výročí – 27. 5. 1524 – koupě Krnovského knížectví Hohenzollerny
27. 5. 1524
Hohenzollernové patřili k významným evropským panovnickým dynastiím. Na scénu dějin vystoupili poprvé na konci 12. století, kdy jim bylo uděleno v léno norimberské purkrabství a dědičně získali bayeruthské a ansbašské markrabství. K dalšímu rozmachu pomohla Hohenzollernům těsná spolupráce s českými králi z rodu Lucemburků a Jagellonců a podpora, kterou jim poskytovali. Norimberský purkrabí Fridrich V. Hohenzollern se již v době císaře Karla IV. stal důležitým diplomatem a mluvčím lucemburské strany v jihoněmecké oblasti. Vrcholné odměny se Hohenzollernům za jejich podporu lucemburské dynastii dostalo počátkem 15. století, kdy císař Zikmund Lucemburský udělil na Kostnickém koncilu Fridrichovi VI. Hohenzollernskému jako kurfiřtské léno Braniborsko. Tak byla založena braniborská kurfiřtská linie. Také syn Fridricha VI. Albrecht řečený německý Achilles prolínal své osudy a celé dynastie s českými dějinami. V době vypuknutí husitských válek se postavil na stranu křižáků, později byl však zklamán papežskou politikou, i plány císaře Fridricha III. Stal se tak spojencem českého krále Jiřího z Poděbrad a posléze také Vladislava II. Jagellonského. Vazby mezi Hohenzollerny a Jagellonci posílil také sňatek Fridricha IV. Staršího, markrabího braniborsko-ansbašského s Žofií Jagellonskou, sestrou českého krále Vladislava II. Jedním z jejich mnoha potomků byl také syn Jiří (*4. 3. 1484 – †27. 12. 1543), markrabí braniborsko-ansbašský, řečený později Zbožný. Právě jemu se podařilo roku 1524 získat Krnovské knížectví.
Markrabí Jiří Braniborsko-ansbašský, kníže ratibořský, opolský a krnovský, malba Hanse Krella z roku 1522, ve svých 38 letech. Na tehdejší dobu měl vynikající vzdělání, velmi obratný politik a diplomat, který dovedl zastávat i vyhraněnější názory a tvrdší postoje, jako když 15. 6. 1530 v Augsburgu před císařem Karlem V. odmítl vzdát se svého luteránského vyznání a raději nabídl svou hlavu katovi.
Mladý markrabí byl původně předurčen na duchovní dráhu, s tou se roku 1506 však definitivně rozešel a uchytil se na královském jagellonském dvoře v Budíně, kde se vbrzku stal oblíbencem celé jagellonské rodiny. Krátce na to, 22. 1. 1509 se oženil s vdovou po levobočkovi Matyáše Korvína, čímž v Uhrách získal rozsáhlý majetek a rázem se zařadil mezi nejvlivnější muže jagellonské středoevropské personální unie. Už roku 1512 se zaměřil na Slezsko, kde uzavřel smlouvu o případném dědictví s bezdětnými hornoslezskými knížaty Valentinem Hrbatým a Janem II. Opolským. I díky stále reálnější turecké hrozbě nakonec velmi výhodně zcela odprodal majetky v Uhrách a soustředil se jen na Slezsko. To vyvolávalo rostoucí odpor českých stavů, i přesto se však Jiřímu podařil husarský kousek, když Krnovsko koupil 27. 5. 1524 od Jiřího ze Šelenberka a Kosti a jeho synů.
Listina datovaná do 27. května 1524, jíž markrabí Jiří koupil Krnovské knížectví, respektive, listina, stvrzující definitivně koupi Krnovska markrabím Jiřím od Jiřího ze Šelenberka a Kosti. Ze sbírek Zemského archivu v Opavě, fond Slezský stavovský archiv.
