*28.02.1959

28. února oslaví šedesáté páté narozeniny krnovský rodák, pedagog a výtvarný umělec Ladislav Steininger. Tato výjimečná osobnost je bytostně spjata s krnovským kulturním životem, který pomáhá aktivně rozvíjet a rovněž se podílí na formování generací mladých výtvarníků.

Studia českého jazyka a výtvarné výchovy dokončil na Pedagogické fakultě v Ostravě v roce 1983 a v témže roce začíná jeho pedagogická dráha. Do roku 1988 vyučuje český jazyk a výtvarnou výchovu na 2. základní škole, poté až doposud působí jako učitel českého jazyka a literatury a výtvarné výchovy s metodikou ve studijních oborech Pedagogického lycea, Předškolní a mimoškolní pedagogiky na Střední pedagogické a Střední zdravotnické škole v Krnově. V roce 2011 ukončil na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Palackého univerzity v Olomouci jednoleté doplňkové studium, zaměřené na moderní metody a přístupy ve výtvarné výchově.

Společně s manželkou Ivanou Steiningerovou se od roku 1995 spolupodílí na výtvarném vzdělávání dětí výtvarného oboru Základní umělecké školy v Krnově, společně vytváří výtvarné projekty a oborové výstavy na domácí i zahraniční půdě.

Ve své tvorbě se zabývá kresbou, malbou, grafikou a prací se dřevem /objekty a dřevěné reliéfy/. V průběhu 90. let rozvíjel téma znaku v barevných linorytech a dřevořezech. Vznikaly grafické soubory ovlivněné cestami do Itálie, Francie a Španělska. Zdroje inspirace nachází také v přírodě i lidech. Rok 1997 znamenal zásadní obrat v jeho tvorbě. Ničivá povodeň, která postihla jeho ateliér, který sdílel společně s přítelem výtvarníkem Svatoslavem Böhmem, zničila většinu jeho prací. Steininger vychází z nové zkušenosti a rozvíjí témata vzniku, zániku a zkázy v kresbách, malbách a dřevěných reliéfech. Zároveň cítí potřebu vyjádření třetího rozměru. Vyvrcholení této tvůrčí etapy je zrod dřevěných objektů, které opouštějí dimenzi plošnosti a vstupují do prostoru.

Ladislav Steininger je členem Unie výtvarných umělců České republiky a také zakládajícím členem volného sdružení krnovských výtvarníků A 13. Ve výtvarné tvorbě má za sebou desítky samostatných i kolektivních výstav. Téměř každý rok /od roku 1998/ se zúčastňuje různých symposií – Polsko, Litva, Francie. Je držitelem tří cen z Mezinárodního bienále grafiky v Rokycanech a v roce 2009 obdržel prestižní ocenění „krnovského Neptuna“ jako nejvýznamnější osobnost v kultuře za tento rok.

*06.03.1854 – †01.01.1890

Jméno Siegfrieda Gesslera zřejmě většině Krnovanů nebude nijak známé, natož aby bohužel tušili, čím byl tento muž významný pro Krnov. Neoprávněně, ačkoliv příspěvek k novodobé krnovské historii kupříkladu Larischů či Riegrů je o něco výraznější.

portrét Siegfrieda Gesslera

Siegfried Gessler se narodil 6. března 1854, dle některých zdrojů ve Zlatých Horách. Krnovský kronikář Pavel Petr, který se osudy Gesslera i jeho firmy vícekrát zabýval a část poznatků publikoval, nalezl v archivu v Krnově Gesslerem vlastnoručně podepsané prohlášení, v němž označuje jako své rodiště Osoblahu. Ať již Gessler přibyl do Krnova ze severních končin tehdejšího Krnovského okresu, či ze západněji položených Zlatých Hor, výše zmíněným prohlášením z 28. ledna 1879 ohlásil Okresnímu hejtmanství v Krnově provozování výroby rosolek, likérů a octa spojených také s jejich prodejem. V obchodním rejstříku Zemského soudu v Opavě byla firma Siegfried Gessler, výroba rosolek, likérů a octa v Krnově zapsána 4. dubna 1884. Do sortimentu výrobků přidal Gessler dle živnostenského listu z 27. listopadu 1886 také výrobu šťáv a ovocných vín všeho druhu. Roku 1885 se Gessler oženil se Sidonií, rozenou Westreichovou, která se stala spolumajitelkou firmy.

