Pod pojmem pragmatická sankce si většinou představíme zákon, který zaváděl nástupnictví v habsburské monarchii také pro ženskou linii habsburského rodu. To pak umožnilo nástup Marie Terezie na trůn, ačkoliv své dědictví musela uhájit v nelehké, osm let trvající válce. Tzv. pragmatická sankce však měla výrazně větší význam.
Karel VI. Oficiální dobový portrét Karla VI. jako císaře. Poslední mužský Habsburk je vyobrazen ve slavnostním úboru podle španělské módy u říšských korunovačních klenot. Navzdory rozšířenému mínění, které přijali i někteří historici, nebyl Karel VI. člověkem hloupým. Dovedl odhadnout lidi, měl státnické cítění a osobitý smysl pro humor. V úředních otázkách byl až příslovečně pracovitý a důkladný, což ale na druhou stranu vedlo k určité těžkopádnosti. Navenek velmi okázale manifestoval katolickou zbožnost, neváhal však uzavírat pragmatická spojenectví s nekatolíky proti katolíkům a otázky víry podřizoval státu, nikoliv církvi.
Již 12. 9. 1703 uzavřel císař Leopold I. se svými syny Josefem a Karlem sérii smluv o vzájemné posloupnosti. Leopold si jako hlava rodu nárokoval vládu nad španělským dědictvím, které se souhlasem prvorozeného syna Josefa, svého nástupce na císařském trůnu, přenášel na mladšího Karla. Smlouvy měly ale ještě tajnou část, která řešila problém nástupnictví. V případě smrti Josefa či Karla bez mužského potomstva, měl jeden či druhý nastoupit vládu také nad územími toho druhého. Pokud by mužské potomstvo zcela neexistovalo, měly nastoupit ženy.
Po svém bratru Josefovi I. převzal Karel VI. vládu nad středoevropským panstvím Habsburků – královstvím Českým, královstvím Uherským a rakouskými zeměmi. Z celého rozsáhlého panství španělských Habsburků však získal pouze Španělské Nizozemí (přibližně dnešní Belgii), Milánsko, Neapolské a Sardinské království.
Okolnosti, na něž tyto smlouvy pamatovaly, došly naplnění necelých deset let poté. Nejdříve roku 1705 zemřel císař Leopold I., aby jej již roku 1711 následoval také jeho starší syn Josef I. Dle dohod nastoupil vládu na zeměmi Habsburků ve střední Evropě Karel, který tím přišel o vládu nad Španělskem, už 11. 4. 1712 mírem v Utrechtu, definitivně mírovou smlouvou v Rastattu a Badenu podepsanou 7. 9. 1713. Karel se ale především stal jediným žijícím mužským Habsburkem. V okamžiku v roce 1711 náhlého zdědění veškerého habsburského dědictví a stále probíhající války o to španělské, deklaroval mladý císař před celým světem dva principy klíčové pro další existenci soustátí. Tím prvním byla zásada nedělitelnosti středoevropské habsburské monarchie, tím druhým princip nástupnictví. Dne 19. 4. 1713 obojí veřejně vyhlásil a podrobně vyložil. Učinil tak veřejně, v přítomnosti svědků, významných politiků a ministrů, a učinil tak ústně. Jasně tak demonstroval sílu a sebevědomí rodu v situaci, kdy se osobně cítil oslaben. Navíc v té době ještě zůstával bezdětným. Pro tento akt se později vžilo označení pragmatická sankce, termín vycházející z tradic římského práva označující významné státoprávní akty.
Titulní list dokumentu popisujícího vyhlášení a obsah pragmatické sankce vyhlášené Karlem VI. dne 19. 4. 1713. Původně byla nejdůležitější část první vyhlašující nedělitelnost panství Habsburků. Druhá část víceméně jen zveřejňovala již dříve ujednanou nástupnickou posloupnost. Ta nabyla významu až časem, když bylo zřejmé, že Habsburkové se nedočkají dalšího mužského potomka.
Pragmatická sankce měla dvě části. Tou první, a v době vyhlášení celého aktu tou evidentně důležitější, byla ona nedělitelnost monarchie. Teprve časem, když bylo zřejmé, že Karel nebude mít syny, stávala se stále významnější i ona druhá část, stanovující nástupnickou posloupnost. Dlužno připomenout, že ohledně nástupnictví Karel zřejmě pouze zveřejnil zásady dohodnuté s jeho bratrem a otcem již roku 1703.
Nicméně, pragmatická sankce musela být také uznána, aby byla vskutku platná. V zemích habsburské monarchie to proběhlo bez větších potíží. Problematičtější již bylo zajištění uznání na mezinárodním poli. Karel VI. a jeho diplomaté se snažili, jak mohli. Výsledkem veškerého úsilí nakonec bylo ale pouze to, že jakmile Karel VI. naposledy vydechl, rozhořel se do několika týdnů osm let trvající konflikt, v němž musela jeho dcera Marie Terezie navzdory všem předchozím smlouvám a slibům uhájit dědictví zbraněmi.
Císařovna Alžběta Kristýna na dobovém oficiálním portrétu. V mládí byla údajně jednou z nejkrásnějších a nejlépe vychovaných dam Evropy. Ještě osm let po jejím sňatku s Karlem, když jí bylo kolem 24 let, pěly i ty nejkritičtější hlasy ódy na její půvab a mravy. Když ji po jejím příjezdu do Španělska 1. 8. 1708 Karel konečně poprvé spatřil, byl s ní velmi spokojen. „Královna přijela…královna velmi hezká…“, poznamenal si Karel do svého deníku. O den později dopsal: „Královna v noci velmi milá.“ I přes příkrov dvorského ceremoniálu bylo patrně soužití obou šťastné. Trvalo však osm let, než královna konečně porodila dítě. Syn Leopold Jan ale zemřel ještě před dovršením jednoho roku. Poté již následovaly jen tři dcery, tou nejstarší byla Marie Terezie.
