Obraz Zpověď

namaloval italský malíř Giuseppe Molteni v roku 1838.  Jedná se o olejomalbu na plátně velikosti 114 × 81 cm. Představuje interiérovou scénu z kostela, ženu a kněze při zpovědi. Podobný motiv je námětem dalšího obrazu Přiznání, který je majetkem milánské charitativní nadace Fondazione Cariplo. Náš obraz byl získán do sbírek Městského muzea Krnov ze zámku v Hošťálkovech. Kdo byl malíř Molteni?

Giuseppe MOLTENI (30. 3. 1800 Affori, Milano – 11. 1. 1867, Milano), italský malíř.

Navštěvoval Akademii krásných umění v Breře. Z finančních důvodů byl ale nucen opustit tato studia a začal restaurovat staré malby jako žák Giuseppe Guizzardiho v Bologni. Po svém návratu do Milána, se stal brzy jedním z nejvyhledávanějších restaurátorů, poradcem v Louvru a Britském muzeu, stejně jako předních sběratelů a znalců v Miláně a Evropě. Samozřejmě se věnoval i vlastní malbě.

V roce 1828 začal malovat portréty, které se vyznačují pečlivostí zobrazení lidí, ale zejména přepychových kostýmů a vybavení interiérů. To mu přineslo mimořádný úspěch a stal se přímým konkurentem známého Francesca Hayeze. Dobu, kterou trávil u soudu ve Vídni v roce 1837 využil na namalování portrétu císaře Ferdinanda I. a příklonu ke stylu biedermeier v malbě. Spřátelil se s rakouskými malíři Friedrichem Amerlingem a Friedrichem Overbeckem.

V roce 1837 přešel téměř úplně k žánrové malbě s výjevy ze současného každodenního života. Tyto mu přinesly okamžitý úspěch u veřejnosti i kritiky.

Pravidelně se účastnil na výstavách v Breře. Svou účast začal vynechávat v roce 1850 a úplně přestal malovat, když byl jmenován správcem galerie Akademie v roce 1854.

Jeho obrazy se nachází ve v sbírkách významných evropských muzeích a galeriích (např.  Národní galerie moderního umění, Stará národní galerie, Poldi Pezzoli Museum…)

Autor: Fritz Raida

Materiál a technika: olejomalba na dřevě

rozměry: 46 × 56 cm

Datace: 1925–1935

Obraz představuje dvoupodlažní dům, s výraznými římsami pod i nad okny a vikýři ve stanové střeše. Od silnice jej odděluje betonové prefabrikované oplocení s bránou. Na zahradě je vidět strom. Pozadí tvoří zatravněné kopce s řídkou vegetací. Značený vpravo dole: Fritz Raida.

EDIT: Máme potvrzeno, že se opravdu jedná o dům na Petrovické ulici 359/49! Betonové ploty byly odstraněny na přelomu 50. a 60. let (u vedlejšího domu vpravo, který ještě není na obraze zachycen byly tyto ploty instalovány ještě kolem roku 2010).

Je to náhodná shoda (stejný typ stavby podle jednoho projektu), nebo kopečky v pozadí na obraze jsou z okolí vrchu Maslowiec u nedalekých Pietrowic? Pokud ano, mohl by to být dům na adrese Petrovická 359/49. Ale jestli je to pravda… To můžete zjistit při procházce Krnovem.

Obraz se podařilo zakoupit v letošním roce a hned vyvolal otázky.

Fritz Raida byl slezský malíř. Narodil se 26. 11. 1888 v Krnově a zemřel 12. 3. 1981 ve Staffelsteinu.

V letech 1909 - 1911 studoval na Akademii výtvarných umění v Drážďanech a ve letech 1911–1913 na vídeňské Akademii výtvarných umění. Ve Vídni také roku 1912 Raida obdržel Gundel-Preis za portrét. Patřil ke kmenovým autorům Vereinigung Bildender Künstler Schlesiens, občas se objevil také v řadách ostravského Kunstringu. Vystavoval v Opavě, v brněnském Domě umělců, v Olomouci a Praze, Teplicích, ve Vídni a Vratislavi, kde v roce 1935 obdržel medaili města na Slezské umělecké výstavě. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírce Městského muzea v Krnově a v soukromých sbírkách.
 