Nástup Habsburků na český trůn pro něj znamenal nepříjemný zlom. Ferdinand I. Habsburský coby český král ihned rozpoznal potencionální nebezpečí plynoucí z vlastnictví Krnovska a dědických nároků na Ratibořsko a rozlehlé Opolsko ze strany Hohenzollernů a tvrdě trval na tom, že Opolsko a Ratibořsko připadnou jako odúmrť českému králi. Na centralizační kurz reagoval Jiří tím, že se stáhl do rodové rezidence v Ansbachu, čemuž napomohlo také to, že roku 1527 se stal jediným žijícím mužským členem ansbašské větve. Z Ansbachu pak vyřizoval i slezské záležitosti. Dědictví pak předal svému synovi Jiřímu Fridrichovi, který dokázal udržet Krnovsko. To před svou smrtí coby bezdětný odkázal braniborské kurfiřtské linii, a Hohenzollernové Krnovsko drželi až do roku 1622, kdy jej Janu Jiřímu Krnovskému odňal císař Ferdinand II. a coby de facto odumřelé léno jej dal lénem Karlu z Lichtenštejna.
Posledním „krnovským“ Hohenzollernem byl Jan Jiří z kurfiřtské braniborské větve. Právě on jako jediný z Hohenzollernů patrně v Krnově na zámku častěji pobýval. Slavil zde svou svatbu v roce 1610, a pokud by mu Krnovsko zůstalo, nepochybně by se stal zakladatelem „krnovské“ linie. Můžeme jen spekulovat, zda by kupříkladu dál rozšířil a ještě více zkrášlil krnovský zámek, zda by inicioval ještě větší všeobecný rozkvět Krnova… Naopak, roku 1622 získali Krnovsko Lichtenštejni, kteří Krnovsku a Krnovu samotnému věnovali daleko menší pozornost, tíhli ke svým rodovým statkům ve Valticích a v Lednici, kde také budovali svá reprezentativní sídla.
Zač Hohenzollernům Krnovsko a Krnov vděčí? Zavedení reformace možná můžeme považovat za problematické a bezesporu nikoliv černobílé. Bezesporu pozitivní bylo naopak umocnění pronikání renesančního slohu do Krnova a některých dalších lokalit knížectví. Odborná literatura často zmiňuje, že doba vlády Hohenzollernů znamenala zlatý věk Krnovského knížectví i Krnova samotného. Jmenovat konkrétní záslužné činy knížat tohoto německého rodu je však obtížné. V Krnově samotném nechali vystavět nové knížecí sídlo, v jejich době patrně daleko reprezentativnější a honosnější, než jak krnovský zámek známe dnes. Celému knížectví nesporně prospívalo, že všichni Hohenzollernové byli (údajně) schopnými hospodáři, kteří velmi dbali na ekonomický rozvoj země a navzdory nákladnému způsobu života ji ekonomicky nezruinovali. Doba jejich vlády byla rozkvětem Krnova, jak tomu naznačují některé poznatky, je však otázkou, nakolik to bylo zásluhou Hohenzollernů, a nakolik „jen“ pokračoval vývoj započatý už ve středověku. Rozhodně Hohenzollernové korunovali pozici Krnova jako centra knížectví vybudováním nového zámku přímo ve městě a přenesením správy knížectví právě sem, byť trvaleji v Krnově pobýval až poslední „krnovský“ Hohenzollern, Jan Jiří. Je značně pravděpodobné, že knížecí dvůr příznivě všestranně stimuloval kulturu i ekonomiku města a měšťanů. Přinést hlubší poznatky k vládě Hohenzollernů na Krnovsku je však úkol, který na historiky ještě čeká, a patrně se neobejde bez studia pramenů uložených v zahraničí. Že byl nástup Hohenzollernů na stolec Krnovského knížectví významný, to ale pravděpodobně nijak nezpochybní.
Patrně nejstarší dochované zobrazení krnovského zámku na kolorované mědirytině F. B. Wernera z 30. let 18. století. Krnovský zámek byl za Hohenzollernů poměrně honosným a přepychovým sídlem. Dnešní obraz je velmi zkreslující a zastřený znehodnocujícími úpravami, které zámek během pozdějších staletí prodělal.
výročí – 3. 6. 1844 – narození Hugo Schmidta
3. 6. 1844
V Bílovci se do rodiny soukenického mistra Josefa Schmidta narodil 3. června roku 1844 synek, který od svého otce a matky Aloisie dostal jméno Hugo. Rodina soukenického mistra patřila v Bílovci, stejně jako by tomu bylo i jinde, k poměrně dobře situovaným, a před Hugem byla na tehdejší dobu poměrně zářivá budoucnost.