Pohled do Göbellovy (dnes Šmeralovy) ulice v roce 1914. V popředí vila Leo Westreicha, společníka ve firmě Siegfried Gessler, v pozadí administrativně-provozní budova vystavěná v letech 1899. 

Firma začínala roku 1879 s velmi skromným kapitálem a patrně v nevelkých prostorách domu U Říšského orla, jednoho z velkých krnovských hostinců. Dům stával až do roku 1948 v severní frontě Radničního náměstí. Firma však velmi dobře prosperovala a záhy vyvstala potřeba po jiných, větších prostorách. Gessler tak 4. srpna 1889 oznámil okresnímu hejtmanství koupi části zahrady hotelu Tiroler (dnes Slezský domov), kde hodlal nechat vystavět nové provozy. Při výstavbě byla zvolena náročnější dvoupodlažní varianta, stavbu provedla krnovská firma Eduarda Franka.

Průhled do Göbellgasse patrně počátek 20. století, v pozadí administrativně-provozní budova firmy Siegfried Gessler. 

Po deseti letech byl areál rozšířen o provozně-administrativní budovu podle návrhu Wenzela Bürgera ze Saské Kamenice, která se rozložila podél Göbelgasse, dnešní Šmeralovy ulice. Toho se však Gessler již nedožil, jako poměrně mladý zemřel, dle vyjádření své ženy, 1. ledna 1890. Ta však v podnikání pokračovala a přibrala jako společníka svého bratra Leo Westreicha. Ten nechal v jižním sousedství továrny firmy, rovněž na dnešní Šmeralově ulici, vystavět v letech 1899-1900 reprezentativní vilu novobarokního stylu s klasicizujícími prvky. Gessler zanechal čtyři děti: Pavla, Hanuše, Markétu a Bertu, které se později rovněž zapojily do podnikání firmy. Firma později poněkud obměnila sortiment, od 16. června 1897 byla označována „Siegfried Gessler, továrna likérů, rosolky a rumu a obchod s vypálenými lihovými nápoji v uzavřených nádobách. Roku 1912 se stala firma c. a k. dvorním dodavatelem a vybudovala si po celé monarchii velmi dobře fungující síť poboček, i díky nim dokázala expandovat do světa. 

Firemní veduta z období první republiky. Za administrativně-správní budovou lze vidět také provozně-skladovací budovu, nejstarší část areálu firmy, pro jejíž výstavbu položil roku 1889 základy ještě sám Siegfried Gessler. 

To se jí dařilo i po zániku monarchie a vzniku Československa, sortiment firma rozšířila o výrobu lihovin a výrobu a prodej přírodních a umělých šťáv. Firma už od sklonku 19. století investovala nemalé finance do propagace. Její reklamní produkty, etikety i láhve o různých obsazích měly značný estetický rozměr. Ačkoliv byl sortiment firmy, jak bylo několikrát zmíněno, nemalý, nejvyhlášenějším produktem byl bylinný likér Praděd. Právě ten fungoval v pozdějším sloganu firmy: Tři slova: Gesslerův – Praděd – Krnov (Drei Worte: Altvater – Gessler – Jägerndorf).

Mezi historicky cenné a zároveň nejestetičtější památky po firmě Siegfrieda Gesslera patří firemní účtenky a hlavně etikety lepené na láhve s produkty firmy. Tyto pochází z dob meziválečného Československa. 

Osud kvetoucí firmy byl však nakonec tragický. Majitelé byli židovského původu, a firma byla 28. listopadu 1938 arizována. Hanuš Gessler zemřel 2. září 1941 v důsledku rasové perzekuce v Budapešti, Pavel Gessler byl zavražděn v koncentračním táboře v Osvětimi. Přesto se ostatní dědicové marně domáhali u čs. úřadů po válce navrácení majetku. Po roce 1948 byla firma znárodněna, a výroba likéru Praděd přemístěna do Dolan u Olomouce s označením Pravý „Praděd“ Seliko n. p. Olomouc vyrábí Dolany u Olomouce. Hříčkou osudu je, že v původní administrativně provozní budově někdejší firmy Gessler při Šmeralově ulici začínala s výrobou v 90. letech 20. století krnovská firma Santa a. s., která se po koupi ochranné známky a receptury Kofoly v roce 2002 přejmenovala na firmu Kofola. Ta svým hlavním produktem s bylinnou recepturou, byť nealkoholickým, tak trochu navazuje na tradici krnovské firmy „potravinářského“ zaměření s rozsáhlou expanzí do světa. Slávu Gesslerovy firmy pak dodnes připomínají obě budovy na Šmeralově ulici a firemní propagační materiály zachované v soukromých a muzejních sbírkách.

