27. 5. 1524
Hohenzollernové patřili k významným evropským panovnickým dynastiím. Na scénu dějin vystoupili poprvé na konci 12. století, kdy jim bylo uděleno v léno norimberské purkrabství a dědičně získali bayeruthské a ansbašské markrabství. K dalšímu rozmachu pomohla Hohenzollernům těsná spolupráce s českými králi z rodu Lucemburků a Jagellonců a podpora, kterou jim poskytovali. Norimberský purkrabí Fridrich V. Hohenzollern se již v době císaře Karla IV. stal důležitým diplomatem a mluvčím lucemburské strany v jihoněmecké oblasti. Vrcholné odměny se Hohenzollernům za jejich podporu lucemburské dynastii dostalo počátkem 15. století, kdy císař Zikmund Lucemburský udělil na Kostnickém koncilu Fridrichovi VI. Hohenzollernskému jako kurfiřtské léno Braniborsko. Tak byla založena braniborská kurfiřtská linie. Také syn Fridricha VI. Albrecht řečený německý Achilles prolínal své osudy a celé dynastie s českými dějinami. V době vypuknutí husitských válek se postavil na stranu křižáků, později byl však zklamán papežskou politikou, i plány císaře Fridricha III. Stal se tak spojencem českého krále Jiřího z Poděbrad a posléze také Vladislava II. Jagellonského. Vazby mezi Hohenzollerny a Jagellonci posílil také sňatek Fridricha IV. Staršího, markrabího braniborsko-ansbašského s Žofií Jagellonskou, sestrou českého krále Vladislava II. Jedním z jejich mnoha potomků byl také syn Jiří (*4. 3. 1484 – †27. 12. 1543), markrabí braniborsko-ansbašský, řečený později Zbožný. Právě jemu se podařilo roku 1524 získat Krnovské knížectví.
Markrabí Jiří Braniborsko-ansbašský, kníže ratibořský, opolský a krnovský, malba Hanse Krella z roku 1522, ve svých 38 letech. Na tehdejší dobu měl vynikající vzdělání, velmi obratný politik a diplomat, který dovedl zastávat i vyhraněnější názory a tvrdší postoje, jako když 15. 6. 1530 v Augsburgu před císařem Karlem V. odmítl vzdát se svého luteránského vyznání a raději nabídl svou hlavu katovi.
Mladý markrabí byl původně předurčen na duchovní dráhu, s tou se roku 1506 však definitivně rozešel a uchytil se na královském jagellonském dvoře v Budíně, kde se vbrzku stal oblíbencem celé jagellonské rodiny. Krátce na to, 22. 1. 1509 se oženil s vdovou po levobočkovi Matyáše Korvína, čímž v Uhrách získal rozsáhlý majetek a rázem se zařadil mezi nejvlivnější muže jagellonské středoevropské personální unie. Už roku 1512 se zaměřil na Slezsko, kde uzavřel smlouvu o případném dědictví s bezdětnými hornoslezskými knížaty Valentinem Hrbatým a Janem II. Opolským. I díky stále reálnější turecké hrozbě nakonec velmi výhodně zcela odprodal majetky v Uhrách a soustředil se jen na Slezsko. To vyvolávalo rostoucí odpor českých stavů, i přesto se však Jiřímu podařil husarský kousek, když Krnovsko koupil 27. 5. 1524 od Jiřího ze Šelenberka a Kosti a jeho synů.
Listina datovaná do 27. května 1524, jíž markrabí Jiří koupil Krnovské knížectví, respektive, listina, stvrzující definitivně koupi Krnovska markrabím Jiřím od Jiřího ze Šelenberka a Kosti. Ze sbírek Zemského archivu v Opavě, fond Slezský stavovský archiv.