Rozměry: průměr 4 cm

Váha: 27,61 g

Materiál: stříbro

Datace: po r. 1820

Řekne-li se slovo poklad, většině z nás se nepochybně vybaví truhly se zlatými nebo stříbrnými mincemi, drahokamy a polodrahokamy, nebo předměty, šperky či klenoty z těchto materiálů vyrobené. Je to vcelku pochopitelné, vždyť již od mala je v nás tato představa pěstována nejednou pohádkou vycházející z ústní lidové slovesnosti a tradice. I to je vcelku přirozené. Po mnoho staletí většina městských a zejména vesnických domácností trpěla spíše nedostatkem peněz, než jejich nadbytkem, a jak víme, až do moderních dob byly mince ze zlata či stříbra těmi hlavními a základními platidly.

Přímo u nás v Krnově si již naši předchůdci německé národnosti, a to možná několik století, předávali zkazky o pokladu či dokonce pokladech, které však pověsti zpravidla situovaly do útrob zříceniny gotického hradu Cvilína, jemuž v současnosti většina z nás neřekne jinak, než Šelenburk. Málokoho by asi napadlo, že poklad ve smyslu depotu či tezauru zlatých a stříbrných mincí, by se ukrýval někde přímo v Krnově, snad dokonce takřka v samotném centru. A přece.

Po Velikonocích roku 1947 byly zahájeny demolice celého bloku domů oddělujícího kdysi tzv. Panskou ulici a Hlavní náměstí, čímž vznikla východní část současného Hlavního náměstí. Dne 9. 4. 1947 byla při nakládání stavebního odpadu (tzv. rumu) na místě někdejšího domu Masarykovo náměstí čp. 17 nalezena velmi poškozená cínová konvice zabalená do hadru. Snad pro její až nevábný vzhled ji nejdřív nikdo příliš nevěnoval pozornost. Ten, kdo nakonec podlehl zvědavosti a nahlédl do nitra nádoby, musel zažívat v první chvíli pocit pohádkového hrdiny. Konvice totiž ukrývala několik desítek zlatých a dalších přes 400 stříbrných mincí. Polír stavební firmy z Ostravy, která práce prováděla, Václav Kolesar, odevzdal poctivě nález krnovskému stavebnímu úřadu, ačkoliv asi nelze zcela vyloučit, že si nálezce či nálezci pokladu nějaký ten kousek na památku ponechali. Krnovský poklad pak putoval už dnes patrně zcela dopodrobna nezjistitelnou cestou mezi krnovskými a opavskými úřady, až byl předán 28. 6. 1947 Městskému muzeu v Krnově. Pozoruhodný krnovský poklad se dočkal dokonce svého, alespoň částečného, odborného zpracování. Je z numizmatického hlediska natolik zajímavý (a trochu i záhadný), že se k němu určitě ještě někdy podrobněji vrátíme, proto si zde uvedeme již jen několik detailů. K dnešnímu dni (či dni poslední inventarizace) obsahuje 363 kusů stříbrných a zlatých mincí, z toho 3 kusy medailí. Časový rozptyl mincí je od přelomu 15. a 16. století až po 70. léta století 18. Soubor je dosti nesourodý, obsahuje jak ražby "domácí" - tj. ražby ze Slezska, Vladislava II. Jagellonského, rakouských zemí a habsburských panovníků - Marie Terezie, Leopold I., Ferdinand II., a poté ražby z dalších zemí náležejících do habsburské monarchie, tak ražby z ciziny. Ty převažují drtivou převahou. Velmi silně dominují stříbrné ražby francouzského krále Ludvíka XIV. z druhé poloviny 17. století a počátku 18. století, všechny francouzské ražby tvoří 3/4 krnovského pokladu. Dále jsou velmi početné ražby nizozemské - zlaté dukáty z 2. poloviny 17. a 1. poloviny 18. století. Značná část celého souboru je ve velmi dobrém stavu, naopak některé mince vykazují značné opotřebení. Nelze vyloučit, že v době obíhání celého souboru několika institucemi nedošlo k výměně méně opotřebených kusů za opotřebené. Krnovské veřejnosti nikdy prezentován nebyl, ani vcelku, ani nějakým jednotlivým kusem, a to až do roku 2014. Tehdy otevřelo Městské muzeum v Krnově výstavu Pecunia non olet, na níž prezentovalo veřejnosti několik desítek mincí z krnovského pokladu. A my si dnes jednu představíme blíže.