Na tu se taky vydal, když se vyučil soukeníkem a po složení tovaryšských zkoušek roku 1863 zamířil vandrem do německých soukenických měst. A to se pro jeho životní dráhu stalo osudným, neboť právě tam se seznámil s rodícím se politickým hnutím dělnictva. Roku 1866 se vrátil na Moravu, kde se 18. listopadu téhož roku zúčastnil na Černých polích u Brna schůze vinařských dělníků. Schmidt sám na ní vystoupil veřejně s požadavky na zvýšení mezd dělníků. Patrně tím tehdy definitivně ve svém životě překročil Rubikon, neboť spolu s dělnickým předákem Aloisem Zahálkou byl zatčen a v soudním přelíčení 8. prosince odsouzen na 10 dní do vězení a k vypovězení ze země Moravské. Vydal se tím namísto na cestu textilního dělníka na dráhu ochránce nejen textilních dělníků.
Postrkem byl poslán zpět do rodného Bílovce, do práce jako tovaryš soukenického mistra však vstoupil 21. března 1867 v Liberci, kde pracoval až do roku 1871. Zde se od roku 1869 aktivně podílel na činnosti zdejších sociálně demokratických spolků. V téže době začal dopisovat do vídeňského sociálně demokratického týdeníku Volkswille. Dne 22. května 1870 předsedal ustanovující schůzi Odborového spolku textilních dělníků, byl účasten příprav tábora českých a německých dělníků na Ještědu konaném 7. srpna 1870, kde se manifestovalo za demokratické uspořádání národnostních poměrů v Čechách na základě rovnoprávnosti a zazněly rovněž požadavky týkající se politických a sociálních práv dělníků. Schmidt i později propagoval spolupráci českého a německého dělnictva, udržoval například také styky s německými a maďarskými dělnickými vůdci v Budapešti.
Na přelomu let 1871-72 byl vypovězen z Liberce a uchýlil se na Varnsdorfsko. Zde však pobyl jen krátce, neboť pro „zločin pobuřování“ musel opět jinam a v květnu roku 1872 se objevil v Krnově, v listopadu však je již v Březové nad Svitavou a odtud se dostává do Vídně. V červenci 1873 se dostal do konfliktu se státními úřady, a byl vypovězen z Vídně i celého Dolního Rakouska. Na několik let se usadil v saských a lužických textilních městech, v roce 1878 se vrátil do rodného Bílovce a ještě téhož roku se definitivně usadil v Krnově.
Množství továren dodávalo Krnovu velký počet dělníků. Nepřekvapí, že pozice sociální demokracie byla koncem 19. a počátkem 20. století v Krnově velmi silná. Natolik, že si roku 1903 postavili své sídlo – dělnický dům. Hugo Schmidt patřil mezi nejpřednější osobnosti tohoto politického uskupení.
Pro pověst sociálního agitátora se marně ucházel o práci v krnovských textilních továrnách. Nakonec si tedy v Krnově otevřel menší obchod, který mu zajišťoval skromné živobytí. Od 80. let 19. století měl pozici uznávaného sociálně demokratického dělnického vůdce ve Slezsku, roku 1893 se například rázně postavil proti vyvolávání rozbrojů ve straně a v srpnu 1893 byl jedním z 34 rakouských delegátů II. internacionály v Curychu. I přes svou pověst sociálního agitátora se u krnovské občanské společnosti těšil značné vážnosti. Po čtyři volební období byl členem městského výboru a v letech 1905-07 se aktivně zúčastnil kampaně za všeobecné hlasovací právo. Právě v Krnově nakonec 7. května 1907 zemřel. Roku 1909 mu byl na hřbitově odhalen náhrobní pomník z mramoru a byla po něm pojmenována ulice – dnešní Jungmannova.
Hugo Schmidt si mohl určitě vybrat „pohodlnější“ a snad i lépe výdělečnou životní dráhu, zvolil však úlohu bojovníka za práva dělníků. V Krnově se však těšil úcty u širších vrstev, než pouze těch dělnických. To vyjadřovalo i zbudování jeho náhrobku na krnovském hřbitově. Po připojení Krnova k Třetí říši byla připomínka sociálně-demokraticky smýšlejícího politika, navíc evidentně nezastávajícího vyhraněná proněmecká stanoviska, trnem v oku, a Schmidtův náhrobek byl zničen. Jiné zdroje uvádějí, že nacisté jeho náhrobek pouze odstranili, a zničen byl až po roce 1945.
