po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
17
24
31

V první části jsme se věnovali, dalo by se skoro říci, „pověstem“ o založení Krnova. Nyní přicházíme s pokračováním, které se bude věnovat dokumentu, jenž není sice zcela smyšlený, avšak ani zcela důvěryhodný – tzv. chařovskému privilegiu. Dlouho totiž sloužil jako zásadní pramen pro poznání počátků města Krnova a dokázal tak zamotat hlavu i odborníkům. Navíc je zajímavým příběhem o vývoji názorů na vznik Krnova, do nichž se nejednou promítaly i historické události.

V roce 1850 zachránil krnovský lékárník a amatérský historik Johann Spatzier řadu starších písemností značného časového rozsahu, od středověku až po počátek 19. století, které byly ve skartaci likvidovány z krnovské radnice. Spatzier je pečlivě sesbíral a vlepil do rozměrných knih. Spolu s jeho poznámkami a dalšími písemnostmi, které k zachráněným „pokladům“ přidal, tak vznikla sbírka o třiceti svazcích.1  Dnes pro vědce představuje velice cenný zdroj informací. Spatzier jím zachráněné písemnosti zařadil a zpravidla k nim sepsal aspoň stručný regest. Při této systematizaci své sbírky mu jako obzvlášť cenný poklad musela připadat listina opatřená v průběhu svého uložení na magistrátě registračním číslem 798. Když ji nový majitel rozluštil, zjistil, že se jedná o opis dokumentu zhotovený v 18. století, přičemž originál se hlásil do roku 1221. Text původní listiny oznamoval, že vydavatel poněkud záhadného jména a titulu – Heinrich von der Mohre, což bylo zpravidla interpretováno jako moravský markrabí Vladislav Jindřich, bratr českého krále Přemysla Otakara I., uděluje 10. ledna 1221 kupci Rudigerovi, zároveň dědičnému rychtáři vsi Chařové, některé výsady.2  Původní listina, Das Krotendorfer Erbrichterprivileg, čili Privilegium pro dědičnou rychtu v Chařové, tak mohla být považována, a dlouho také byla, za nejstarší písemný doklad existence vsi Chařová. Neméně důležitá a zajímavá byla skutečnost, že v několika pasážích se objevovala zmínka o „měšťanech Krnova“ či „soudu města Krnova“, což znamenalo, že k datu 10. 1. 1221 byl Krnov nezpochybnitelně městem s tím, že městem musel být již nějakou chvíli. Vše pak podtrhoval fakt, že v listině bylo použito německého názvu Krnova Jägerndorf. To do několika desetiletí počalo sehrávat svou nemalou roli. V zápase mezi českým a německým národem v českých zemích se jakákoliv zmínka o dřívějším českém/slovanském nebo německém osídlení, či o dřívějším městském založení kolonisty ze západu či česky mluvícími, a převaze toho či onoho osídlení v průběhu věků, stávala veledůležitým bodíkem započítávaným do průběžné tabulky politického zápasu a nároků na nadvládu a určující slovo v českých zemích a jejich jednotlivých regionech. Místní tak mohli jásat dvojnásobně, Krnov byl dle Chařovské listiny městem již roku 1221 a ještě k tomu německým. Každého aspoň trochu nacionálně cítícího německého obyvatele nejen Krnova to hřálo u srdce o to více, když se záhy přišlo s jiným důvěryhodným dokumentem z roku 1240 přinášejícím důkaz existence Krnova, avšak s bezpečnou zřejmostí, že Krnov bezpochyby ještě městem nebyl, navíc užívajícím pouze latinizovanou verzi slovanského, respektive českého názvu, Kyrnow.

Opis chařovského privilegia

Opis chařovského privilegia zachránil Johann Spatzier spolu s jinými písemnostmi určenými ke skartaci a zahrnul jej do své sbírky. Opis chařovské listiny se nachází konkrétně ve 25. svazku. Ze sbírek SOkA Bruntál se sídlem v Krnově.