Trosky domu Masarykovo nám. čp. 17 (vlevo), v jehož sutinách byl krnovský poklad nalezen.

Trosky domu Masarykovo nám. čp. 17 (v popředí).

Pohled na Radniční, či také Hlavní náměstí v první polovině 20. století. Dům pozdější Masarykovo nám. čp. 17, v kterém byl nalezen krnovský poklad, je zcela vpravo na konci řady.

Patrně i laičtí numizmatici znají pojem „levantský tolar.“ Roku 1780 byla zaražena v burgavské mincovně v Günzburku nová stříbrná mince, tolar, nesoucí na aversu vyobrazení Marie Terezie. Jednalo se o velmi kvalitní minci, které bylo určeno plnit úlohu obchodní mince pro oblast Levanty – odtud levantský tolar – čímž se tehdy myslela oblast východního Středomoří, Balkán a severoafrické území ovládané tehdy Osmanskou říší. Podle rozhodnutí dekretu dvorské komory z roku 1781 pokračovala ražba této mince i po smrti císařovny, datum 1780 na minci tak může být zavádějící. To totiž zůstávalo neměnné i u pozdějších ražeb, stejně jako se jen v detailech měnil vzhled samotné mince. Odborníci podle těchto změn dokážou rozpoznat několik typů této mince – ražby mincovny günzburské a vídeňské, později kremnické, karlovsko-bělehradské aj. Ačkoliv mince byla v prvé řadě určena pro zahraniční obchod, fungovala samozřejmě také jako směnný prostředek v samotné monarchii. Zde byla její platnost zákonně ukončena zavedením rakouské měny v roce 1858, prakticky však obíhala až do roku 1892, kdy byla zavedena korunová měna.

Exemplář z krnovského pokladu dle detailů rozhodně nepochází z roku 1780, ale je dosti mladší. Na aversu nese zobrazení poprsí Marie Terezie vpravo, pod ním je značka S F s rozdělovacím znaménkem. Hlavu panovnice zdobí diadém o osmi perlách, její šat je na rameni spjat oválnou broží zdobenou rovněž perlami. Na reversu je střední znakový štítek dole zešpičatěn a před svatoondřejským křížkem na konci opisu je umístěno rozdělovací znaménko. Podle těchto znaků odpovídá mince z krnovského pokladu typu, který byl ražen ve vídeňské mincovně po roce 1820. Zpočátku se odborníci domnívali, že roku 1780 celý krnovský tezaurus vznikl, právě na základě data uvedeného na levantském tolaru. Dana Svobodová, která se krnovským pokladem odborně zabývala zřejmě jako poslední, vyslovila tezi, na základě identifikace krnovského exempláře, že levantský tolar byl k celému pokladu přidán dodatečně potomkem původního sběratele. A nebo byl, což považuje ještě za pravděpodobnější, levantský tolar k celému pokladu po jeho nalezení přiložen výměnou za jiný, ještě vzácnější kus. Ostatně, je známo, že až na 100 kusů mincí z původního nálezu se ztratilo. I tak zůstává krnovský poklad cennou kolekcí našeho muzea.

Zdroje: Svobodová, Dana: Nález mincí v Krnově, okres Bruntál. K 85. narozeninám univ. prof. dr. Emanuely Nohejlové-Prátové, DrSc. Časopis slezského zemského muzea, 1985 (roč. 34), č. 2, s. 128–150.