Současný náhrobek nahradil plastiku v životní velikosti.
výročí – 20. 6. 2004 – úmrtí Hannse Cibulky
*20.09.1920 – †20.06.2004
20. června uplyne 20 let od úmrtí významného německého spisovatele a básníka, ale především krnovského rodáka Hannse Cibulky.
© Roland Obst
Narodil se 20. září 1920 v Krnově v rodině německého textilního dělníka, sociálního demokrata a odpůrce fašismu. Po absolvování obchodní školy v Liberci uvažoval o dráze houslisty, ale umělecké plány zhatila válka. Šest let strávil na východní frontě, v Polsku a na Ukrajině, později se dostal až na Sicílii, kde upadl do anglického zajetí. Po propuštění ze zajetí se H. Cibulka usadil v Durynsku. Vystudoval knihovnictví v Jeně a od roku 1952 až do důchodu byl ředitelem knihovny v okresním městě Gotha.
Překonání válečných zážitků a postupné zdomácnění v Durynsku, jedné z nejstarších kulturních oblastí Německa, se odráží v mnoha jeho básních a prózách. Ozývala se v něm zodpovědnost, otázka svědomí, zúčtování i proměny. Ve svých lyrických a prozaických reflexích se nechává inspirovat přírodou a kulturou míst, které dobře poznal, až ke kterým přilnul – od rodného moravskoslezského pomezí a českých historických center (Praha, Mělník, Kuks), válečnými zážitky v Polsku a na Ukrajině, prožitky italské krajiny až k baltským ostrovům, kde se zamýšlí hlavně nad vztahem člověka k přírodě a umění.
Od dětství projevoval Hanns Cibulka hudební talent. Jeho otec jej učil od pěti let hrát na housle a jako čtrnáctiletý už hrál v kostelním orchestru. Hudba ho celoživotně obohacovala a neustále se vracela jako jedno z témat jeho poezie. Básně jsou vesměs psány volným veršem dodržujícím interpunkci. Z české poezie přebásnil verše pro děti Františka Hrubína a Jana Čarka. V próze autor preferuje útvar deníku. Z Cibulkovy prozaické tvorby byly Ludvíkem Kunderou převedeny do češtiny deníkové knihy Sicilský deník, Listy z Dornburgu a Vyznání lásky v městečku K.
Cibulka zemřel v Gothě v roce 2004 a jeho urna byla podle přání první manželky pohřbena na hlavním hřbitově v Erfurtu. V červnu 2013 udělila městská rada Gotha „zasloužilému Gothaerovi“ čestný hrob na hlavním hřbitově v Gotha. V dubnu 2014 byl Hanns Cibulka znovu pohřben v Háji cti.
Hanns Cibulka byl německou literární kritikou po dlouhou dobu považován za významného básníka, myslitele a esejistu značné intenzity.
výročí – 3. 6. 1954 – narození Jiřího George Dokoupila
3. 6. 1954
V prvních červnových dnech letos oslaví své sedmdesáté narozeniny český umělec poválečné doby, který se jako jeden z mála výrazně proslavil na mezinárodní výtvarné scéně a ovlivnil vývoj současné malířské produkce.
Jiří Georg Dokoupil se narodil 3. června 1954 v Krnově, kde žil až do vpádu sovětských vojsk v roce 1968. Poté společně s rodinou emigroval přes Rakousko do Německa. Mezi léty 1976–1979 studoval výtvarné umění v Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem a v New Yorku. V roce 1980 založil výtvarnou skupinu Mühlheimer Freiheit a ve spojení s galerií Paula Maenze prosadil styl Nové německé malby, která radikálně změnila výtvarnou scénu osmdesátých let. V letech 1983–1984 byl hostujícím profesorem na Umělecké akademii v Düsseldorfu. Od osmdesátých let vystavuje v prestižních světových muzeích a galeriích. Žije střídavě v Berlíně, Praze, Madridu, v Santa Cruz na Tenerife a v Rio de Janeiru, pracuje v New Yorku.