1 SOkA Bruntál se sídlem v Krnově, Pozůstalost Jana Spatziera (1280)1806–1881. Po Spatzierově smrti se jeho sbírka dostala do držení spolku Deutscher Verein für Geschichte Mährens und Schlesiens v Brně, odkud ji v době existence protektorátu převzal tehdy říšský archiv v Opavě. Zde pak byla po dlouhá léta uložena ve Státním oblastním archivu, později v Zemském archivu v Opavě. Nedávno byla převedena do SOkA Bruntál se sídlem v Krnově. Blíže srovnej Stratil, Ivo: Pozůstalost Jana Spatziera (1280)1806–1881. Inventář. Opava 1969.

2 Kejř, J.: Počátky města Krnova. Krnov 1968, s. 42–43.; Königer, E.: Das Krotendorfer Erbrichterprivileg und die Anfänge von Jägerndorf. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens, 1930–1933 (roč. 20), s. 2–4.

 

Část 2

Na první pohled nevzbuzovala tzv. chařovská listina výraznější podezření o své autenticitě. Datum 1221 pro existenci městského zřízení v Krnově nepůsobilo ani zdaleka tak fantaskním dojmem jako dříve uváděná data 926 či 936, krom toho bylo známo, že nejpozději před rokem 1224 byla městem Opava a snad již před rokem 1222 i Hlubčice. Nejstarším městem pak byl Bruntál, jehož založení bylo možno bezpečně klást již před rok 1213. Nebylo tak na jednu stranu příliš divu, že nemálo badatelů chařovskému privilegiu důvěřovalo. Od Spatziera převzal chařovské privilegium Vincenc Prasek a ve své Vlastivědě Slezské, popřípadě dalších svých pracích, prezentoval datum 1221 a chařovskou listinu jako nejstarší doklady existence Chařové a Krnova jakožto města. Po Praskovi zůstávala listina nějakou dobu nepovšimnuta, opomenul ji například Gustav Friedrich ve své studii věnované kanceláři a listinám moravských markrabat Přemysla a Vladislava. Obdobně chařovskou listinu ignorovaly práce zabývající se problematikou měst, o tzv. diplomatářích (edicím středověkých listin vydávaných českými knížaty a králi, moravskými markrabími atd.) ani nemluvě. Mimo jiné byla neznáma také zakladateli profesionální historiografie v rakouském Slezsku Gottliebu Biermannovi, či Juliu Plebanovi. Do svého pojednání o „kolonizaci německých vsí severní Moravy“ v roce 1905 ji naopak pojal Karl Berger. Opatrné stanovisko naopak zaujal Heinrich Schulig ve své Ein Heimatbuch für die Bezirke Jägerndorf und Olbersdorf, kdy chařovskou listinu ani otevřeně neodmítl, ani plně nepřijal. Chařovská listina a skutečnosti jí sdělované se tak ocitaly v obojakém postavení – převážně regionální badatelé ji brali vážně a „kasali“ se tím, že Krnov byl městem již roku 1221, popř. Chařová byla k roku 1221 založena, na druhou stranu vyšší odborné autority chařovské privilegium přehlížely.