Rozměry: 50,2 × 69 cm

Datace: 1928

Sbírka map a plánů Městského muzea v Krnově čítá již přes 300 evidenčních čísel (kusů je přitom mnohem více) a průběžně bývá využívána pro expoziční účely, pozvolna již i pro badatelské. Několika kusům se dostalo cti sloužit jako obrazový doprovod pro publikaci Krnov – historie, archeologie, a některé z mapových pokladů jsme již také představili ve videích muzejních pondělků. Snad již v druhém videu víc jak před rokem měla veřejnost možnost shlédnout mapu provedenou na poměrně pevném průsvitném papíře zobrazující průjezd Krnovem v roce 1830. K tomuto kousku si tentokrát povíme více.

Originál mapy byl dle podkladů adjunkta von Scheibenhofa zhotoven V. Rodlerem v Brně pro Císařsko-královskou inspekci krnovských silnic. Datován je 17. 2. 1830. Ve sbírkách Městského muzea v Krnově dochovanou kopii nakreslil (či možná přímo překreslil) tehdejší ředitel Městského muzea v Krnově a zároveň dlouhodobý ředitel odborné tkalcovské školy v Krnově Heinrich Kinzer v únoru roku 1928. Přírůstková kniha nám žádné detailnější informace k mapě nepřináší, nezbývají nám tak než hypotézy na základě údajů a poznatků přímo ze samotné mapy. Název mapy – Situace průjezdu Krnovem, a název úřadu, respektive instituce, pro niž mapa vznikla, dává ruku v ruce s historickými souvislostmi tušit, že mapa byla vytvořena coby podklad k budování císařské silnice spojující přes Krnov Opavu a Nisu. Ta byla ostatně roku 1831 vybudována a vyžádala si zbourání celé Opavské brány – vnitřní i vnější, a zbourání vnější Horní brány.

Mapa samotná zachycuje situaci ještě před vybudováním této silnice a před provedením stavebních úprav, které podnítila. Cesta od Opavy v pravém horním rohu nejdříve minula odbočku, dnešní ulici 9. května, a vstoupila do zástavby Opavského předměstí. Trochu více se stočila k severu, minula odbočku vlevo – Novou ulici, dnešní Starou ulici a u hostince U půlměsíce – tady označeného jako Mondwirtshaus, musela překonat mýtní bránu – přesněji závoru, u které vstupující do města platil mýtné. Po mostě byla překročena řeka Opava a na jejím levém břehu vstoupila cesta na Hlubčické předměstí. Zde musela lehce zahnout dále severněji a po kamenném mostě vstupovala do vnější Opavské brány tvořené tzv. barbakánem na umělém ostrůvku uvnitř městského příkopu. Zde se cesta lomila takřka do pravého úhlu, což bylo velmi praktické z hlediska obrany městské brány ve starších dobách, z pohledu moderní dopravy však velmi nešikovné, a pokračovala přes další kamenný most klenoucí se nad městským příkopem, do vnitřní Opavské brány. Po levé straně přitom míjela zřejmě zděnou stavbu označovanou zde názvem, jehož přesná interpretace nám prozatím činí vrásky. Je zde napsáno Schlosswein Steuer – daň zámeckého vína, či Schlosserin Steuer – zámecká ale spíše zámečnická daň? A taky tím možná mělo být řečeno, že se ve vnitřní Opavské bráně opět platil nějaký poplatek za průchod.

