výročí – 19. 4. 1713 – pragmatická sankce
Pod pojmem pragmatická sankce si většinou představíme zákon, který zaváděl nástupnictví v habsburské monarchii také pro ženskou linii habsburského rodu. To pak umožnilo nástup Marie Terezie na trůn, ačkoliv své dědictví musela uhájit v nelehké, osm let trvající válce. Tzv. pragmatická sankce však měla výrazně větší význam.
Karel VI. Oficiální dobový portrét Karla VI. jako císaře. Poslední mužský Habsburk je vyobrazen ve slavnostním úboru podle španělské módy u říšských korunovačních klenot. Navzdory rozšířenému mínění, které přijali i někteří historici, nebyl Karel VI. člověkem hloupým. Dovedl odhadnout lidi, měl státnické cítění a osobitý smysl pro humor. V úředních otázkách byl až příslovečně pracovitý a důkladný, což ale na druhou stranu vedlo k určité těžkopádnosti. Navenek velmi okázale manifestoval katolickou zbožnost, neváhal však uzavírat pragmatická spojenectví s nekatolíky proti katolíkům a otázky víry podřizoval státu, nikoliv církvi.
Již 12. 9. 1703 uzavřel císař Leopold I. se svými syny Josefem a Karlem sérii smluv o vzájemné posloupnosti. Leopold si jako hlava rodu nárokoval vládu nad španělským dědictvím, které se souhlasem prvorozeného syna Josefa, svého nástupce na císařském trůnu, přenášel na mladšího Karla. Smlouvy měly ale ještě tajnou část, která řešila problém nástupnictví. V případě smrti Josefa či Karla bez mužského potomstva, měl jeden či druhý nastoupit vládu také nad územími toho druhého. Pokud by mužské potomstvo zcela neexistovalo, měly nastoupit ženy.
Po svém bratru Josefovi I. převzal Karel VI. vládu nad středoevropským panstvím Habsburků – královstvím Českým, královstvím Uherským a rakouskými zeměmi. Z celého rozsáhlého panství španělských Habsburků však získal pouze Španělské Nizozemí (přibližně dnešní Belgii), Milánsko, Neapolské a Sardinské království.
Okolnosti, na něž tyto smlouvy pamatovaly, došly naplnění necelých deset let poté. Nejdříve roku 1705 zemřel císař Leopold I., aby jej již roku 1711 následoval také jeho starší syn Josef I. Dle dohod nastoupil vládu na zeměmi Habsburků ve střední Evropě Karel, který tím přišel o vládu nad Španělskem, už 11. 4. 1712 mírem v Utrechtu, definitivně mírovou smlouvou v Rastattu a Badenu podepsanou 7. 9. 1713. Karel se ale především stal jediným žijícím mužským Habsburkem. V okamžiku v roce 1711 náhlého zdědění veškerého habsburského dědictví a stále probíhající války o to španělské, deklaroval mladý císař před celým světem dva principy klíčové pro další existenci soustátí. Tím prvním byla zásada nedělitelnosti středoevropské habsburské monarchie, tím druhým princip nástupnictví. Dne 19. 4. 1713 obojí veřejně vyhlásil a podrobně vyložil. Učinil tak veřejně, v přítomnosti svědků, významných politiků a ministrů, a učinil tak ústně. Jasně tak demonstroval sílu a sebevědomí rodu v situaci, kdy se osobně cítil oslaben. Navíc v té době ještě zůstával bezdětným. Pro tento akt se později vžilo označení pragmatická sankce, termín vycházející z tradic římského práva označující významné státoprávní akty.
Titulní list dokumentu popisujícího vyhlášení a obsah pragmatické sankce vyhlášené Karlem VI. dne 19. 4. 1713. Původně byla nejdůležitější část první vyhlašující nedělitelnost panství Habsburků. Druhá část víceméně jen zveřejňovala již dříve ujednanou nástupnickou posloupnost. Ta nabyla významu až časem, když bylo zřejmé, že Habsburkové se nedočkají dalšího mužského potomka.
