Když 18. 10. 1748 podpisem cášského míru i ze strany Marie Terezie definitivně skončily války o rakouské dědictví, potvrdila Marie Terezie legitimitu své vlády nad většinou území, kterému vládl její otec, císař Karel VI. Nebylo to však zadarmo. Marie Terezie musela skousnout ztrátu Kladska a téměř celého Slezska, které přitom bylo po Rakouském Nizozemí ekonomicky nejvíce prosperující zemí Habsburské monarchie. Marie Terezie se se ztrátou Slezska nemínila smířit, byla si však vědoma, že proti Prusku nemůže bojovat sama. Na diplomatické mapě Evropy v té době došlo k nemalým otřesům. Velká Británie uzavřela spojenectví s Pruskem, Rakouskem s Ruskem. Na sblížení Británie a Pruska reagovala Marie Terezie sblížením s Francií, což bylo o to obdivuhodné, že po staletí byli Habsburkové a Bourbouni nepřátelé. Kancléř habsburské monarchie, Václav Antonín kníže Kounic-Rietberg mimo jiné správně a velmi prozíravě poukazoval na rostoucí soupeření Francie a Velké Británie o světovládu. Koalice budoucích soupeřů se tak výrazně proměnily.
Novou válku zahájil pruský král Fridrich II. koncem srpna 1756 napadením a rychlou porážkou Saska. Podařilo se mu také ještě dvakrát porazit rakouská vojska, která měla pomoci Sasku, a oblehnout Prahu. Pak však přišla 18. 6. 1757 porážka u Kolína, kterou Fridrichovi uštědřil Leopold hrabě Daun.
V bitvě u Kolína 18. 6. 1757 uštědřil Leopold Maria Joseph hrabě Daun krutou a krvavou porážku pruskému vojsku pod velením samotného pruského krále Fridricha II. Po dobytí Saska, úspěšném vpádu do Čech a dvěma vítězstvím v roce 1756 a 1757 to byla rána mýtu neporazitelnosti Prusů a dočasný obrat ve válce ve prospěch protipruské koalice.
Schéma bitvy u Kolína. Marie Terezie prohlásila datum bitvy za den znovuzrození monarchie. Pruský král v bitvě ztratil 14 000 mužů, spěšně ustoupil k Praze, jejíž obléhání ukončil a ustupoval do Slezska a Pruska.
Rozsáhlé operace, obléhání, dobývání, šarvátky i mnohé dosti krvavé bitvy pak přinášely štěstěnu střídavě jedné i druhé straně, a bojovalo se nejen v Evropě, ale také v Severní Americe. Prusko se po prvních letech války ocitlo několikrát na kolenou, ba téměř na lopatkách. Nejkritičtější chvíle nastaly po vítězství Rakušanů a Rusů nad Prusy v bitvě u Kunersdorfu 12. 8. 1759, či koncem roku 1760 a v první polovině roku 1761, kdy Rakušané úspěšně postupovali ve Slezsku a Rusové dobyli pevnost Kolobřeh.
Bitva u Kunersdorfu, v níž 12. 8. 1759 porazila ruská a rakouská armáda poměrně drtivým způsobem pruskou armádu pod velením Fridricha II. se mohla stát rozhodující bitvou celé války, pokud by spojenci využili beze zbytku vítězství, kterého zde dosáhli a nabízených možností. I tak byl po zbytek války výrazně podlomen pruský vojenský potenciál.
Generál Laudon v kritickém okamžiku bitvy u Kunersdorfu. Pruský král Fridrich II: zahájil bitvu úspěšně, když pruská pěchota navzdory obtížnému terénu dokázala dobýt Mlýnský vrch, jejž předtím ruská vojska zemními pracemi proměnila v pevnost. Byly to právě zásahy Laudona, které výrazně napomohly porážce Pruska. Nejdříve v kritický okamžik zaútočil se záložními jednotkami do boku postupující pruské pěchoty. Později provedl úspěšný protiútok proti pruské jízdě, kterou spojená rakousko-ruská jízda nejen zahnala na útěk, ale následně úspěšně vpadla do boku pruské pěchotě.
Ruská vojska přijímají kapitulaci pevnosti Kolobřeh. Spolu s úspěchy Rakušanů ve Slezsku vedl pád Kolobřehu k jednomu z nejkritičtějších údobí celé války pro Prusko.
Od zkázy, či přinejmenším navrácení dříve získaných území, zachránil Prusko nejen organizační a vojenský um Fridricha II., ale zejména nekoordinovanost akcí Francie, Rakouska a Ruska, kdy nebyly schopny využít kritických chvil Pruska. Na vystoupení ruských vojsk se také dost významně podepsala politická situace v Rusku a změna na carském trůně počátkem roku 1762, kdy zemřelou carevnu Alžbětu vystřídal její syn Petr III., velký obdivovatel Fridricha II. Tou dobou již ale byli všichni účastníci války stále více vyčerpaní.
V Paříži 10. 2. 1763 podepsali mírovou smlouvu Francie a Španělsko s Velkou Británií a Portugalskem. 15. 2. 1763 na zámečku Hubertsburg u Lipska ukončili vzájemné nepřátelství také Habsburská monarchie a Sasko s Pruskem. Nejvíce získala Velká Británie. Francii prakticky vytlačila ze Severní Ameriky a stala se definitivně vládkyní moří. Navzdory ohromným ztrátám lidským a finančním se jako vítěz nakonec mohlo považovat také Prusko. Uhájilo veškeré své zisky i pozici mezi evropskými velmocemi. Naopak Francie počítala pouze ztráty a prohlubující se finanční krize ji stále více směřovala k budoucí osudové revoluci. Rusko nakonec tak nějak promrhalo veškeré vojenské zisky, stále častěji však zasahovalo do evropských záležitostí a tlačilo se do střední Evropy a na Balkán. Habsburská monarchie dokázala do značné míry obnovit svou prestiž, Slezsko s Kladskem však zůstaly v pruských rukou.
Ernst Gideon von Laudon (*13. 2. 1717 – †14. 7. 1790) přešel z ruských do habsburských služeb na jaře 1744 coby schopný velitel nepravidelných jednotek. Po vypuknutí sedmileté války si získal proslulost úspěšnými diverzními akcemi a jako odměnu generálskou hodnost. Po zničení velké pruské zásobovací kolony u Domašova v létě 1758, což zmařilo dobývání Olomouce, se stal velitelem sboru. V bitvě u Kunersdorfu o výsledku bitvy rozhodly především jeho zásahy. Po zbytek sedmileté války bojoval se střídavými úspěchy. Vrcholu jeho vojenská kariéra dosáhla ve válkách o dědictví bavorské.