To se již pocestný ocitl přímo ve městě Krnově, konkrétně na Minoritském náměstí, přičemž prostora bývala označována také jako U Opavské brány – Beim Troppauer Thor. Po levé straně míjel měšťanské domy, po pravé kostel kláštera minoritů, jak ostatně upozorňuje název – Kloster. Ještě před překročením mlýnského náhonu, který je zde pouze naznačen, vstupuje více do prostoru budova označená jako Mühle – mlýn. Tím má být bezpochyby tzv. Dolní knížecí mlýn. Tady se zřejmě autor dopustil nepřesnosti, neboť jako knížecí dolní mlýn bývá označována všemi jinými prameny budova na levém břehu mlýnského náhonu, která zde přitom nenese žádné označení. Následovalo nejrozlehlejší, nejdůležitější a nejreprezentativnější veřejné prostranství města Krnova – Hlavní náměstí, často označované jako Dolní rynek, Radniční náměstí, nebo prostě Rynek – Haupt Ring, Niederer Ring, Ring. Autor, či autoři, neopomněli připomenout vodní kašnu a nejdůležitější veřejnou budou, radnici, označili písemnou poznámkou, vedle starého čísla popisného. Cesta poté pokračuje ulicí Vysoká Strana – Hohe Seite, dnešní Hobzíkova, aby se před opuštěním Krnova opět mírně rozkročila do náměstíčka zvaného Jahelný kout – Hirsewinkel s dalším zdrojem vody. Zámeckým náměstím, někdy ale zvaným též Horní ulice – Ober Gasse již mířila cesta k zámeckému komplexu a Horní branou. Po levé straně neopomněl tvůrce připomenout dům purkrabské kanceláře – Kammerburggrafen Amt – dnes dům s posledním krnovským arkýřem. Autor také připomíná tzv. zemský dům – Landhaus, který však chybně umisťuje do zámecké budovy na jižní straně ulice, ačkoliv tzv. zemský dům byl stavbou označenou zde číslem popisným 253.

Přes kamenný most opouštěla cesta krnovské brány a mířila do barbakánu Horní brány – tzv. vnější Horní brány, umístěném na umělém výběžku v městském příkopu, z nějž prohlubeň mezi samotnou bránou a jejím předsunutým opevněním činila takřka ostrůvek. Zde se cesta opět zalomila skoro do pravého úhlu severním směrem a přes další most překročila městský příkop do Horního předměstí. Ocitla se v prostoře označované po stavebních změnách již na konci 19. století jako tzv. Lichtenštejnské náměstí. Dnes toto prostranství známe pod názvem náměstí Hrdinů. Jižním směrem se bylo možno vydat na cestu směřující přes Bruntál do Olomouce, severně naopak, a tímto směrem také měla jít plánovaná císařská silnice, přes Město Albrechtice až do slezské Nisy. Pokud někdo z tohoto směru do města přicházel, musel nejdříve zaplatit mýtné u mýtní závory, která je zde opět připomenuta – Mautschrancken. V levém dolním rohu je pak vzpomenuta poslední významnější stavba – knížecí poplužní dvůr – Meierhof. Jeho vstupní budova existovala ještě po roce 1945, zanikla pravděpodobně v souvislosti s proražením Jesenické ulice.

Čísla, jimiž je většina staveb označena v samotném vnitřním městě, na Opavském, Hlubčickém i Horním předměstí, odpovídají číslům popisným užívaným pro krnovské stavby od konce 18. do konce 19. století, což usnadňuje orientaci a umožňuje pohodlné propojení tohoto mapového pramene s ostatními dobovými písemnými prameny. Autoři do mapy kupříkladu zanesli i kříže, vyznačili aleje a naznačili městské opevnění. Zajímala je však pouze situace průchodu cesty městem, a tudíž zbytek města nebyl zakreslen, proto ani nebyly označeny čísly popisnými některé domy Hlavního náměstí a Horního předměstí. I přes některé nepřesnosti je mapa výtečným dobovým pramenem. Po levém břehu řeky Opavy vede cesta, která se později stala tzv. Opparingem. V této podobě sloužila dopravě i po roce 1945 pod názvem Říční okruh, a to až do vybudování Říčního okruhu v podobě, v jaké slouží dodnes. Všimněte si i stupňovité podoby zástavby naproti západnímu úseku městského příkopu. Tuto podobu měla zástavba západní části Lichtenštejnského náměstí až do 20. let 20. století, kdy byla vystavěna budova dnešní polikliniky, která tuto zástavbu zcela nahradila. Vedle své historické a dokumentační hodnoty má mapa také svou nespornou estetickou hodnotu. Určitě se tak v brzké době veřejnosti nějakým dalším způsobem představí.