Pragmatická sankce měla dvě části. Tou první, a v době vyhlášení celého aktu tou evidentně důležitější, byla ona nedělitelnost monarchie. Teprve časem, když bylo zřejmé, že Karel nebude mít syny, stávala se stále významnější i ona druhá část, stanovující nástupnickou posloupnost. Dlužno připomenout, že ohledně nástupnictví Karel zřejmě pouze zveřejnil zásady dohodnuté s jeho bratrem a otcem již roku 1703.
Nicméně, pragmatická sankce musela být také uznána, aby byla vskutku platná. V zemích habsburské monarchie to proběhlo bez větších potíží. Problematičtější již bylo zajištění uznání na mezinárodním poli. Karel VI. a jeho diplomaté se snažili, jak mohli. Výsledkem veškerého úsilí nakonec bylo ale pouze to, že jakmile Karel VI. naposledy vydechl, rozhořel se do několika týdnů osm let trvající konflikt, v němž musela jeho dcera Marie Terezie navzdory všem předchozím smlouvám a slibům uhájit dědictví zbraněmi.
Císařovna Alžběta Kristýna na dobovém oficiálním portrétu. V mládí byla údajně jednou z nejkrásnějších a nejlépe vychovaných dam Evropy. Ještě osm let po jejím sňatku s Karlem, když jí bylo kolem 24 let, pěly i ty nejkritičtější hlasy ódy na její půvab a mravy. Když ji po jejím příjezdu do Španělska 1. 8. 1708 Karel konečně poprvé spatřil, byl s ní velmi spokojen. „Královna přijela…královna velmi hezká…“, poznamenal si Karel do svého deníku. O den později dopsal: „Královna v noci velmi milá.“ I přes příkrov dvorského ceremoniálu bylo patrně soužití obou šťastné. Trvalo však osm let, než královna konečně porodila dítě. Syn Leopold Jan ale zemřel ještě před dovršením jednoho roku. Poté již následovaly jen tři dcery, tou nejstarší byla Marie Terezie.
výročí – 26. 4. 1603 – smrt Jiřího Fridricha Hohenzollernského
Jiří Fridrich Hohenzollernský, markrabě braniborsko–ansbašský, kníže krnovský a pruský regent
Syn markrabího Jiřího a jeho třetí ženy Emilie Saské se narodil 5. 4. 1539. Po smrti svého otce se roku 1543 stal markrabím braniborským, vévodou ansbašským a poté, co byl roku 1556 uznán dospělým, také slezským knížetem krnovským. Roku 1557 zdědil ve Francích Bayeruth a Kulmbach, ve Slezsku byl zástavním pánem Opolska, Ratibořska, Bohumínska a Bytomska. Od roku 1578 se stal také regentem východního Pruska za svého duševně nemocného bratrance Albrechta Fridricha.
Jedna z podobizen Jiřího Friedricha na mědirytině Heinricha Ullricha z let 1577–1603. Jiří Fridrich byl velmi vzdělaný muž oddaný luterské víře. Byl bibliofilem, mecenášem umění a zajímala jej alchymie. Výrazně podporoval školství, osvětu a vědu, věnoval se hornictví, zemědělství a lesnictví. Vedle intelektuálních vášní patřil mezi jeho koníčky pochopitelně také lov, markrabí rád pořádal hony a turnaje, vojenské přehlídky a okázalé slavnosti. Žil v přepychu, oblékal se podle dobové módy a miloval dobré jídlo.
Osud před něj postavil tři těžké politické zápasy. Tím prvním byl spor o Opolsko a Ratibořsko přímo s českým králem a zároveň císařem Ferdinandem I. Poté, co už jeho otec Jiří musel značně ustoupit, rozhodl se Jiří Fridrich po obnoveném habsburském tlaku na Opolsko a Ratibořsko zcela rezignovat, a roku 1552 souhlasil s odprodejem obou knížectví českému králi.
