. století v některých vsích začali používat vydlabané dýně. Naši předci dávali vydlabaným dýním či řepám obličejovou formu, vkládali do nich ale barevný papír, který dodal světlu svíčky ještě barevný nádech. Že vám to něco připomíná? Ne dosti na tom. Děti takovéto lampičky z řepy či dýní používali ke strašení, buď venku v okolí domů, nebo je dávaly zvenčí do oken, a říkaly jim bubák.
Světlo svíček a lamp mělo pomáhat duším najít cestu k příbytkům jejich příbuzných. Zároveň také symbolizovalo věčný život. (Joža Uprka, konec 19. stol.)
Lampu vytvořenou z dýně znali i naši předci, aniž by si tento zvyk brali z anglosaského Halloweenu. (Joža Uprka, konec 19. stol.)
Byť základní forma Dušiček měla vždy poměrně pietní, decentní formu, neznamená to, že by se naši předci vyhýbali strašidelným historkám, ač měly zpravidla nějaký mravokárný podtext. Hojná bývala pověra, že když na Dušičky prší, budou umírat děti, či že to znamená pláč dětských duší. Jinde platilo, že prší proto, jelikož trestané duše již nesvedou zadržet vodu v dešťových mracích. V některých končinách se tak vypravovala zkazka o muži jménem Horák, který zaříkáváním dokázal rozhánět dešťové a bouřkové mraky, a zabránit dešti, či jej ukončit. Když tak jednou právě na dušičky opět rozháněl mraky, aby přestalo pršet, rozestoupily se prý mraky přímo nad Horákem, a on spatřil, jaké utrpení působí zemřelým duším, když je svým zaříkáváním nutí dále zadržovat vodu. To jej šokovalo natolik, že toho okamžitě zanechal, a již nikdy se ke svému umění nevrátil. Poučení? Inu, když prší, je to patrně vůle boží, a obyčejný smrtelník se s tím má smířit. Pokud by si přeci jen přál, ať pršet přestane, má se obracet na Boha a nechat řešení na něm, nikoliv něco zkoušet sám.
Časté byly rovněž příhody o procesích zemřelých duší v noci po svátku Všech svatých, oděných do bílé, či průsvitných osob, a to zpravidla tam, kde si na ně živí nevzpomněli modlitbami. Jakmile se tamější lidé napravili, procesí se již nezjevovala. Předmoderní člověk se smrti a mrtvých přitom výrazněji nebál, s návštěvami mrtvých se počítalo. Smrt patřila k životu a řádu světa, a třeba středověký člověk se na ni nezřídka patrně těšil, když smrtí mělo přijít vykoupení z těžkého pozemského života. Obavy vzbuzovali zemřelí nepřirozenou smrtí. Násilná smrt, smrt v nízkém věku, vlastní rukou či za zvláštních okolností, taková smrt byla proti řádu. Tzv. umrlci přicházeli lidi strašit, nebo jim dokonce mohli škodit. Chránit se proti nim bylo možno posvěcenými předměty.
Lidé se přirozeně mrtvých nebáli, strach vzbuzovali zemřelí nepříznivou smrtí, jejichž duše zpravidla po smrti neměly klid. Ještě větší strach než tzv. umrlci čili revenanti vyvolávali upíři.
Mezi oblíbené kraťounké strašidelné zkazky patřily údajné příhody, kdy byla nějaká osoba vzbuzena v noci na dušičky klepáním na okno či na dveře. Když se dotyčný či dotyčná oblékli a vyrazili ven z obydlí do tmavé noci, nikoho nepotkali. V mnoha variantách se hojně v mnoha oblastech vyprávěla příhoda o postarší paní či ovdovělé kmotře:
Ta se jednou po svátku Všech svatých probudila, a maje za to, že je už ráno, vyrazila do kostela na mši. Když se ke kostelu blížila, bylo již poměrně zdáli vidět, že je osvětlený. Nebožačka se zastyděla, že jde určitě pozdě, a po příchodu do kostela se ani příliš nerozhlížela a rychle usedla, klopíc zrak, na první volné místo v nejbližší lavici. Až po chvíli ji přepadl zvláštní pocit a začala se pokradmu rozhlížet po ostatních. Bylo jí divné, že některé tváře, které zahlédla, jí byly poněkud povědomé, jiné vůbec. A pak si to uvědomila. Všichni zde sedící byli již nějakou dobu mrtví! Zatímco se šokovaně rozhodovala, co si počít, přitočila se k ní před ní sedící bývalá sousedka s varováním, že svou přítomností ruší mrtvé, kterým tuto noc kostel patří, aby ihned bez ohlížení odešla, jinak ji po skončení mše mrtvé duše roztrhají. Vyděšená žena tak učinila, když však byla v bráně hřbitova, v jehož centru kostel stál, přepadla ji zvědavost a ohlédla se. V tu chvíli se strhla vichřice, která jí sebrala z krku šál. Nebohá žena doběhla v pořádku domů, oka však už nezamhouřila. Ráno se vypravila na řádnou mši spolu s ostatními sousedy ze vsi. Po cestě jim líčila svůj nepříjemný zážitek, a když došli na hřbitov, byl každý hrob ozdoben kouskem jejího šálu.
Strašidelné příběhy patří i k našim Dušičkám. Ostatně děsivá příhoda těžko vyvolá bujaré veselí a smích, které by pro pietu Dušiček byly poněkud nepatřičné.
Pietu Dušiček určitě neurazíte, když si zkusíte na tento den připravit slanou či sladkou variantu dušiček čili kostí svatých, jejichž recept naleznete např. ZDE, nebo ZDE. Obzvláště v rodinách s dětmi si klidně můžete zkusit vydlabat dýni a rozsvítit v ní svíčku, a po cestě na hřbitov či z něj se můžete vydat na procházku Krnovem a okolím. Jak blízká příroda, tak některá zákoutí města dovedou začátkem listopadu působit tísnivě, obzvláště, napomůže-li počasí pošmournou oblohou, jež urychlí stmívání. Kolik nepřirozených, násilných úmrtí zažil za staletí své existence Krnov a jeho předměstí, která moderní Krnov již pohltil? Vrací se mrtví, i ti, zemřelí nepřirozeně? Mohou se někde zjevovat i nadále? Chcete-li si památku zemřelých trochu zpestřit a trochu se pobavit strašením, naše Dušičky opravdu postačí, stačí se jen vrátit k jejich polozapomenuté podobě.