Jeho dílo se programově brání pojetí výtvarných stylů, pohybuje se mezi expresionismem, realismem, abstrakcí a konceptualismem. Používá rozmanitou techniku, obsah i barevnost, jimiž neustále překvapuje své publikum. Tvůrčí pozice je u Dokoupila založena na absolutní volnosti, tvoří naprosto svobodně a nezávisle na minulých výtvarných technikách. „Pochopil jsem, že každý nápad má vymezenou jenom určitou dobu trvání“. Stylová různorodost a práce s netradičními technikami je hlavní charakteristikou jeho díla. Přibližně v opakující se časové periodě dvou let vytváří novou techniku – je známo již na čtyřicet experimentálních technik a stylů. Obrazy tvoří například pomocí barevných mýdlových bublin, pomocí sazí ze svíček nebo z jednotlivých políček filmu.
Jeho dílo je zastoupeno ve všech významných světových galeriích a muzeích i v soukromých sbírkách.
výročí – srpen 1474 – dobytí Krnova vojsky Matyáše Korvína
Dne 23. 12. 1466 vyhlásil papež Jan II. exkomunikaci českého krále Jiřího z Poděbrad, prohlásil jej za sesazeného, uvalil klatbu na každého jeho straníka a vyhlásil proti kacířským Čechům křížovou výpravu.
Český král Jiří z Poděbrad na podobizně Mikuláše Alše. Jiří z Poděbrad byl šlechtického původu, přesto se dokázal stát českým králem. Přes svůj neurozený původ byl neobyčejně a všestranně schopným panovníkem. Po vyhlášení klatby papežem se proti němu postavila početná katolická šlechtická opozice v Čechách, hojné odpůrce měl na Moravě a zcela proti němu stálo Slezsko v čele s mocným městem Vratislav a obojí Lužice.
Do jejího čela se velmi ochotně postavil uherský král Matyáš Korvín, Jiřího zeť, neboť jeho druhou manželkou byla roku 1464 zesnulá dcera Jiřího Kateřina. Matyáš se krom na tu dobu ohromného vojska mohl opírat o četnou opozici proti Jiřímu v Čechách a zejména ve vedlejších zemích, kdy především téměř celé Slezsko a obojí Lužice stály proti Jiřímu z Poděbrad. Král Jiří však i v nastalých válkách propuknuvších roku 1467 osvědčoval své mnohostranné vladařské kvality, a až do Jiřího smrti 22. 3. 1471 nebyly boje rozhodnuty, naopak král Jiří těsně před svou smrtí získával mírnou převahu.
Jedna z dobových podobizen krále Matyáše Korvína. Stejně jako Jiří z Poděbrad byl Matyáš šlechtického původu, z mocného magnátského rodu ze Sedmihradska. Dne 3. 5. 1469 se nechal v Olomouci zvolit českým králem, což okamžitě uznalo jak Moravské markrabství, tak většina Slezska i Horní a Dolní Lužice. Až do své smrti roku 1490 zůstával českým králem vládnoucím na Moravě, ve Slezsku a v Horní a Dolní Lužici. V květnu 1485 za velkého přispění českých žoldnéřů dobyl východní část rakouských zemí včetně Vídně, z níž učinil hlavní město své říše.
Ve Slezsku měl král Jiří spojenců málo. Výjimku tvořil jeho vlastní syn Viktorín, který byl od let 1463-1464 Opavským vévodou, a pak vévodové z Opavsko-Ratibořské větve Přemyslovců Jan IV. Starší a jeho bratr Václav. Pod vládu Jana IV. od roku 1465 náležela krnovská čtvrť Opavska s Bruntálskem a z Ratibořska mu náleželo město Vladislav s příslušným obvodem. Jako své sídlo využíval hrad Cvilín u Krnova.
Mapa rozdělení Opavska roku 1377 (převzato z publikace Hrady českého Slezska). Jan IV. Starší vládl až do roku 1474 prakticky stejnému území, jako jeho praděd Jan I. Opavsko-Ratibořský.
Dříve srdnatý vévoda si však počínal po vypuknutí válek poněkud mdle. Nijak výrazně svého krále Jiřího nepodporoval, ačkoliv ve svém vévodství nijak agilně nezasahoval proti početným poděbradovým straníkům z řad šlechty, zejména Stošům a Bernardovi Bírkovi z Násile, kteří v okolí vedli drobné, ale vytrvalé a úspěšné střety se straníky Matyáše Korvína. V červnu 1469 donutil Matyáš Korvín z Vratislavi, kam na jaře s vojskem protáhl přes Nisu, k složení holdu Janova bratra Václava Rybnického a 10. 8. 1469 se k složení holdu dal neochotně pohnout i Jan IV. starší, což bylo vykonáno 18. 10.
