Jedním z temných milníků první poloviny 20. století je bezesporu datum 30. 1. 1933, kdy se Adolf Hitler stal v Německu kancléřem, čímž se nacisté v tomto státě chopili moci. Ačkoliv by bylo možno namítnout, že toto smutné výročí se týká jen Německa, nástup nacistů k moci měl do několika let velmi zásadním způsobem ovlivnit dějiny střední Evropy, dnešní České republiky, města Krnova a téměř celé Evropy a značné části světa.
Hitler jako říšský kancléř spolu s říšským prezidentem Hindenburgem. Paul Von Hindenburg byl značnou částí německé společnosti vnímán jako válečný hrdina a měl značnou autoritu. O Hitlerovi kdysi prohlásil, že toho „kaprála z Čech“ nikdy nejmenuje kancléřem. Spletl si totiž Hitlerovo rodiště, rakouské město Braunau s českým Broumovem (německy také Braunau). Tlak politických událostí a Papenovo naléhání jeho přesvědčení nakonec změnily.
Německá nacionálně – socialistická dělnická strana (NSDAP) vznikla v Německu krátce po I. světové válce, po níž se Německo nacházelo v hluboké krizi hospodářské, politické, sociální i společenské. Krátce na to se jejím členem stává i demobilizovaný Adolf Hitler, původem rodák z rakouského Braunau, charismatický řečník a politický radikál. Poté, co v roce 1923 po okupaci Porúří Francií a Belgií propukla v Německu hluboká hospodářská krize s hyperinflací vrhající početné vrstvy německého obyvatelstva opět do značné bídy, snažil se situace využít. 10. 11. 1923 se pokusil v Mnichově, hlavním městě Bavorska, o politický puč. Dopředu varované ozbrojené složky Německé republiky ale jeho puč rozprášily.
Německý politik Franz von Papen, bývalý kancléř, měl za to, že bude nakonec výborný politický tah dát křeslo kancléře Hitlerovi. On sám se stal vícekancléřem. Jeho přesvědčení, že tím bude Německo konečně stabilizováno a Hitlera dokáže kontrolovat, se ukázalo jako hluboký omyl.
Novou ránou německé demokracii byla velká hospodářská krize vypuknuvší 24. 10. 1929 v USA. Ta se brzy přenesla i do Evropy a zejména Německo jí bylo postiženo velmi krutě. Opět se široké vrstvy obyvatelstva ocitly v ohromné bídě, a to tentokrát NSDAP vyneslo do nejvyšších pater politiky. Nakonec se zrodil plán, jak situaci uklidnit, a to dát Hitlerovi post kancléře. Z pozice vicekancléře jej měl zvládnout kontrolovat Franz Papen, jeden z předních německých politiků a bývalý kancléř. 30. 1. 1933 k tomu skutečně došlo. Papen se však hluboce přepočítal. Nacistická strana počala s likvidací politických odpůrců a se zaváděním zákonů, jimiž Hitler získával stále neomezenější moc. Po požáru říšského sněmu 27. 2. 1933 přišla další vlna politických opatření vedoucích k posílení Hitlerova postavení a vlády nacistické strany nad Německem. Už 1. 3. 1933 obdržel Hitler prezidentským dekretem výjimečné pravomoci. Během několika let za potlesku velké většiny německé společnosti se stali nacisté neomezenými pány Německa. Krátce nato přistoupili k agresívní zahraniční politice, jež nakonec vyústila v II. světovou válku.
Požár budovy říšského sněmu z 27. 2. 1933 dodnes vyvolává řadu otazníků. Požár údajně založil nizozemský komunista Marinus van der Lubbe, už v době požáru se zároveň šířilo podezření, že v akci mají prsty nacisté. Každopádně Hitler požáru dokonale využil. Záhy bylo zatčeno na sto komunistických poslanců, zároveň byla zaváděna i „zákonná“ opatření umožňující další tažení proti politickým odpůrcům. Do konce července 1933 bylo v prozatímní a ochranné vazbě již téměř 27 000 odpůrců nacismu.