Slezsko v druhé polovině 16. století. Území Krnovského knížectví obtaženo modrou barvou. Otec Jiřího Friedricha získal dědická práva také na Opolsko a Ratibořsko jž roku 1512. Hrozbu vzniku ohromné enklávy Hohenzollernů ve Slezsku však velmi bystře rozpoznal nový český král Ferdinand I. a od roku 1528 vedl s markrabím Jiřím nesmlouvavý boj. Roku 1531 byl dočasně vyřešen na schůzce v Praze. Jakmile Jiří zemřel, zahájila habsburská strana novou „ofenzívu“. Oporou jí byly stavy obou knížectví, které byly téměř v trvalé opozici vůči hohenzollernským knížecím správcům. Již roku 1549 navrhl Ferdinand I., že Opolsko i Ratibořsko odkoupí. Hohenzollernská strana s tím nakonec roku 1552 za částku 91 666 zlatých uherských a 65,5 grošů souhlasila. Pevně v Hohenzollernských rukou zůstávalo pouze Krnovsko.
Mapa Krnovského knížectví z roku 1740. Nevelké, ale strategicky významně položené území se díky koupi z roku 1524, kterou museli téměř sto let Habsburskové coby čeští králové respektovat, stalo oporou hohenzollernské moci ve Slezsku.
Druhým nesnadným politickým střetnutím mladého markrabího byl spor s krnovskými stavy. Už když kníže nastoupil roku 1557 vládu v Krnovsku, odmítl tamějším stavům potvrdit jejich privilegia a práva, navíc odmítl obsazovat uvolněná místa stavovských úředníků, což zvyšovalo zmatky a spory. Krnovští stavové mu na oplátku demonstrativně odmítli složit povinný hold. Roku 1560 kníže zastavil činnost zemského soudu, který měl být nahrazen komorním, a zrušeno bylo tradiční moravské zemské právo, jež mělo být nahrazeno právem saským. Taktéž mělo dojít ke změně úředního jazyka, místo češtiny (dobově moravštiny) měla být používána němčina. Když protesty krnovských stavů nebyly knížetem oslyšeny, neváhala se krnovská šlechta obrátit o pomoc do Prahy a přímo k českému králi, a v obou případech našla podporu. V Praze se jednání markrabího Jiřího Fridricha nelíbilo české šlechtě, a také panovník, tehdy již císař Maxmilián II., rád využil situace pro oslabení Hohenzollernů a posílení svého vlivu. Markrabí se však zpočátku se svými lidmi nenechával odradit od svého programu. Vrchol přišel 4. 6. 1565, kdy nechal vrchní hejtman, „cizinec“ Joachim von Dahme, násilně otevřít zemské desky. Vypjatost situace dokládá, že knížecí úředníci nechali uzavřít městské brány a klíčová místa v rezidenčním městě Krnově byla obsazena ozbrojenci. Markrabí však podcenil cílevědomost a solidární postup krnovské šlechty. Ta se roku 1566 opět obrátila na císaře a českého krále Maxmiliána II., a ten roku 1567 potvrdil krnovské šlechtě veškerá práva a privilegia. V Praze 17. 2. 1570 za přítomnosti nejvyšších královských úředníků nakonec kníže Jiří Fridrich Braniborsko-Ansbašský rezignoval a ustoupil z drtivé většiny svých požadavků. Poslední tečkou za vleklým desetiletým sporem knížete a stavů bylo slavnostní znovuotevření zemského soudu v minoritském klášteře v Krnově roku 1571. Nicméně, nabyté zkušenosti ve střetu o Opolsko a Ratibořsko, a ve sporu s krnovskými stavy markrabí Jiří Fridrich velmi dobře zúročil při střetu se stavy v Prusku. A zde byl již markrabí úspěšný, i díky vstřícnému postoji tehdejšího polského krále. Právě Prusko se mělo později stát jednou z pevných základen hohenzollernské moci.
Dvoutolar Jiřího Fridricha Hohenzollernové na Krnovsku drželi mincovní práva a toho hojně využívali. Jejich ražby patří k ceněným kusům. Stejně jako většina kvalitnějších ražeb té doby se vyznačovaly i značnou estetickou hodnotou plynoucí z kvalitní medailérské a rytecké práce tvůrců výborně řemeslně zvládajících své umění.
Politická dráha Jiřího Fridricha byla i přes některé prohry rozhodně úspěšná. Jiným vážným neúspěchem byla rodinná prohra – Jiří Fridrich se nedočkal mužského potomka a dědice.
