13. 7. 1621
V Levoči dne 12. 3. 1624 naposledy vydechl kníže Jan Jiří Krnovský z kurfiřtské větve Hohenzollernského rodu, vládnoucí v Krnovském knížectví od roku 1606 do roku 1622.
Jedno z nejznámějších vyobrazení Jana Jiřího Krnovského na mědirytině Matthaeuse Meriana z díla Theatrum Europaeum, Band 1 z let 1617–1629. Jako politik a diplomat nebyl příliš obratný, jeho rázná, energická, zásadová a neústupná povaha z něj naopak činila skvělého vojáka, což v prvních letech třicetileté války nejednou prokázal.
Jan Jiří se narodil 16. 12. 1577 jako mladší syn braniborského kurfiřta Jáchyma Fridricha z kurfiřtské linie Hohenzollernského rodu. O tom že se Jan Jiří stane krnovským knížetem, rozhodla náhoda a rodinné závazky. Bezdětný krnovský kníže, markrabí Jiří Fridrich z braniborsko ansbašské větve Hohenzollernů, odkázal roku 1599 své dědictví braniborským příbuzným. Český král, jímž byl tehdy císař Rudolf II. Habsburský, však tento akt odmítal opakovaně uznat, správně mělo Krnovsko jako odumřelé léno připadnout českému králi. Rudolfovi se však tehdy nedostávalo sil, aby smlouvu mezi Hohenzollerny zvrátil. Jan Jiří se tak Krnovska roku 1606 vskutku ujal, jeho pozice však byla celá desetiletí nestabilní. Svými politickými aktivitami, jako lpění na kalvinismu, podporou Opavy proti olomoucké konzistoři a císaři Rudolfu II. na stranu druhou přiléval Jan Jiří oleje do ohně a zařazoval se mezi přední odpůrce Habsburků.
Jan Jiří se zbytky své armády ustoupil na konci zimy roku 1621 z Lužice, odkud jej mnohonásobnou přesilou vytlačil saský kurfiřt Jan Jiří. Začátkem jara se usadil s jádrem své armády okolo Nisy, kde se zásobil na majetku nisských biskupů. Shromažďoval zásoby, vojáky, ale také některé další vzbouřence, kteří se po Bílé hoře odmítali vzdát císaři. Na konci července 1621 vytáhl Jiří s 12 000 muži ve směru na Krnov a Opavu. Po vítězné bitvě u Nového Jičína 24. 7. 1621 opanovala vojska Jana Jiřího celou severovýchodní Moravu horské průsmyky do horních Uher. Spolu s Bethlenem zaútočil Jiří počátkem září na Moravu, díky nedostatečné podpoře odpůrců Habsburků a Valdštejnem výtečně organizované obraně nakonec tažení ztroskotalo. Do konce roku 1621 se markraběcí armáda zcela rozložila.
Jan Jiří, tento vskutku renesanční kavalír, byl první a zároveň poslední Hohenzollern, který sídlil trvaleji přímo v Krnově. Dostalo se mu výborného vzdělání, liboval si v přepychu, nejnovější módě, holdoval lovu, turnajům, dobrému jídlu a pití, což na jeho postavě, stejně jako u jeho předků, bylo dobře znát. A podobně jako jeho předchůdci byl člověkem energickým, čilým. Jeho velkou zálibou byl rovněž šerm a koně, ve společnosti dovedl být vtipným a zábavným společníkem. Oč méně byl obratným politikem, o to více byl dobrým vojákem, mužem činu, pevných zásad a nekompromisních postojů, který se nenechal zastrašit ani v případě hrozby vysokého rizika. V „domácí“ politice si vedl zdatně a těšil se oblibě jak u měšťanů Krnova či Hlubčic, tak také u krnovské šlechty. S měšťanstvem se dostal do kratšího, ale poměrně horkého sporu pouze jednou, vše pak snadno urovnal příslibem náboženské tolerance.
Zatím patrně nejstarší vyobrazení krnovského zámku na kolorované kresbě od Friedricha Bernharda Wernera z 30. let 18. století. Zámek nechal v letech 1529/31-34 vystavět markrabí Jiří Braniborsko-Ansbašský. Ačkoliv měl zámek do nemalé míry pevnostní charakter, splňoval zároveň požadavky na luxus a reprezentaci, daleko více, než bychom z dnešního stavu a vzezření hádali. Svůj vrchol nepochybně zažil právě za Jana Jiřího.
Jan Jiří navázal četné důležité styky jak s významnými politiky ve Slezsku, tak z jiných zemí habsburské monarchie, kupříkladu s předním moravským politikem, Karlem Starším ze Žerotína, vazby měl dokonce i v Říši. Na krnovském zámku, který za Jana Jiřího nepochybně dosáhl největšího rozkvětu, tehdy často pobývali přední agenti, poslové a rádci nejvýznamnějších mužů středoevropského prostoru.
Obraz Antona Bergera Bitva u Nového Jičína roku 1621 vznikl až roku 1841, což vcelku nepokrytě potvrzuje zobrazení vojáků odpovídající reáliím první půle 19. století, nikoliv století 17. Poměrně naivně namalovaná scéna připomíná hořící stodoly na jičínském předměstí, které nechal Jan Jiří zapálit, a vraždění neapolských vojáků, které během vyjednávání pobili vojáci vítězného krnovského knížete. Ušetřeni zůstali němečtí mušketýři, kteří byli zahrnuti do armády Jana Jiřího. V pozadí je zobrazena pověst z Nového Jičína, dle níž se z celého vojska katolických sil zachránilo jen 7 vojáků, ve skutečnosti, nepočítáme li ušetřené mušketýry, uteklo z města na 50 jezdců se svým velitelem, plukovníkem Jeanem Gauchierem, strůjcem raduňského masakru.
Jan Jiří byl dílem vtahován, dílem se nechal vtáhnout, do vysoké politiky habsburského středoevropského soustátí a jeho nejvýznamnější chvíle měly přijít po vypuknutí českého stavovského povstání. Pro svou ráznou a energickou povahu byl již dříve zvolen vrchním velitelem slezských branných sil, a po vypuknutí povstání patřil k nejenergičtějším stoupencům povstalců ve Slezsku. Po bitvě na Bílé hoře, která vyvolala mezi povstalci hotovou paniku, zachoval Jan Jiří chladnou hlavu a pevný postoj a v boji pokračoval i nadále. Nedostalo se mu však takové podpory, jakou by potřeboval, a jeho akce nakonec ztroskotala. Císař Ferdinand II. využil situace a definitivně vyřešil vlekoucí se spor o Krnovsko, když jej udělil 15. 3. 1622 lénem Karlovi z Lichtenštejnu, který byl již od roku 1614 Opavským knížetem. Jan Jiří se ocitl bez domova, v uherském exilu však neúnavně spřádal další vojenské plány proti Habsburkům. Na cestě do Braniborska se zastavil v Levoči, kde jej nemoc upoutala na lůžko, z něhož již nevstal. 12. 3. 1624 vydechl kníže naposledy, o deset dní později byl slavnostně pohřben v Košicích.
Jezdecká pečeť Jana Jiřího