Krnovský profesionální historik Ernst Königer se rozhodl, že otázku chařovské listiny definitivně rozsekne. Své výsledky publikoval v roce 1933 v podobě rozsáhlé studie v časopise Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens. Veřejnost jeho verdikt očekávala pochopitelně s velkým zájmem, vždyť v sázce bylo, zda se Krnov stal městem již před rokem 1221, nebo až o několik desetiletí později, a rovněž to, zda lze jeho počátky spojovat s osadníky z německy mluvících krajin, či s Čechy, popř. Slovany, jak naznačovala zmínka z roku 1240. Königer se stal vlastně prvním odborníkem, který provedl důkladnou kritiku privilegia chařovské dědičné rychty, což neprovedl jak Spatzier, tak od něj závěry přebírající Prasek, a o to méně badatelé odkazující na Praska. A Königerův výsledek musel nepochybně nepříjemně šokovat. V počátku své studie Königer poznamenává, že je mu známa existence latinské kopie chařovského privilegia uložená na zámku v Bučovicích, jejíž studium mu bohužel do okamžiku zpracování studie nebylo umožněno, a pracoval tudíž pouze s německým překladem. Jako první vzbudila Königerovu nedůvěru velmi neobvyklá a zřejmě neúplná titulatura vydavatele listiny, jíž měl být údajně moravský markrabí Vladislav Jindřich. Závažné shledal také to, že nedokázal pro rok 1221 ověřit ani jednoho svědka ze svědečné řady. Buď se ukázali na základě studia ověřených dobových pramenů jako zcela neznámí, nebo sice skuteční, vystupující však v písemnostech nezřídka až o několik desetiletí později. Ohromné rozpaky pak vyvolával samotný text listiny, ten totiž absolutně neodpovídal dobovým zvyklostem. Velice podezřelé bylo kupříkladu ustanovení o soudnictví určující tři soudní dny, což se vyskytuje v písemných pramenech výrazně později, stanovení desátku odváděného faráři v obilí, nebo prominutí dávek na 24 let. Neméně podezřelá byla pasáž o robotě, o které v první polovině 13. století nejsme zpravováni, či jmenování lokátora a jeho kupeckého povolání, kdy opět z doby, do níž se chařovská listina hlásí, není možno měšťanské lokátory doložit. Jako poslední přihodil Königer nemožnost vysvětlit si záhadu, že dle chařovské listiny byl Krnov roku 1221 městem, a v listině z roku 1240 je nepochybné, že městem není. Zkrátka, chařovská listina vršila jednu dobovou a nevysvětlitelnou anomálii za druhou, a Königer tak vyřkl pod tíhou argumentů nelichotivý závěr – chařovská listina je padělek, dle jazykových zvláštností prý patrně z 16. století.

Ve své studii věnované privilegiu chařovské dědičné rychty a počátkům Krnova uveřejněné ve dvacátém ročníku německého časopisu Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens, krnovský německý historik Ernst Königer jako zcela první výrazně zpochybnil pravost chařovské listiny a prohlásil ji za padělek.

 

Část 3

Nečekejme však, že Königerův municiózní rozbor a fundované závěry byly beze zbytku přijaty. Část německých badatelů totiž jeho studii nekompromisně odmítla, přičemž se někteří ani neobtěžovali přijít s věcnými argumenty. Jak připomněl ve své pozdější studii Jiří Kejř, toto byl příklad historika Josefa Pfitznera, který prohlásil, že se musí zůstat u toho, že Krnov byl městem již roku 1221, když Bruntál jím byl od roku 1213 – a basta! Heinz Zatschek byl trochu střízlivější – vytkl Königerovi, že nevyužil latinského překladu chařovské listiny uchovávaný tehdy na zámku v Bučovicích, připustil však, že v případě, kdy by i latinský text neobstál před Königerovými vývody, musela by být nepravost chařovského privilegia vzata jako fakt. 1 Jiní to prostě ignorovali, jako Karl Berger, když v roce 1933 pod názvem Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhundert vydal knižně rozšířenou verzi své studie z roku 1905, v níž zůstal u důvěry v chařovské privilegium, nadále opřenou pouze o Praska.2 Podobně dokonce ani někteří čeští autoři nedokázali zaregistrovat Königerovu studii, a nadále nekriticky přejímali Praskovy závěry. To je případ jinak monumentálního díla Ladislava Hosáka Historický místopis země moravskoslezské, vydaného poprvé v roce 1938. Při přípravě druhého vydání se evidentně nikdo nenamáhal s revizí tohoto díla, rozhodně ne v případě méně významných lokalit pohraničí, a v roce 1967 se opět čtenáři dočetli, že Krnov byl již městem roku 1221...