Podobizna Jiřího Fridricha na mědirytině Dominica Custose z Augsburgu z let 1577–1603. Velká obliba v jídle se odrazila v značné otylosti, typické i pro jeho otce. Navzdory tomu byl velmi vitální a činorodý. Hodně cestoval a k zadaným úkolům a vytčeným cílům přistupoval velmi aktivně a s velkou energií, obzvláště politika mu byla vším. Přímé účasti na důležitých politických jednáních a poradách se vzdával velmi nerad a jen z velmi vážných důvodů.
Krnovský zámek na vedutě od F. B. Wernera z 20. let 18. století. Zámek nechal vystavět jako nové a modernější sídlo markrabí Jiří Braniborsko-Ansbašský, otec Jiřího Friedricha. Pobýval však na něm zřídka, pokud vůbec někdy. Podobné to bylo s Jiřím Friedrichem.
výročí – 9. 12. 1913 – Bohuslav Kubalec
*09.12.1913 – 23.03.1966
Dne 9. 12. 1913 se v obci Mniší v okrese Nový Jičín narodil Bohuslav Kubalec. Jeho otec byl dělníkem v kopřivnické firmě Tatra a padl v I. světové válce. Tragická smrt otce měla na životní osudy malého Bohuslava nepříznivý vliv. Absolvoval pět let základní školní docházky v obci Mniší a osm let studoval na reálném gymnáziu v Příboře. Po úspěšném absolvování se přihlásil na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, z finančních důvodů však studium předčasně ukončil. Externě tak vystudoval učitelský ústav v Příboře, kde studium po roce zakončil maturitou, a dal se na učitelskou dráhu.
V roce 1935 nastoupil na své první učitelské působiště, na římskokatolickou lidovou školu v Mutném na Oravě. Odtud ale již v roce 1936 přešel na Hlučínsko do Bolatic a Ludgeřovic. Učitelé patřili v té době k osobám společensky značně exponovaným, což platilo o to více, oč bylo dotyčné sídlo menší. A Kubalec rozhodně nepředstavoval výjimku. Na Hlučínsku se zapojil do činnosti župní hasičské jednoty hlučínské a na valné hromadě 28. 2. 1937 byl zvolen jejím vzdělavatelem a kronikářem. Někdy v těchto letech uzavřel sňatek s Marií Kocurovou z Ludgeřovic, naplnění v podobě potomků jejich manželství však bohužel nedošlo.
V září roku 1938 byl mobilizován a ve vojenské službě zůstal až do dubna 1939. Na Hlučínsko se poté již nemohl vrátit, 15. 4. 1939 byl tedy ustanoven čekatelem a obecné škole ve Slezské Ostravě – Zárubku a 1. 9. 1939 se tam stal třídním učitelem. V září 1940 byl přeložen na chlapeckou měšťanskou školu ve Slezské Ostravě – Baranovci. V roce 1942, snad v souvislosti s rozsáhlým zatýkáním gestapa mezi učiteli na škole v Radvanicích, přešel na tuto školu. Složil zkoušky z oborů český jazyk, dějepis a zeměpis, a tyto předměty posléze také vyučoval. Později získal aprobaci i pro výuku německého jazyka.
Po osvobození v květnu 1945 se stal ředitelem měšťanské školy v Hati na Hlučínsku, která byla trojtřídní a měla tři pobočky pro Hať, Šilheřovice a Darkovice. Tou dobou se začínal rovněž zajímat o veřejné dění, což jej přivedlo do politiky a ve volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Dne 31. 7. 1946 se stal členem Zemského národního výboru – expozitury v Ostravě, v témže roce také místopředsedou okresní správní komise v Hlučíně. Při reorganizaci okresní správní komise na okresní národní výbor byl 11. 9. 1947 zvolen předsedou, zároveň měl na starosti referáty organizační, samosprávy, personální, školství, osvěty a kultovních záležitostí. Ve svých funkcích se velmi zasazoval o objektivní posouzení role hlučínského obyvatelstva v letech 1938 – 1945, nejednou kvůli tomu osobně intervenoval u ministra Jana Masaryka. Podobným tématům se pochopitelně věnoval i jako předseda ONV, snažil se dořešit otázku státního občanství pro obyvatele Hlučínska, potrestání usvědčených kolaborantů a zrádců, dokončení repatriace, rozvoj školství aj. Mnoho však vykonat nestihl, již 26. 2. 1948 byl na základě doporučení okresního akčního výboru odvolán ze všech funkcí. Na rok byl odklizen na různá zapadlá učitelská místa, až jej osud a vůle strany přivedly v roce 1949 do Krnova.