Nástup Habsburků na český trůn pro něj znamenal nepříjemný zlom. Ferdinand I. Habsburský coby český král ihned rozpoznal potencionální nebezpečí plynoucí z vlastnictví Krnovska a dědických nároků na Ratibořsko a rozlehlé Opolsko ze strany Hohenzollernů a tvrdě trval na tom, že Opolsko a Ratibořsko připadnou jako odúmrť českému králi. Na centralizační kurz reagoval Jiří tím, že se stáhl do rodové rezidence v Ansbachu, čemuž napomohlo také to, že roku 1527 se stal jediným žijícím mužským členem ansbašské větve. Z Ansbachu pak vyřizoval i slezské záležitosti. Dědictví pak předal svému synovi Jiřímu Fridrichovi, který dokázal udržet Krnovsko. To před svou smrtí coby bezdětný odkázal braniborské kurfiřtské linii, a Hohenzollernové Krnovsko drželi až do roku 1622, kdy jej Janu Jiřímu Krnovskému odňal císař Ferdinand II. a coby de facto odumřelé léno jej dal lénem Karlu z Lichtenštejna.
Posledním „krnovským“ Hohenzollernem byl Jan Jiří z kurfiřtské braniborské větve. Právě on jako jediný z Hohenzollernů patrně v Krnově na zámku častěji pobýval. Slavil zde svou svatbu v roce 1610, a pokud by mu Krnovsko zůstalo, nepochybně by se stal zakladatelem „krnovské“ linie. Můžeme jen spekulovat, zda by kupříkladu dál rozšířil a ještě více zkrášlil krnovský zámek, zda by inicioval ještě větší všeobecný rozkvět Krnova… Naopak, roku 1622 získali Krnovsko Lichtenštejni, kteří Krnovsku a Krnovu samotnému věnovali daleko menší pozornost, tíhli ke svým rodovým statkům ve Valticích a v Lednici, kde také budovali svá reprezentativní sídla.
Zač Hohenzollernům Krnovsko a Krnov vděčí? Zavedení reformace možná můžeme považovat za problematické a bezesporu nikoliv černobílé. Bezesporu pozitivní bylo naopak umocnění pronikání renesančního slohu do Krnova a některých dalších lokalit knížectví. Odborná literatura často zmiňuje, že doba vlády Hohenzollernů znamenala zlatý věk Krnovského knížectví i Krnova samotného. Jmenovat konkrétní záslužné činy knížat tohoto německého rodu je však obtížné. V Krnově samotném nechali vystavět nové knížecí sídlo, v jejich době patrně daleko reprezentativnější a honosnější, než jak krnovský zámek známe dnes. Celému knížectví nesporně prospívalo, že všichni Hohenzollernové byli (údajně) schopnými hospodáři, kteří velmi dbali na ekonomický rozvoj země a navzdory nákladnému způsobu života ji ekonomicky nezruinovali. Doba jejich vlády byla rozkvětem Krnova, jak tomu naznačují některé poznatky, je však otázkou, nakolik to bylo zásluhou Hohenzollernů, a nakolik „jen“ pokračoval vývoj započatý už ve středověku. Rozhodně Hohenzollernové korunovali pozici Krnova jako centra knížectví vybudováním nového zámku přímo ve městě a přenesením správy knížectví právě sem, byť trvaleji v Krnově pobýval až poslední „krnovský“ Hohenzollern, Jan Jiří. Je značně pravděpodobné, že knížecí dvůr příznivě všestranně stimuloval kulturu i ekonomiku města a měšťanů. Přinést hlubší poznatky k vládě Hohenzollernů na Krnovsku je však úkol, který na historiky ještě čeká, a patrně se neobejde bez studia pramenů uložených v zahraničí. Že byl nástup Hohenzollernů na stolec Krnovského knížectví významný, to ale pravděpodobně nijak nezpochybní.
Patrně nejstarší dochované zobrazení krnovského zámku na kolorované mědirytině F. B. Wernera z 30. let 18. století. Krnovský zámek byl za Hohenzollernů poměrně honosným a přepychovým sídlem. Dnešní obraz je velmi zkreslující a zastřený znehodnocujícími úpravami, které zámek během pozdějších staletí prodělal.