A pak se našli i takoví, kteří pochopili, že u chařovského privilegia již není možno zůstat ve známé podobě, a pokusili se o jeho nový výklad. Tuto linii reprezentoval Walter Latzke ve své studii Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. Ten se pokusil nalézt oporu v latinské verzi chařovského privilegia. S odlišným pohledem začal hned zpočátku – u vydavatele listiny. Dle Latzkeho jím nebyl moravský markrabí Vladislav Jindřich, ale šlechtic Jindřich z Meerane, účastník křížové výpravy z roku 1228, který prý měl krátce nato, patrně na výzvu krále Václava I. přesídlit na Moravu.3 Pro toto své tvrzení čerpal Latzke z veršované kroniky vzniknuvší roku 1301 na dvoře svídnického vévody Bolka I. Údajně pak vznikla chyba v dataci listiny, když byla omylem vynechána jedna římská desítka, a ze správného data 1231 vzniklo datum 1221. Datu 1231 už by přeci jen lépe odpovídali svědkové uvedení v listině. 4 A cože je tím skálopevným dokladem pro Latzkeho tvrzení? Ve zmiňované kronice se nachází pasáž popisující scénu, kdy po bitvě u Akkonu hledá purkrabí Burchard z Magdeburka po bitvě raněné, v níž se píše přibližně následovné: "...tu bedlivě hledal dál, našel pana Jindřicha z Meerane, téhož, po němž jeho děti, v Opavské zemi jsou usazeny, v jejichž domě jsem byl též...“5 Latzke posléze ve svých úvahách pokračoval dále, přemýšlel nad vztahy pánů z rodu z Meerane k Přemyslovcům a z jeho kombinací mu vyšla následná hypotéza. Jindřich se prý vrátil po roce 1228 z křížové výpravy, na výzvu krále Václava I. se usadil jako jeho vazal na mu propůjčeném území jižně od Krnova a zde vydal roku 1231 privilegium pro chařovskou dědičnou rychtu.6 Pokud by to nestačilo, přišel Latzke ještě s jedním důkazem. Ztotožnil Jindřicha z Meerane s Jindřichem ze Cvilína, který se podílel na založení vsi Býkova, a to listinou z roku 1238. Ta byla uchovávána na zámku v Branticích, kde patrně shořela na konci druhé světové války spolu s většinou brantického zámeckého archivu. Je příznačné, že o její pravosti byly vysloveny vážné pochyby ještě v době, kdy měli badatelé možnost jejího bezprostředního studia, a nelze ji brát vážně. Latzke byl však o její pravosti přesvědčen. A dle Latzkeho tak byla autentická i chařovská listina, pouze je v dochovaných opisech chyba ve vročení. Je možné, že Latzke si vskutku nepovšiml toho, že písař, který sepisoval onu veršovanou kroniku, a to s odstupem několika desetiletí, mluvil o tom, že v Opavské zemi jsou usazeny děti Jindřicha z Meerane, nikoliv on sám... Připočteme li k tomu, že ona veršovaná kronika je jediným, a to dosti pochybným a z historického hlediska v podstatě nevěrohodným, pramenem, který uvádí onoho Jindřicha z Meerane a nějakou jeho souvislost k našemu regionu, není již patrně třeba k Latzkeho pokusu obhájit autenticitu chařovské listiny snad již nic víc dodávat.

 

Doktor Ernst Königer (*21. 9. 1880 Jindřichov - † 15. 8. 1931 Krnov) na kresbě Fritze Raidy. Byl prvním historikem, který důkladně studoval tzv. chařovské privilegium a vyslovil vážné pochyby o jeho pravosti.


1 Kejř. J.: Počátky města Krnova. C. d., s. 26.

2 Berger, K.: Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhunderte. Brno 1933, s. 107–108.

3 Latzke, W.: Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens, 1938, roč. 72, s. 99–100.

4 Kejř, J.: Počátky města Krnova. C. d., s. 8–9.; Latzke, W.: Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. C. d., s. 64–65, 100.

5 Kejř, J.: Počátky města Krnova. C. d., s. 14.; Latzke, W.: Latzke, W.: Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. C. d., s. 100–101.

6 Kejř, J.: Počátky města Krnova. C. d., tamtéž.; Latzke, W.: Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. C. d., s. 101–103.