Zde působil jako učitel na ZŠ Dvořákův okruh, později na ZŠ Smetanův okruh, posléze začal učit také na pedagogické škole. Díky svým pedagogickým schopnostem se stal vedoucím okresního pedagogického střediska a tuto funkci vykonával až do roku 1960. V roce 1957 začal působit v redakční radě vlastivědného časopisu Krnovsko, v němž publikoval 27 článků s vlastivědnou, zeměpisnou a obecně výchovnou tematikou. Když byl roku 1960 zrušen Krnovský okres a Krnovsko připojeno k Bruntálsku, stal se členem redakční rady časopisu Bruntálsko, kde pokračoval ve své osvětové činnosti zveřejněním dalších článků. Od roku 1960 byl také zástupcem ředitele na střední zdravotnické škole v Krnově, současně zahájil dálkové studium na Vysoké škole ekonomické v Praze, obor ekonomika práce. Studium v roce 1965 ukončil diplomovou prací Kvalitativní a kvantitativní změny výrobních sil v krnovské oblasti po druhé světové válce. Obhajoby práce a jejího vydání se však již nedožil – 23. 3. 1966 podlehl těžké nemoci.
Krnovsko-obálka: Bohuslav Kubalec publikoval především v časopise Krnovsko. Vedle historicko-populárních témat přeložil a literárně zpracoval pro školní mládež také krnovské pověsti. Ty publikoval pod pseudonymem Petr Hrab, jako v případě tohoto čísla Krnovska.
výročí – Jaroslav Hrubý
Jaroslav HRUBÝ (*25. 10. 1953 )
V letošním roce oslaví krásné životní jubileum 70 let významný krnovský výtvarník, pedagog a kurátor výstav Jaroslav Hrubý.
Jaroslav Hrubý se narodil 25. 10. 1953 v Ostravě. Na Středním odborném učilišti v Bruntále se vyučil malířem a natěračem, maturoval na Rodinné škole v Krnově a poté se již na Lidové konzervatoři v Ostravě a umělecko-průmyslové škole věnoval své životní vášni – výtvarnému umění a keramické tvorbě, která se postupem času stala nejen koníčkem, ale i hlavní životní náplní.
Od poloviny 80. let začal vyučovat výtvarnou výchovu a dějiny umění na základní škole v Městě Albrechticích. V 90. letech si zde založil vlastní výtvarnou dílnu, kterou ročně navštěvuje až sto žáků z řad dětí i dospělých. Jeho výtvarná činnost je zaměřena na figurální tvorbu a prostorové práce. V regionu Krnovska je znám především velkými keramickými celky, které tvoří samostatně nebo společně s dětmi. Připomeňme alespoň keramický betlém čítající více než devět set figurek.
V roce 2005 se stal spoluzakladatelem skupiny Příznivci Linhartovského zámku, kde od roku 2008 zastával funkci kastelána. V letošním roce zahajuje pan kastelán již šestnáctou sezónu a je třeba říci, že především díky jeho nevšednímu nadšení, pracovitosti a sebeobětování prožívá zámek v Linhartovech zlatý věk. Stal se vyhledávaným návštěvním místem nejen pro místní obyvatele, ale také pro návštěvníky z nejrůznějších koutů republiky i zahraničí, kteří obdivují nejen zámek, ale i zajímavé expozice, jejichž autorem je Jarda Hrubý.
Srdečně gratulujeme ke krásnému jubileu a přejeme ještě mnoho krásných turistických sezón, spokojených návštěvníků a především hodně životního elánu.
výročí – 12. 2. 1934 – Svatoslav Böhm
*12.02.1934 – †06.01.2023
12. února si připomeneme narození přední osobnosti české výtvarné scény pana Svatoslava Böhma, který by letos oslavil devadesáté narozeniny. Pan Svatoslav Böhm bez nadsázky patří k nejvýznamnějším osobnostem krnovského kulturního života a nesmazatelnou stopou se zapsal nejen do historie města, ale především inspiroval a ovlivnil několik budoucích generací výtvarníků.