Firma se na svých etiketách chlubila také oceněními, které získávala na mezinárodních výstavách. Rozkvět a skvělou prosperitu jí zajišťovala také síť poboček po celé monarchii, kterou firma udržela při životě a využívala ke svému rozkvětu také v meziválečném období.

*02.03.1824 – †12.05.1884

Jeden z velikánů české hudby se narodil 2. března 1824 do poměrně dobře situovaných poměrů zámožného litomyšlského sládka v tamějším pivovaře. Už v šesti letech poprvé vystoupil jako zázračný pianista na hudební akademii. Projevoval-li od dětství Smetana až geniální nadání pro hudbu, se studiem tomu bylo takřka naopak. Po studiích v Jihlavě, Německém Brodě a pražském akademickém gymnáziu završil nakonec s obtížemi své vzdělání u piaristů v Plzni.

Pomník Bedřicha Smetany v Krnově je dílem sochaře Vincence Havla (1906–1992), socha z hořického pískovce byla odhalena 22. září 1957

Smetana se své vášni – hudbě, věnoval již v mladických letech, což se možná odráželo v jeho nevalných studijních výsledcích. Zkomponoval řadu klavírních kousků a drobnější skladby. V roce 1843 na podzim odjel do Prahy, kde se od ledna 1844 na doporučení ředitele konzervatoře stal učitelem hudby v rodině hraběte Thuna. Pozice učitele nejvýznamnější rodiny v zemi přinesla Smetanovi naprosto bezpečné existenční zajištění, což mu dávalo možnost využít pro rozvoj svého talentu těch nejlepších možností. To Smetana využil, když kvalitní hudební vzdělání získal u velmi náročného a finančně obtížně dostupného slepého učitele Josefa Proksche v domě U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí.

Po ukončení studií u Proksche uvažoval Smetana o dráze klavírního virtuóza, narážel však na nezájem publika. Otevřel si tak v Praze na Staroměstském náměstí hudební ústav. Finanční přilepšení mu přinesla také několikatýdenní přehrávání excísaři Ferdinandovi Dobrotivému. Smetana se oženil se svou láskou ze studentských let, jež mu povila čtyři dcery, tu první roku 1851. V rodinném životě však byl život k Smetanovi krutý, tři z jeho dcer zemřely v útlém věku, žena mu za několik let zemřela na tuberkulózu. Z druhého manželství vzešly dvě dcery. Smetana strávil několik tvorbou bohatých let ve švédském Göteborgu, zatímco v Praze byl dlouho odmítán, a přestože od počátku 60. let dostával zajímavé nabídky i z jiných hudebních center, rozhodl se pro návrat do Prahy.

Zde se mu od dubna roku 1863 konečně dostalo zajištění, když se stal členem hudebního odboru Umělecké besedy, od konce října 1863 působil na pozici sbormistra Hlaholu. V roce 1864 ve třech fejetonech zveřejněných v Národních listech představil svůj umělecký program Veřejný hudební život v Praze. Byl na tehdejší pražské poměry tak ambiciózní, až zněl utopisticky. Poté, co měl kolosální úspěch se svými operami Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, dostalo se konečně jeho geniu plného uznání spojeného s instalací Smetany do pozice šéfa opery Prozatímního divadla s roční gáží 1 200 zlatých 15. září 1866. Smetana se ihned ujal realizace svého velkolepého programu na rozvoj české hudby v Praze. Dne 16. května 1868 měla slavnostní premiéru jeho nová opera Dalibor, již značná část zejména odborné veřejnosti odmítala s tím, že opera málo vychází z tvorby „národní opery“. Od sedmdesátých let s na Smetanu stupňovaly útoky, a přestože se Smetana několikrát rázně ohradil, na podzim 1872 se skladatel rozhodl na svůj post uměleckého ředitele opery rezignovat. Od tohoto záměru jej nakonec odvrátila veřejná podpora řady osobností českého kulturního života, a vzápětí se dostavily i nové úspěchy na poli tvorby, 27. března 1874 měla obrovský úspěch opera Dvě vdovy.