Tyto skutky však zřejmě v samotném vévodovi cosi zlomily, navíc se nejspíše nesetkaly s pochopením u šlechtických předáků jeho vévodství, možná někteří i osobně intervenovali, a někdy po roce 1469 se vévoda opět stává straníkem krále Jiřího a posléze i Vladislava Jagellonského, který se po Jiřího smrti ujal roku 1471 vlády v Čechách. To Matyáš Korvín nehodlal nechat bez odezvy, navíc během roku 1471 přestoupil Jiřího syn Viktorín ke katolické víře a do tábora Matyáše. V průběhu léta, patrně první srpnové dny roku 1474 zahájil Viktorín v dohodě s králem Matyášem drtivou ofenzívu, jejímž cílem bylo zúčtovat se stoupenci Jagellonské strany na Opavsku a blízkém okolí. Dne 23. 8. 1474 přibyl do Opavy také král Matyáš se svým vojskem, jehož jádro tvořila proslulá Černá legie, složená z víc jak desítky tisíc českých žoldnéřů, nejzkušenějších a nejkvalitnějších bojovníků, jací byli v prostoru středovýchodní Evropy pozdního středověku k dostání.
Jádro sil krále Matyáše Korvína tvořila tzv. Černá legie, víc jak 10 000 pěších a jízdních českých žoldnéřů využívajících husitské zbraně a taktiku, včetně vozové hradby a nemalého množství palných zbraní. Až do počátku 16. století to byli nejkvalitnější a nejžádanější bojovníci ve středovýchodní Evropě. Ve svém vojsku je měl také Jiří z Poděbrad či někteří slezští vévodové.
Vévoda Jan se útočníkům bránil na svém sídelním hradě Cvilíně, k dispozici krom stále posádky měl však jen část svých sil, neboť zbytek musel nechat spolu s krnovskými měšťany k obraně Krnova, popřípadě dalších fortifikací své země. A posily neměl kde brát, neboť Viktorín a posléze i Matyáš útočili na další centra vévodství, která se bránila a nemohla poskytnout pomoc vévodovi. Někdy ve dnech 23.–25. 8. 1474 byl dobyt Cvilín, měst Krnov a některé další významné pevnosti země Jana IV. Vévoda Jan byl zajat Viktorínem. Do konce měsíce byly dobyty veškeré větší a menší fortifikace na panství Jana IV. a země byla zcela zpustošená.
Kresebná rekonstrukce hradu Cvilína, též Lobenštejna, kterému se nejpozději v 19. století začalo říkat též Schellenburg. Už někdy roku 1433 se stal sídelním hradem krnovské části Opavska. Vévoda Jan IV. Starší se na něm v srpnových dnech roku 1474 marně bránil přesile vojsk Viktorina a Matyáše Korvína. Kresebná rekonstrukce F. Würmla z roku 1935 je především v detailech určitou fikcí, opírá se však o reálné poznatky.
Tváři v tvář naprosté zkáze vévoda kapituloval a 30. 8. 1474 odevzdal celou zem do rukou hejtmanů Matyášova vojska. Ve Vratislavi před datem 16. 11. 1474 uzavřel vévoda s králem Matyášem smlouvu, v jejímž důsledku, navzdory dřívějším Matyášovým slibům, rezignoval Jan zcela na vládu na Krnovsku a musel zchudlý a zlomený dožít v městečku Vladislav na Ratibořsku. Vládu v Krnovsku si pak podržel sám král Matyáš. Tak skončil poslední Přemyslovec vládnoucí na Krnovsku. A město Krnov? Dobývání z konce srpna 1474 údajně způsobilo rozsáhlý požár, jinak ke Krnovu ale zaujal král Matyáš zcela jiný postoj. Dne 8. 1. 1478 udělil král Matyáš Krnovu právo pečetit červeným voskem a konání jarmarku ve svátek sv. Havla (16. 10.), další listinou z 28. 3. 1485 potvrdil krnovským měšťanům odúmrť. Zdá se, že král Matyáš i vůči Krnovu uplatňoval svou politiku, v níž se opíral o královská města. To je však již jiný příběh.
Pochodující formace střelců českých žoldnéřských jednotek. Na dobu druhé poloviny 15. století tvořili v porovnání s jinými vojsky střelci v řadách českých žoldnéřů velmi početnou skupinu.
