Jiří Fridrich Hohenzollernský, markrabě braniborsko–ansbašský, kníže krnovský a pruský regent
Syn markrabího Jiřího a jeho třetí ženy Emilie Saské se narodil 5. 4. 1539. Po smrti svého otce se roku 1543 stal markrabím braniborským, vévodou ansbašským a poté, co byl roku 1556 uznán dospělým, také slezským knížetem krnovským. Roku 1557 zdědil ve Francích Bayeruth a Kulmbach, ve Slezsku byl zástavním pánem Opolska, Ratibořska, Bohumínska a Bytomska. Od roku 1578 se stal také regentem východního Pruska za svého duševně nemocného bratrance Albrechta Fridricha.
Jedna z podobizen Jiřího Friedricha na mědirytině Heinricha Ullricha z let 1577–1603. Jiří Fridrich byl velmi vzdělaný muž oddaný luterské víře. Byl bibliofilem, mecenášem umění a zajímala jej alchymie. Výrazně podporoval školství, osvětu a vědu, věnoval se hornictví, zemědělství a lesnictví. Vedle intelektuálních vášní patřil mezi jeho koníčky pochopitelně také lov, markrabí rád pořádal hony a turnaje, vojenské přehlídky a okázalé slavnosti. Žil v přepychu, oblékal se podle dobové módy a miloval dobré jídlo.
Osud před něj postavil tři těžké politické zápasy. Tím prvním byl spor o Opolsko a Ratibořsko přímo s českým králem a zároveň císařem Ferdinandem I. Poté, co už jeho otec Jiří musel značně ustoupit, rozhodl se Jiří Fridrich po obnoveném habsburském tlaku na Opolsko a Ratibořsko zcela rezignovat, a roku 1552 souhlasil s odprodejem obou knížectví českému králi.
Slezsko v druhé polovině 16. století. Území Krnovského knížectví obtaženo modrou barvou. Otec Jiřího Friedricha získal dědická práva také na Opolsko a Ratibořsko jž roku 1512. Hrozbu vzniku ohromné enklávy Hohenzollernů ve Slezsku však velmi bystře rozpoznal nový český král Ferdinand I. a od roku 1528 vedl s markrabím Jiřím nesmlouvavý boj. Roku 1531 byl dočasně vyřešen na schůzce v Praze. Jakmile Jiří zemřel, zahájila habsburská strana novou „ofenzívu“. Oporou jí byly stavy obou knížectví, které byly téměř v trvalé opozici vůči hohenzollernským knížecím správcům. Již roku 1549 navrhl Ferdinand I., že Opolsko i Ratibořsko odkoupí. Hohenzollernská strana s tím nakonec roku 1552 za částku 91 666 zlatých uherských a 65,5 grošů souhlasila. Pevně v Hohenzollernských rukou zůstávalo pouze Krnovsko.
Mapa Krnovského knížectví z roku 1740. Nevelké, ale strategicky významně položené území se díky koupi z roku 1524, kterou museli téměř sto let Habsburskové coby čeští králové respektovat, stalo oporou hohenzollernské moci ve Slezsku.
Druhým nesnadným politickým střetnutím mladého markrabího byl spor s krnovskými stavy. Už když kníže nastoupil roku 1557 vládu v Krnovsku, odmítl tamějším stavům potvrdit jejich privilegia a práva, navíc odmítl obsazovat uvolněná místa stavovských úředníků, což zvyšovalo zmatky a spory. Krnovští stavové mu na oplátku demonstrativně odmítli složit povinný hold. Roku 1560 kníže zastavil činnost zemského soudu, který měl být nahrazen komorním, a zrušeno bylo tradiční moravské zemské právo, jež mělo být nahrazeno právem saským. Taktéž mělo dojít ke změně úředního jazyka, místo češtiny (dobově moravštiny) měla být používána němčina. Když protesty krnovských stavů nebyly knížetem oslyšeny, neváhala se krnovská šlechta obrátit o pomoc do Prahy a přímo k českému králi, a v obou případech našla podporu. V Praze se jednání markrabího Jiřího Fridricha nelíbilo české šlechtě, a také panovník, tehdy již císař Maxmilián II., rád využil situace pro oslabení Hohenzollernů a posílení svého vlivu. Markrabí se však zpočátku se svými lidmi nenechával odradit od svého programu. Vrchol přišel 4. 6. 1565, kdy nechal vrchní hejtman, „cizinec“ Joachim von Dahme, násilně otevřít zemské desky. Vypjatost situace dokládá, že knížecí úředníci nechali uzavřít městské brány a klíčová místa v rezidenčním městě Krnově byla obsazena ozbrojenci. Markrabí však podcenil cílevědomost a solidární postup krnovské šlechty. Ta se roku 1566 opět obrátila na císaře a českého krále Maxmiliána II., a ten roku 1567 potvrdil krnovské šlechtě veškerá práva a privilegia. V Praze 17. 2. 1570 za přítomnosti nejvyšších královských úředníků nakonec kníže Jiří Fridrich Braniborsko-Ansbašský rezignoval a ustoupil z drtivé většiny svých požadavků. Poslední tečkou za vleklým desetiletým sporem knížete a stavů bylo slavnostní znovuotevření zemského soudu v minoritském klášteře v Krnově roku 1571. Nicméně, nabyté zkušenosti ve střetu o Opolsko a Ratibořsko, a ve sporu s krnovskými stavy markrabí Jiří Fridrich velmi dobře zúročil při střetu se stavy v Prusku. A zde byl již markrabí úspěšný, i díky vstřícnému postoji tehdejšího polského krále. Právě Prusko se mělo později stát jednou z pevných základen hohenzollernské moci.
Dvoutolar Jiřího Fridricha Hohenzollernové na Krnovsku drželi mincovní práva a toho hojně využívali. Jejich ražby patří k ceněným kusům. Stejně jako většina kvalitnějších ražeb té doby se vyznačovaly i značnou estetickou hodnotou plynoucí z kvalitní medailérské a rytecké práce tvůrců výborně řemeslně zvládajících své umění.
Politická dráha Jiřího Fridricha byla i přes některé prohry rozhodně úspěšná. Jiným vážným neúspěchem byla rodinná prohra – Jiří Fridrich se nedočkal mužského potomka a dědice.
Podobizna Jiřího Fridricha na mědirytině Dominica Custose z Augsburgu z let 1577–1603. Velká obliba v jídle se odrazila v značné otylosti, typické i pro jeho otce. Navzdory tomu byl velmi vitální a činorodý. Hodně cestoval a k zadaným úkolům a vytčeným cílům přistupoval velmi aktivně a s velkou energií, obzvláště politika mu byla vším. Přímé účasti na důležitých politických jednáních a poradách se vzdával velmi nerad a jen z velmi vážných důvodů.
Krnovský zámek na vedutě od F. B. Wernera z 20. let 18. století. Zámek nechal vystavět jako nové a modernější sídlo markrabí Jiří Braniborsko-Ansbašský, otec Jiřího Friedricha. Pobýval však na něm zřídka, pokud vůbec někdy. Podobné to bylo s Jiřím Friedrichem.