Smetanovi však radost z úspěchů opět překazil osud, od léta 1874 přestává výtečnému skladateli sloužit sluch. V září to přiznává veřejnosti a v listopadu téhož roku odstoupil z postu uměleckého ředitele opery. Sluch se mu nezlepšoval, naopak jej zvolna zcela ztrácel, nezabírala léčba doma ani v cizině. V létě 1876 rezignoval na snahy o vyléčení a odstěhoval se ke své nejstarší dceři Žofii do myslivny v Jabkenicích. Navzdory svému zdravotnímu stavu pracoval s vehemencí člověka v nejlepších letech, ještě v roce 1876 napsal operu Hubička a symfonický kvartet Z mého života, následovaly České tance, Má vlast a další… Vrchol jeho kariéry přišel na premiérách opery Libuše v Národním divadle v roce 1881 a 1883 a celé Mé vlasti 5. listopadu 1882, jež si přitom už vůbec nevyslechl.

Přínos Bedřicha Smetany české kultuře a zejména hudbě byl dalekosáhlý a nutno říci, že Smetana výrazně přesahoval celou řadu svých současníků nejen v českých zemích, ale také v zahraničí. Geniálně nadaný hudebník, klavírní virtuóz a skladatel, zároveň mimořádná intelektuální osobnost, dokázal české hudbě a kultuře stanovit vysoká kritéria evropského formátu a svou všestrannou činností dokázal vybudovat pevné základy pro jejich naplnění. Díky Smetanově tvůrčímu činu se česká moderní hudba dostala na úroveň, kam se řada jiných evropských hudebních kultur propracovával ještě po celá desetiletí.

13. 7. 1621

V Levoči dne 12. 3. 1624 naposledy vydechl kníže Jan Jiří Krnovský z kurfiřtské větve Hohenzollernského rodu, vládnoucí v Krnovském knížectví od roku 1606 do roku 1622.

Jedno z nejznámějších vyobrazení Jana Jiřího Krnovského na mědirytině Matthaeuse Meriana z díla Theatrum Europaeum, Band 1 z let 1617–1629. Jako politik a diplomat nebyl příliš obratný, jeho rázná, energická, zásadová a neústupná povaha z něj naopak činila skvělého vojáka, což v prvních letech třicetileté války nejednou prokázal.

Jan Jiří se narodil 16. 12. 1577 jako mladší syn braniborského kurfiřta Jáchyma Fridricha z kurfiřtské linie Hohenzollernského rodu. O tom že se Jan Jiří stane krnovským knížetem, rozhodla náhoda a rodinné závazky. Bezdětný krnovský kníže, markrabí Jiří Fridrich z braniborsko ansbašské větve Hohenzollernů, odkázal roku 1599 své dědictví braniborským příbuzným. Český král, jímž byl tehdy císař Rudolf II. Habsburský, však tento akt odmítal opakovaně uznat, správně mělo Krnovsko jako odumřelé léno připadnout českému králi. Rudolfovi se však tehdy nedostávalo sil, aby smlouvu mezi Hohenzollerny zvrátil. Jan Jiří se tak Krnovska roku 1606 vskutku ujal, jeho pozice však byla celá desetiletí nestabilní. Svými politickými aktivitami, jako lpění na kalvinismu, podporou Opavy proti olomoucké konzistoři a císaři Rudolfu II. na stranu druhou přiléval Jan Jiří oleje do ohně a zařazoval se mezi přední odpůrce Habsburků.

Jan Jiří se zbytky své armády ustoupil na konci zimy roku 1621 z Lužice, odkud jej mnohonásobnou přesilou vytlačil saský kurfiřt Jan Jiří. Začátkem jara se usadil s jádrem své armády okolo Nisy, kde se zásobil na majetku nisských biskupů. Shromažďoval zásoby, vojáky, ale také některé další vzbouřence, kteří se po Bílé hoře odmítali vzdát císaři. Na konci července 1621 vytáhl Jiří s 12 000 muži ve směru na Krnov a Opavu. Po vítězné bitvě u Nového Jičína 24. 7. 1621 opanovala vojska Jana Jiřího celou severovýchodní Moravu horské průsmyky do horních Uher. Spolu s Bethlenem zaútočil Jiří počátkem září na Moravu, díky nedostatečné podpoře odpůrců Habsburků a Valdštejnem výtečně organizované obraně nakonec tažení ztroskotalo. Do konce roku 1621 se markraběcí armáda zcela rozložila.