 

Část 4

Ještě jednou se velmi výrazně chařovskou listinou zabýval jeden z předních českých odborníků na středověké městské právo Jiří Kejř v souvislosti s výzkumem počátků města Krnova. Shromáždil a kriticky zhodnotil literaturu, která se chařovským privilegiem kdy zabývala, a pro jistotu provedl opět její důkladnou kritiku, obdobně jako víc jak před třiceti lety Königer, ačkoliv Kejř měl k dispozici již jen onen německý opis z 18. století. Latinská kopie totiž patrně nepřečkala druhou světovou válku. Kejř potvrdil správnost Königerových závěrů, krom toho přidal své důkladnou komparací s autentickými prameny, pro „strýčka Příhodu“ zkoušel různé varianty výkladu, neváhal dokonce sáhnout po variantě šlechtického vydavatele, jak to vyřešil Latzke a další a další kombinace. Ve všech případech však po tvrdém srovnání s prověřenými fakty docházel Kejř k stále stejnému neochvějnému výsledku: chařovská listina je padělek.

Následně již žádný badatel nebral chařovskou listinu v potaz a pokud již o ni pojednával, pak jen coby o mylném mezníku počátků Krnova a Chařové. Má privilegium pro dědičnou rychtu v Chařové vůbec nějaký potenciál? Inu, mohlo by být zajímavé zjistit, kdo si nechal v 16. století či na sklonku středověku tento padělek pořídit a za jakým účelem. Jiří Kejř totiž dokázal, že neznámý padělatel či padělatelé nevařili tak úplně z čisté vody a patrně se se skutečnými listinami moravského markrabího Vladislava Jindřicha setkali. Vyloučit nemůžeme, že znění původního originálu bylo pozdějšími opisy ještě více zkresleno. A taky nelze vyloučit, že původní text chařovského privilegia – padělku, měl základ v nějaké skutečné reálné listině týkající se třeba právě chařovské rychty, a kdosi měl zájem, aby její vyznění či ustanovení byla patřičným způsobem upravena či zpřesněna. Byli to krnovští měšťané, respektive městská rada přející si posunout písemnou zmínku o Krnově coby městu před rok 1221? Nebo to byl chařovský rychtář, to se jeví jako případně pravděpodobnější, který si přál získat určité výhody či zpřesnit své konkrétní nároky, které by tak mohl opřít o listinu a práva udělená údajně již v roce 1221? Těžko říci, velmi střídmý písemný materiál dochovaný ze středověkého období, nám asi nedovolí uspokojivou odpověď a my se nejspíš budeme muset smířit s tím, že tento aspekt chařovské listiny, na rozdíl od otázky její autenticity, nikdy uspokojivě nezjistíme. Zůstává tak jen zajímavý příběh zvláštního padělku dotýkajícího se počátků našeho města, a Chařové, která je dnes jeho prakticky integrální součástí, místy až lehce anekdotický, ilustrující ne právě jednoduchý a nikoliv přímočarý vývoj názorů a bádání na stáří a vznik města Krnova.

Zdroje:

Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Pozůstalost Jana Spatziera (1280)1806–1881, inv. č. 20.

Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Pozůstalost Jana Spatziera (1280)1806–1881, inv. č. 25.

Stratil, Ivo: Pozůstalost Jana Spatziera (1280)1806–1881. Inventář. Opava 1969.

Berger, Karl: Kolonisation der deutschen Dörfer Nordmährens. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Mährens und Schlesiens. 1905, roč. 9, č. 1–3, s. 1–69.

Berger, K.: Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhunderte. Brno 1933.

Jirásek, Zdeněk a kol.: Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha 2012.

Kejř, Jiří: Počátky města Krnova. Krnov 1968.

Königer, E.: Das Krotendorfer Erbrichterprivileg und die Anfänge von Jägerndorf. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens, 1930–1933 (roč. 20), s. 1–33.

Kouřil, Pavel – Prix, Dalibor – Wihoda, Martin: Hrady českého Slezska. Brno – Opava 2000.

Latzke, W.: Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens, 1938, roč. 72, s. 44–135.

Prasek, V.: Vlastivěda Slezská. Opava 1891.

Schulig, Heinrich: Ein Heimatbuch für die Bezirke Jägerndorf und Olbersdorf. Troppau 1923.