Svatoslav Böhm se narodil 12. února 1934 ve Žďáru nad Sázavou, ale již od malička bydlel s rodiči a starším bratrem Bořivojem v Novém Městě na Moravě. Jeho otec zde dříve vlastnil továrnu na výrobu vlněných ručníků, ale v důsledku hospodářské krize ve třicátých letech zkrachoval. Ještě před válkou se celá rodina přestěhovala do Brna, kde otec Svatoslava získal učitelské místo.
Po válce se Böhmovi přestěhovali do Prostějova, kde Svatoslav dokončil měšťanskou školu. Z politických důvodů však následné vyhlídky na studium nebyly ideální. Po roce studia na textilním učilišti v Rýmařově byl nakonec úspěšně přijat na uměleckou školu do Brna. Po maturitě v roce 1955 nastoupil základní vojenskou službu v Boru u Tachova. Pro něj a jeho přežití vojenské služby bylo zásadní to, že uměl malovat. Nadřízení mu zadávali výzdobu politicko-výchovných světnic i jiných prostor v kasárnách po celých jihozápadních Čechách.
V roce 1957 přichází rodina do Krnova, kde jeho otec získal práci v textilní škole. Svatoslav začal vyučovat výtvarnou výchovu ve zdejším domě pionýrů a mládeže a rovněž vedl výtvarný kroužek na krnovském gymnáziu. V té době začíná pracovat pro Krajské nakladatelství v Ostravě, kde se mimo jiné věnuje grafické úpravě kulturního magazínu Červený květ.
Zásadní pro jeho další tvůrčí vývoj byla spolupráce s krnovským varhanářským podnikem Rieger a Kloss. Fascinoval jej materiál – odřezky, který zůstával při výrobě varhan. Fascinace práce se dřevem, poznání jeho variability a možnosti přetváření, byly zlomem v jeho tvorbě. Z uvolněného realismu přešel k abstrakci. Výsledné reliéfy patří k nejvýznamnějším umělcovým dílům. Tato originální práce jej přivedla ke konkrétistům a Svatoslav Böhm se stává jedním ze zakládajících členů severomoravské sekce Klubu konkrétistů, který vznikl v roce 1967 v Praze.
Záznamy myšlenek I (2015), dřevěný reliéf, 61 × 31 cm
Nejtěžší období v umělcově životě nastává v době normalizace. Jeho nesouhlas se vstupem okupačních vojsk měl za následek ztrátu zakázek a jeho tvůrčí izolaci. Občasné realizace tvořil většinou pod jiným jménem. Po několika letech ho vzal výtvarnický svaz na milost. Po zbytek normalizace jej živil především knižní design. Spolupracoval s ostravským nakladatelstvím Profil. Pro různé instituce vytvářel plakáty a loga. Podílel se i na výzdobě architektonických realizací, vytvořil například kovovou plastiku pro vstupní prostor televizního vysílače v Ostravě – Hošťálkovicích, jeho práce nalezneme také v lázních v Jeseníku.
V létě 1997 postihla umělce nečekaná rána. Při katastrofálních povodních, které silně zasáhly i Krnov, byl zcela zničen jeho ateliér. Z většiny jeho celoživotní tvorby nezůstalo takřka nic. Následující roky však dál neúnavně tvořil a rozvíjel svou uměleckou tvorbu. V roce 2021 se dočkal prestižní samostatné výstavy v Muzeu Kampa v Praze.
Bez názvu (2018), kombinovaná technika, papír, 31,8 × 42 cm
Svatoslav Böhm zemřel 6. ledna 2023 ve věku nedožitých osmdesáti devíti let.
Svatoslav Böhm byl zakládajícím členem Klubu konkrétistů, člen Unie výtvarných umělců České republiky a člen Volného sdružení výtvarníků a13. Jeho práce jsou zastoupeny v různých státních i soukromých sbírkách.