Jan Jiří, tento vskutku renesanční kavalír, byl první a zároveň poslední Hohenzollern, který sídlil trvaleji přímo v Krnově. Dostalo se mu výborného vzdělání, liboval si v přepychu, nejnovější módě, holdoval lovu, turnajům, dobrému jídlu a pití, což na jeho postavě, stejně jako u jeho předků, bylo dobře znát. A podobně jako jeho předchůdci byl člověkem energickým, čilým. Jeho velkou zálibou byl rovněž šerm a koně, ve společnosti dovedl být vtipným a zábavným společníkem. Oč méně byl obratným politikem, o to více byl dobrým vojákem, mužem činu, pevných zásad a nekompromisních postojů, který se nenechal zastrašit ani v případě hrozby vysokého rizika. V „domácí“ politice si vedl zdatně a těšil se oblibě jak u měšťanů Krnova či Hlubčic, tak také u krnovské šlechty. S měšťanstvem se dostal do kratšího, ale poměrně horkého sporu pouze jednou, vše pak snadno urovnal příslibem náboženské tolerance.

Zatím patrně nejstarší vyobrazení krnovského zámku na kolorované kresbě od Friedricha Bernharda Wernera z 30. let 18. století. Zámek nechal v letech 1529/31-34 vystavět markrabí Jiří Braniborsko-Ansbašský. Ačkoliv měl zámek do nemalé míry pevnostní charakter, splňoval zároveň požadavky na luxus a reprezentaci, daleko více, než bychom z dnešního stavu a vzezření hádali. Svůj vrchol nepochybně zažil právě za Jana Jiřího.

Jan Jiří navázal četné důležité styky jak s významnými politiky ve Slezsku, tak z jiných zemí habsburské monarchie, kupříkladu s předním moravským politikem, Karlem Starším ze Žerotína, vazby měl dokonce i v Říši. Na krnovském zámku, který za Jana Jiřího nepochybně dosáhl největšího rozkvětu, tehdy často pobývali přední agenti, poslové a rádci nejvýznamnějších mužů středoevropského prostoru.

Obraz Antona Bergera Bitva u Nového Jičína roku 1621 vznikl až roku 1841, což vcelku nepokrytě potvrzuje zobrazení vojáků odpovídající reáliím první půle 19. století, nikoliv století 17. Poměrně naivně namalovaná scéna připomíná hořící stodoly na jičínském předměstí, které nechal Jan Jiří zapálit, a vraždění neapolských vojáků, které během vyjednávání pobili vojáci vítězného krnovského knížete. Ušetřeni zůstali němečtí mušketýři, kteří byli zahrnuti do armády Jana Jiřího. V pozadí je zobrazena pověst z Nového Jičína, dle níž se z celého vojska katolických sil zachránilo jen 7 vojáků, ve skutečnosti, nepočítáme li ušetřené mušketýry, uteklo z města na 50 jezdců se svým velitelem, plukovníkem Jeanem Gauchierem, strůjcem raduňského masakru.

Jan Jiří byl dílem vtahován, dílem se nechal vtáhnout, do vysoké politiky habsburského středoevropského soustátí a jeho nejvýznamnější chvíle měly přijít po vypuknutí českého stavovského povstání. Pro svou ráznou a energickou povahu byl již dříve zvolen vrchním velitelem slezských branných sil, a po vypuknutí povstání patřil k nejenergičtějším stoupencům povstalců ve Slezsku. Po bitvě na Bílé hoře, která vyvolala mezi povstalci hotovou paniku, zachoval Jan Jiří chladnou hlavu a pevný postoj a v boji pokračoval i nadále. Nedostalo se mu však takové podpory, jakou by potřeboval, a jeho akce nakonec ztroskotala. Císař Ferdinand II. využil situace a definitivně vyřešil vlekoucí se spor o Krnovsko, když jej udělil 15. 3. 1622 lénem Karlovi z Lichtenštejnu, který byl již od roku 1614 Opavským knížetem. Jan Jiří se ocitl bez domova, v uherském exilu však neúnavně spřádal další vojenské plány proti Habsburkům. Na cestě do Braniborska se zastavil v Levoči, kde jej nemoc upoutala na lůžko, z něhož již nevstal. 12. 3. 1624 vydechl kníže naposledy, o deset dní později byl slavnostně pohřben v Košicích.

Jezdecká pečeť Jana Jiřího